Není návratu

Ledové kapky se mu tříštily o kůži a vytvářely v něm bolest tisíce bodajících jehel…
Vzduch si pohrával s jeho tmavými vlasy…
Stále ji slyšel…
Hleděl do dálky. Nevnímal. Noční šero se měnilo v den a nutilo ho procitnout z toho nádherného snu. Tolik toužil a miloval…A přeci…
A přeci…
Cítil její dotyky…
Vzduchem výřila vůně mokré trávy. Ticho vše obklopovalo. Jen cesta kapek deště zaplňovala ten prázdný prostor.
Prostor po ní? Ten, který ji teď nahrazoval…
Ale proč!? Proč by měl, vždyť ona… Ona…
Cítil to. Již nemohl dýchat. Cítil ji. Ona tu přeci je… Ona tu přeci stále je… Musí…
Nebo je to již jen sen? Krutý přelud?…
Chtěl znovu cítit její vůni…
Dotknout se její tváře…
Vidět její oči… A utopit se vnich…
Ptoč to už nejde? Nejde to vrátit…
Ten pocit ho pohltil… Musel zemřít. Každou chvíli přeci zemře… Musí.
Není možné… Není…
Její dech. Stále ho hřál na kůži… Její rty měl přeci stále na těch jeho…
Ale proč tu tedy není… Kam zmizela? Kam odešla…
On ji potřebuje…
Nesmí přeci zmizet!
Rozběhl se trávou. Tma stále zahalovala mýtinu…
Běžel. Hledal ji.
Kde je? Kam zmizela…
Ona…
Nedokázel přemýšlet…
Cítil přeci stále její slzy… Kam se poděly?
Kam zmizela její tvář… Její dotyky, pohledy, úsměvy, ten čas…
Jediný záchvěv vše změnil…
A potom stál u ní…
Nedokázal promluvit… Cítil to…
Chtěl křičet… Vykřičet tu bolest…
Sklonil se k ní… Odhrnul jí vlasy z tváře…
Ztratil ji. Navždy…
Znovu ji viděl… Ona však odešla…
Zmizela. Zemřela.
Ten jediný záchvěv.
Kolikrát mu to řekla…Vyslovila tu větu. A on nenaslouchal. Nechtěl ji slyšet…
Chtěl dál snít. Snít své noční můry, do nichž se tolikrát zaplétal jako moucha do pavučiny. Tohle on chtěl… A proto ji ztratil…
Slova mu vycházela z úst, on sám si však nebyl vědom jejich významu. Stál nad jejím tělem, jenž již neznamenalo nic. Jen jakýsi zbytek. Poslední slzu, kterou za sebou zanechala její mysl… Poslední a jedinou, tu, jenž nemohl uchopit, ač tak strašně moc chtěl…
Kolena se mu podlomila a on tam zůstal klečet. Čas se zastavil…
Ne, již není návratu…