Noc...

no měla sem takovou menší emíkovškou náladu a poslouchala sem takovou hrozně smutnou písničku (Michinko ty víš jakou) no a řvát se mi nechtělo tak z toho vzniklo todle...

Noc... temné přeběhnutí slunce za obzor.

Doba... kdy oči obyčejného člověka vypovídají svou službu.

Čas... kdy před skličující černotou chrání jen světlo pouličních lamp.

Noční Konoha nebyla zrovna místo, kde byste si připadaly v bezpečí a v tyto hodiny se zde potulovalo jen pár odvážlivců... hrstka blázínků a jedem mladý muž. Kdokoliv by vyhlédl z okna směrem k majestátním hlavám hokágů, uzřel by jeho postavu klečíc na hlavě druhého. Nikdo by z té dálky nepoznal že je s ním něco v nepořádku až na pochmurnou tvář... normálně opovržlivý výraz nahradily bolestně stažené rysy.

Je mrtvá...
Hlavou mu poletovala jediná myšlenka. Jako by se mu srdce roztrhalo na milión maličkých kousků v jedné vteřině. Život se mu sesypal před očima a jediným smyslem jeho pokračování bylo ukončit ho…

Je mrtvá...
Hlas v jeho hlavě vyřkl největší obavu…

Je mrtvá...
Slova čistá jako tón křišťálového zvonku.

Je mrtvá a můžu za to já...
Pocit viny se do něj zahlodával jako červ bažící po krvi. Vina, jež než nešla vydržet, si vzala svou daň. Nejvyšší cenu.

Muž tiše sykl, když mu kov zajel pod kůži. Teplá krev stékala po smrtícím ostří. Rudá tekutina měla stejnou barvu jako růže co dal dívce kterou miloval. Dívka, která mu ukázala, co jsou to city musela být teď na míle daleko a mrtvá. Proto se ze svého přerývaného dechu tak radoval.Cítil že se blíží konec jeho neradostného života.

"Saii"

Mladý muž se ztěžka otočil za zdrojem výkřiku. Nevěřil svým uším.

Dívka, jejíž zvonivý hlas vykřikl jeho jméno se právě připravovala ke skoku z hlavy prvního na hlavu druhého. Bylo jí sotva osmnáct.

"H... ty žiješ?"

"Né, mluvíš s duchem" pronesla ironicky "Jasně že jo, co sis myslel?"

"Že jsi mrtvá"

"Nesmysl byla jsem ne misi"

Dívka skočila ladným skokem srny přes mezeru, která je rozdělovala a odhrnula si dlouhé, hnědé vlasy, jež jí spadaly do obličeje. Zděšeně vykřikla a klekla si k Saiovi jakmile si všimla kunaie trčíc z jeho hrudníku.

"Cos to udělal?" začala naříkavě plakat, když se Sai hořce usmál.

"Neplač Hanabi. Prosím odejdi, nechci, aby tvoje poslední vzpomínky na mě vypadaly takhle" ukázal ne krev všude kolem."

"Proč takhle mluvíš?"

Další hořký úsměv.

"Ne… ne… to ne Saii"

"Promiň mi to… maličká" Láskyplně jí stiskl ruku.

"To nemůžeš udělat… to nemůžeš udělat nám..."

"Jak nám?" zachraptěl.

"No mě... a... a... SAII!"

Saiova ruka odpadla s tlumeným bouchnutím. Nepřítomně hleděl někam za Hanabi. Oči měl bez lesku, mrtvé. Jeho srdce přestalo bít. Celé tělo začalo chladnout.

"SAII!!! Saii! Sa...ii"

Hanbi se naposled podívala do milující tváře a překonala touhu skočit ze skály. Ztěžka vyšplhala na skálu a zavila jako raněné zvíře.

"Sbohem" zašeptala konoze. Pak se slzami v očích, se rozběhla do lesa.Už jí nikdo nikdy neviděl. Jen se ví, že ten den co Sai zemřel se dozvěděla že bude matkou.

"Proč mi to vyprávíš, maminko?" Zeptala se černovlasá dívenka své matky. Mohlo jí být kolem sedmi ale hlas měla nepřirozeně dospělí. "Včera jsi mi ukázala Konohu, vesnici ve které ses narodila a dnes mi místo pohádky vyprávíš tuhle strašidelnou historku. Navíc… proč ten chlap říkal tý ženský stejně, jako říkáš ty mě?" Dívenka podezíravě svraštila čelo a podala své matce, ležící v posteli čaj.

"Děkuji" špitla žena a usrkla z hrníčku.
"Saiabi… maličká, pamatuješ, jak mě uštkl ten had? Byl jedovatý. Provedla jsem jutcu které zpomalí jeho šíření, ale nedokážu ho zastavit. Brzy bude u srdce. Brzy dojdu klidu. Až půjdu za tvým tatínkem, slib mi Saiabi že půjdeš do konohy. Zeptej se lidí, kde sídlí dům hyuuga. Až tam budeš, najdi Hinatu… řekni jí, že jsi dcera její sestry… řekni jí, že jsem zemřela. Přijme tě… Hinata je úžasný člověk."

"Ale maminko…“ Saiabi si jen stěží dokázala utírat slzy proudící z byakuganu. "Já myslela, že ta Hanabi byla sestrou Hinaty"

"Ano to je…“

"Takže to je tvoje sestra?"

"Ne… to jsem já"

"Ale to by znamenalo, že ten chlap… Sai… byl můj tatínek?"

Hanabi se smutně usmála a přikývla.

"A teď už běž Saiabi musím si trošku zdřímnout"

Saiabi se zvedla, jakmile její matka zavřela oči. Když odcházela z pokoje
Hanabi naposled vydechla.