New generace 6- "Ahoj já jsem Sora !"

„Ku*va já se na to vyse*u!“ začnu řvát asi po desetiminutovým lomcováním dveřmi.
„Sakra... dop*dele... já tady bejt nemusim!“ zařvu a zlostně kopnu do dveří.
„Ehm... jsi v pohodě?“ ozve se za mnou nějaký hlas.
Bleskurychle se otočim.
„Já? Naprosto! Jenom si řikam, že jsem byla tak blbá a chtěla všechno tohle. Mohla jsem si v klidu dřepět doma na zadku, mlátit Deie a buzerovat Peina. A místo toho tady stojim, snažim se otevřít dveře a už mi pomalu dochází trpělivost!“ vyjeknu na hnědovlasou dívku kousek ode mě.
„Tak mi ty klíče puč, já to zkusim!“ zazubí se.
S výrazem *ty to stejně neuděláš* jí klíče hodím. Ona se postaví a otevře je jako by byli nezamčený!
„Vidíš! Já říkala, že to pude!“ usměje se a podá mi ruku.
„Já jsem Sora! A ty?“
Jen na ní koukam. Pak jí ale ruku taky podám.

„Já jsem Ake.“
„Ty jsi vážně s Akatsuki?“ zeptá se a ukáže na můj ptášť, který krásně vlaje ve větru.
„No, vlastně ne, jsem dcera jednoho člena. Ale oficiálně k nim nepatřím. Proto tady můžu bejt. Jinak by mě zatkli!“ odpovím s klidem.
„Tak to je hustý!“ zazubí se zase Sora.
Nevím, jak to dělá, ale s ní nemůžu bějt naštvaná. Já se musím taky smát. Sedne si na zem a poklepe vedle sebe, abych si taky sedla.
„A co tu děláš?“ usměje se.
„No, mám tu složit zkoušky, ale já sem chtěla hlavně kvůli mamce. Nikdy jsem ji totiž neviděla.“
Je to zvláštní, tohle jsem nikomu ještě neřekla a jí se tady klidně svěřuju, přesto že jí skoro neznám.
„Řekni mi něco o sobě.“ ušklíbnu se.
Ona se natáhne na záda a do pusy si strčí kousek trávy.
„Jsem dcera Nejiho Hyuugy a Tenten. Bydlím tady už od narození. Je mi šestnáct a nesnášim klid. Musim něco dělat!Jsem jedináček. Mám dva bratrance a jednu sestřenku. Jeden se jmenuje Minato a jeho brácha je Sarutobi. A pak ještě Keiko. Bojuju hlavně Hyuuga stylem, ale protože jsem z vedlejší rodiny, jsem v tom průměrná. Takže taky bojuji se zbraněmi. Jsem chunnin. A ty?“ vybalila to všechno.
Je jí jedno, kdo jsem. Ona... řekla mi tady pomalu svůj životopis. Ještě nikdy jsem nikoho takovýho neviděla. Věří mi, rozhodnu se pro totéž.
„Jsem Akako Haruno z Červeného písku. Nesnáším svý jméno, takže mi všichni řikaji Ake. Jsem dcera Sakury Haruno a Sasoriho z Červeného písku. Celej život jsem strávila v Akatsuki. Všichni mě tam berou jako člena. Před týdnem mi bylo patnáct. Jsem doufám jedináček. O žádným jiným příbuzným nevím. Jsem tu, abych měla nějakou hodnost a mohla se tak stát právoplatným členem organizace. Myslím, že jsem na nic nezapomněla.“ zamyslím se.
„Ty jsi dcera Sakury Haruno? Hej, no to je krutý!“ neskrývá svůj obdiv Sora.
„Já myslela, že nemá dítě. Víš, moje máma je její kamarádka. Nikdy o tobě nemluvila.“ pokračuje.
Ta poslední věta mě trošku rozhodila. Je mi to líto. Můj pohled padne na zem, v koutku oka se mi zaleskne slza. To je velká chyba. Akatsuki nikdy neukazují city, jak vždycky tvrdil Hidan.
„Pro...promiń, Ake, to jsem nechtěla, já většinou mluvím a až potom myslím...“ Sora si toho zřejmě všimla.
Já nahodím takovej divnej úsměv.
„V pohodě.“ řeknu, ale moc v pohodě to není.
„Já, no..., kdybych ti mohla nějak pomoct, tak neváhej a řekni!“ usměje se zase. ´
A já neodolám a taky se usmívám. Sora má zázračnou schopnost. Umí k vám vnést radost. Je to hroznej smíšek. Znám jí sotva deset minut a řekla bych jí i to největší tajemství.

„Promiň, Ake, já už budu muset jít, jdu se domluvit s tátou, on chce dneska s mamkou někam jít, takže musim jít. Papapapa, určitě se ještě uvidíme!“ usměje se a odchází.
„Ráda jsem tě poznala!“ křiknu za ní vesele a zamávam.
„Já tebe taky, pá!“ zazubí se a je fuč.

Já si jen vzdychnu a dál dřepim. Pak ale uslyšim povědomej zvuk. Za mnou se kdosi objeví.
„Ahoj Zetku!“ řeknu, aniž bych zvedla hlavu. On jen chvilku zaraženě stojí.
„Ahoj Ake!“ řekne nakonec jeho bílá půlka a on si sedne.
„Co tu děláš?“ optám se a konečně se na něj kouknu.
„Ále, táta se bál, tak jsem tě šel zkontrolovat.“ bílá půlka.
„Hm, tak to jo.“ řeknu nepřítomně.
„Jak dlouho tady chceš být? Už teď se nám po tobě stýská!“ řekne bílá půlka.
„Nestýská! Jsme rádi, že jsi fuč!“ černá.
„To není pravda!“ odporuje bílá.
„Ale je!“ černá.
„Ne není!“ bílá.
„Chceš upravit fasádu?“černá.
„Myslíš že se tě bojim?“ bílá.
„Klídek!“ já.
„Promiň, je nevychovaný!“ omluví se mi bílá půlka a dá pohlavek té černé.
„To bolelo!“ ohradí se ta černá a nasadí načuřenej výraz.
„Promiň Ake, my budeme muset, máme ještě misi, tak zatím!“ řekne bílá a i s černou zmizí.
„Počkej!“ vykřiknu, ale mám smůlu. Moje milovaný aloe je pryč. Škoda, chtěla jsem pokecat. No nic no.