Každý začátek je těžký - 2. kapitola - Ahoj! Já jsem Tobi

Zetsu přivedl svého podřízeného hned další den. Chtěl ještě počkat, až se probere Šéf, bylo přece jenom ještě dost brzo. Většina obyvatel sídla už byla vzhůru a pukala zvědavostí, jaký bude ten „nový“.
Zastavili se u dveří. Zetsu stál před ním a bránil ve výhledu těm, kteří se krčili natěšení na schodech. Pak ustoupil stranou a odhalil jim něco nevídaného. Neznámý byl rozhodně menší než oni. Na sobě měl černý kabát a tmavě zelenou šálu. Z obličeje mohli vidět pouze jedno oko, protože zbytek zakrývala oválná oranžová maska. Bez váhání zvedl ruku a zamával jim. „Ahoj! Já jsem Tobi.“
Zůstali na něj vyjeveně zírat. „Tohle že je ninja?“ podivil se Kakuzu.
„Šéfa trefí šlak, až to uvidí,“ nechal se slyšet Itachi.
„Co umí?“ zajímalo Kisameho. Ale snad se raději neměl ptát.
Skrček se totiž naklonil ke svému veliteli a dosti názorně prokázal svou inteligenci. „Kdo jsou ti lidé, Zetsu-san?“
„To jsou členové Akatsuki.“
Kývl, že rozumí. „Mohl bych být taky členem?“
Zetsu se poškrábal na hlavě. „Ne, Tobi. Máme plno. Vždyť už jsem ti to říkal.“
„Tenhle se sem dostane jedině přes mou mrtvolu!“ prorokoval Sasori.
„Chcete Vůdce vzbudit? Nehulákejte tu!“ Kolem nich prošla Konan, ale pak zůstala zaraženě zírat na to „něco“ u dveří.
„Když dovolíte, trochu ho tu provedu.“ Zetsu se vzdálil a skrček pelášil za ním.
„Čeho já se ještě nedožiju!“ vzdychla Konan.
„Vždyť jsi přece ženská v těch nejlepších letech.“ Itachi na ni udělal roztomilý kukuč.
„Nech si ty lichotky!“ okřikla ho a sešla po schodech dolů.

Velitel Akatsuki už se seznámil s nováčkem a právě teď se rozmýšlel, co říct. Ostatní seděli buď na pohovce, nebo na koberci a čekali na jeho rozhodnutí. Stále ještě byli z Tobiho trochu zaražení.
„Nevím, je to skutečně těžké. Může tu zůstat jedině pod podmínkou, že se zaručíš, že je spolehlivý, protože já jsem z něj na vážkách. Ale jestli se ta mise nepovede, vyrazím vás oba. Přijmeš to riziko, Zetsu?“
Zelený ninja nervózně přešlapoval. „Já se teda zaručím. Stejně nemám jinou možnost. A o Tobiho se nestarejte. Je to hodný kluk.“
Vůdce zakoulel očima. „V to věř, nebo tě rozcupuju.“ Pak se obrátil ke svým podřízeným. „Na co čekáte? Seznamte se!“ A s těmi slovy odešel.
Bandě zabijáků, jejichž schopnosti se ještě plně neozkoušely, se do nějakého seznamování ani trochu nechtělo.
„Hidan,“ zavrčel bělovlasý chlápek s kosou.
„Kakuzu. Ale ruku ti nepodám. Nemusel bys to ustát.“ Nehezky se zašklebil.
„Já jsem Kisame. Buď tu jako doma!“ rozzářil se žralok, vždy až přehnaně zdvořilý. Itachi do něj neurvale strčil s napomenutím, ať to s tou láskou nepřehání.
„Já jsem Deidara,“ usmál se pohledný blonďák s pramenem vlasů přes jedno oko.
„Tobiho moc těší,“ prohlásil zakuklenec.
„Pro všechny jsem Sasori.“ Zmáčkl nováčkovi ruku.
„Aj. Tvrdý stisk.“
„Taky je ta ruka dřevěná,“ vzdychl.
Itachi Tobimu řekl stručně a jasně, co si o něm myslí. Nezdálo se, že by to tomu podivínovi nějak zvlášť vadilo. Připomněli mu, že veliteli se říká Vůdce nebo Šéf a že pouze pro Konan platí v téhle záležitosti výjimka. Tobi horlivě přikyvoval.

V noci došlo k menšímu pozdvižení, protože Kisameho přepadla mlsná, ale spletl si dveře a místo do kuchyně vlezl do Zetsuova pokoje a nováčka ošklivě vyděsil. V té chvíli si všichni mysleli, že se něco stalo Konan.

Dalšího dne se Akatsuki sešli až u večeře. Nevypadalo to, že jim společné soužití svědčí. Sasori znechuceně vyprávěl, jak se ráno vzbudil kvůli ptačímu zpěvu těsně u ucha. Nejnovější Deidarův výtvor v sobě totiž ptáčka zpěváčka rozhodně nezapřel.
„No co. Snažím se o věrohodnost!“ ohodnotil to blonďatý ninja.
„Příště bych raději něco méně hlučného!“ odsekl červenovlasý, což všechny přítomné pobavilo.
„Nemám na čem spát!“ postěžoval si Itachi. „Kisame mi v noci roztrhal, ne, doslova rozsápal, polštář,“ zakňoural. Akatsuki se rozchechtali.
Konan zrovna sklízela ze stolu, ale teď se zarazila. „Vždyť jste přece všichni dospělí chlapi!“ Zalomila rukama. „Tak se nechovejte jak… malí spratci!“ vykřikla hněvivě a odkráčela.