Jak jsem se dozvěděla celou pravdu aneb: Ať žije Konoha! 002.

Z křoví se vyřítil velký bílý pes. No jasně! Akamaru! napadlo mě hned. Akamaru se odrazil, skočil a povalil mě na zem. Předníma tlapama mi stál na prsou a musím říct že nevážil zrovna nejmíň. A taky mi funěl do obličeje. Sakra, Kibo, kde seš, odveď si ho než mi rozdrtí hrudník! V tu chvíli se ozvalo: "Akamaru! Kdepak jsi?"
"Haf!" odpověděl Akamaru.
Musíš mi štěkat do ucha? Málem jsem ohluchla!
"Copak tam máš Akamaru? Kočičku?" Kiba se konečně prodral roštím. Trochu se zarazil když mě uviděl, ale pak docela s klidem pokračoval: "No, vidim že kočičku ne, ale pěkná je stejně."
Moje tváře okamžitě chytly červenou barvu. Abych zakryla rozpaky, spustila jsem: "Prosimtě, zavolej si ho, nebo mi rozdrtí hrudník!"
Kiba se jenom ušklíbl: "Tak rychle to nepůjde. Nejdřív mi hezky povíš, kdo jseš."
"Tomu se říká vydírání!"
"To je mi jedno. Takže?"
Začínal mě docela štvát.
"Caro," plivla jsem po něm. "Jmenuju se Caro. A ty?" Jako bych to už dávno nevěděla.
"Moje jméno vědět nepotřebuješ," opáčil.
"Jo, to máš pravdu. Nepotřebuju. Já už ho totiž vim. Seš Kiba. Inuzuka Kiba, abych byla přesnější."
Zatvářil se nejdřív překvapeně, a pak naštvaně. Přišel o něco blíž a napřáhl se, jako kdyby mě chtěl uhodit. Tak tebe se určitě budu bát, pomyslela jsem si.
"Co seš zač? Nějakej špion, nebo dokonce nájemnej vrah?"
To mi přišlo tak absurdní, až jsem se rozesmála. Za chvíli jsem toho ovšem nechala, protože mi docházel kyslík.
"Já a špion nebo nájemnej vrah jo? To se ti povedlo."
"Tak co seš teda zač?" zeptal se hrubě.
Tak to už se mi teda nelíbilo. Naštvala jsem se. Kiba odskočil o kus dál a zatvářil se víc než překvapeně.
"C-cože, ty máš s-s... to není možný!" Neřekl co mám a rozhlédl se kolem. Pak se trošku uklidnil a řekl: "Půjdeš se mnou. Není to prosba, je to rozkaz. Akamaru, slez z ní."
Pořádně jsem se nadechla a vstala.
" Tvoje rozkazy tak budu poslouchat," prskla jsem vztekle, ale šla jsem za ním. Co jiného mi taky zbývalo, že?

Ceste do vesnice netrvala dlouho.
"Tohle je Konoha, že?" zeptala jsem se.
"Jo, je to Konoha, ale teď už pospěš." Tse, za celou tu dobu mi pospěš řekl asi dvacetkrát. Proč bych měla tak pospíchat? "No jo, vždyť už jdu."
Kiba mě zavedl k nějakému velkému domu, kde jsme museli vyšlapat desítky schodů. Možná stovky. Přišli jsme k nějakým dveřím.
"Počkej tady. A ty ji, Akamaru, hlídej," řekl Kiba, zaklepal na dveře a vešel. Za chvilku byl zpátky.
"Můžeš jít dál," sdělil mi.
Super. Vešla jsem a uviděla Tsunade. Pozdravila jsem ji a čekala, co z ní vypadne.
"Takže ty jsi Caro?" zeptala se.
"Hai," přisvědčila jsem.
"Nebudu se tě ptát, odkud jsi, protože věřím, že mi to později sdělíš sama. Mám pravdu?"
"Hai."
"Výborně. Tady máš klíče od malého bytu v ubytovně. Zítra začneš s tréninkem."
Cože? S tréninkem? To ze mě chce udělat ninju? Ale vždyť já nejsem odtud! Já se nemůžu stát ninjou!
"Hai," odvětila jsem ale poslušně, vzala klíče a bez pozdravu odešla. Musím se odsud nějak dostat. Musím!
Před Tsunadinou kanceláří na mě čekal Kiba.
"Pojď, odvedu tě na ubytovnu."
Mlčky jsem ho následovala.
"Je ti něco?" zeptal se mě, když jsme došli až k mému novému bytu. Jen jsem zavrtěla hlavou.
"No, tak já už radši půjdu, mám ještě něco na práci. Jo, a... omlouvám se za to, že jsem na tebe byl předtím tak hrubý."
"To je v pořádku."
Zdálo se mi to, nebo Kiba opravdu znervózněl? Než jsem stihla dojít k nějakému závěru, Kiba mě lehce políbil na tvář a byl pryč. Co si to, sakra, dovoluje?! No, i když... Radši jsem za sebou zavřela dveře a rozhlédla se kolem. Tak tohle je teď můj nový domov. Bezva. Vzpomněla jsem si na to, co se mi honilo hlavou, když jsem opouštěla Tsunadinu kancelář. Opravdu se mi chce zpátky? A opět, než jsem stihla vůbec dojít k něčemu kloudnému, rozletěly se dveře.
A v nich stála Ino. No bezva, ta tady chyběla. Ino hnedka spustila: "Ty jsi ta nová co má s-s...že jo?"
Proč mi nikdo sakra neřekne, co mám? To je to takový tajemství?
"Jo, máš pravdu. Teď ale, prosímtě, zavři dveře. Zvenčí," dodala jsem.
Ino se očividně urazila a práskla za sebou dveřmi. Nikdy jsem ji neměla ráda. Sedla jsem si na okno a pozorovala Konohu. Je tu docela pěkně. Ozvalo se zaklepání.
"Dále," řekla jsem a otočila se ke dveřím. Přitom jsem si pomyslela, že mě tu asi nikdo nenechá ani dvě minuty na pokoji.
"Ahoj," ozvalo se...