Život s Akatsuki - 8. kapitola - Tobi má pech

Když se Itachi ráno probudil, nevěřil vlastním očím. Nejenom, že celá ta místnost, kde včera popíjeli, vypadala jako po boji, ale navíc se ani nemohl zvednout, protože mu Shenai ležela na klíně. Asi jsme včera řádili! Zaklonil hlavu a přemýšlel, jak nenápadně zmizet. Z toho, co viděl kolem sebe, mu nebylo zrovna nejlépe. Tobi z neznámého důvodu ležel na stole. Ostatní se váleli na různých místech, jen Kisameho nikde neviděl. „Pst, za tebou.“ Aha, tak už ví, kde je. Žralok ho podepřel, aby se mohl zvednout a přesunout o kousek dál. Pak sebral ze stolu nějaký hadřík, vymáchal ho ve vodě a začal ho Zetsuovi ždímat nad hlavou. Probralo ho to dost rychle.
„Ty, Kisame? Co jsme včera vyváděli?“ Itachiho bolela nějak víc hlava, to bude určitě kocovina.
„Nic neobvyklého. Chvíli se zpívalo, pak zas tancovalo. Zkrátka jsme se zpili do němoty,“ uzavřel to Kisame. Shenai se už taky probudila a otřásla se, když viděla, kdo celou dobu sedí vedle ní.
„Běž pro něco k jídlu, než se vzbudí ostatní!“ Po tom zvolání se vzpamatovala. Zmizela v chodbě a Itachi nechápavě zavrtěl hlavou. „To tu muselo být včera vážně veselo, když to tu vypadá takhle. Pořád nevěřím tomu, že jsme se mohli tak ztřískat.“
Kisame do něj šťouchl. „Koukni se támhle.“ Itachi zpozorněl.
Nepříliš daleko od nich se probouzel blonďáček. „To jsem teda netušil, že jsou ty nový polštáře až tak měkký,“ zamumlal ještě v polospánku.
„Kdo ti dovolil ležet na mým břiše?“ zděsil se Hidan.
„Jejda! Promiň!“ Deidara zrudl. Itachi se schoval za Kisameho, aby ostatní neviděli, jak se šklebí.
Náhle se ozval nelidský řev. S hrůzou pozorovali, jak sebou Tobi hází ve spaní a ječí. Deidara k němu došel a zatřásl s ním. „Né! Já nechci!“ Kopal divoce rukama a nohama. Pak prudce otevřel oko, to jediné, co bylo vidět pod jeho oválnou maskou. „Deidaro-senpai?“ vyhrkl udiveně.
„Vítej do reality!“ rozchechtal se blonďatý ninja.
„Nekřičte tolik!“ zakňoural Kakuzu jako malé děcko. „Ta hlava děsně bolí…“ Jako na povel propukli všichni v hlasitý smích.
„Co je třeba ještě udělat?“ vyptával se Zetsu.
„Už jen vyspravit dveře a postele. A bude hotovo.“
„Tak se do toho pustíme, ať je to konečně z krku.“
Kupodivu se do práce tentokrát pustili úplně všichni. Kisame s Itachim upevňovali jedny dveře, Zetsu s Deidarou měli na starost jiné. Další přidržovala Shenai, na které bylo vidět, že to rozhodně nezvládne sama. Tobiho nechali hlídat zbytek materiálu, k téhle práci se nehodil.
„Tak, dveře do ložnic jsou hotové.“
„Koupelna už taky,“ zašklebil se Kisame.
„Hlavně jestli drží,“ zapochyboval Itachi, jak bylo ostatně jeho zvykem. Tobi se vytratil ven.
„Takže ještě do kuchyně a ty vchodové.“ Ze Zetsua stékaly čúrky potu.
Zvenčí se ozývaly hlasité rány. Hidan s Kauzou vyvraceli stromy a řezali, aby mohli spravit polorozpadlá lůžka. Alespoň po takové práci zesílí.
„Ty vchodové si bereme!“ zavolal Kisame a Shenai šla pomoci Zetsuovi s posledními, které povedou do kuchyně. Tobi se konečně vrátil, v ruce velký květ neznámé rostliny. Postavil se za Shenai a mlčky ji pozoroval, jen oko mu zběsile mrkalo. Zetsu do ní nenápadně strčil. Pootočila hlavu. „Díky.“ Vzala od Tobiho květ a s ninjou v zeleném brnění upevnili květinu na dveřích. „Hodí se sem.“
Po skrčkovi už ale nezůstala stopa. Zase někam zmizel. „Nerad to přiznávám,“ naklonil se k Shenai Zetsu. „Ale spíš bych řekl, že to byl projev náklonnosti.“ Neřekla nic, ale v duchu se tomu divila.

Po přestavbě všech dveří v úkrytu konečně Uchiha využil koupelnu. Nemusel se bát, že by ho někdo nečekaně vyrušil, od toho tu bylo klepadlo. „Asi jsem Kisamemu trochu křivdil.“ Musel uznat, že taková večerní lázeň je docela příjemná. Když ukončil očistu, chtěl sáhnout po oblečení, které nechal přede dveřmi, ale nemohl nic nahmatat. „Kde mám plášť?“
Z chodby zazněl Deidarův hlas: „Vydržíš tam ještě chvíli? Tvý prádlo není dosušený.“
„Cože není?“ vyděsil se Itachi. „Naval to sem! Hned!“
„Fajn, Tobi už tam běží.“
Skrček dohopkal až ke dveřím. Uchiha mu vytrhl plášť, postavil se a přehodil si ho přes sebe. Vylezl ven, Tobi tam ještě čekal. Co to má proboha na sobě? Nějakou směs žluté a hnědé barvy. Kde k tomu jen přišel? „Deidaro, nevíš, kde Tobi…“ Nechal otázku nedokončenou, protože Deidarovo vzezření ho též udivilo. Blonďák měl na sobě červenou košili a bordové kalhoty. „Hej! Máme maškarní nebo co?“
„Ne. Proč?“ Začalo v něm klíčit hrozné podezření. Deidara se obrátil k Tobimu. „Běž se mrknout, jestli už jsou naše pláště suchý.“
Itachi okamžitě vyrazil za ním. Venku už se stmívalo, za chvíli se celá skupinka sejde u večeře. Proběhli nejdelší chodbou a dostali se ven, kde Tobi nečekaně zahnul za roh. Itachi okamžitě změnil směr a málem srazil Shenai, která nesla v ruce mokré pláště zbylých členů Akatsuki. S vytřeštěnýma očima zíral na vyhloubenou jámu, kde se zřejmě ještě před malou chvílí máchalo prádlo a zároveň na něco, co se podezřele podobalo prádelní šňůře. „Co to tu vyvádíš?“ vyštěkl.
„Vyprala jsem vám oblečení. Bylo už samá špína a krev.“
Teprve teď si uvědomil, že mu z pláště kape voda. Zatnul zuby a umínil si, že zůstane v tom mokrém. Shenai a Tobi přinesli oděvy k jednomu z ohnišť, kde je začali společně sušit.
Když Uchiha vlezl do obýváku, myslel si, že špatně vidí. Tolik barev! Točí se mu z toho hlava. Zetsu měl na sobě podivnou směsici zelené, Kisame to samé, jenže v modrém. Kakuzův oděv byl laděn do světlých barev a Hidanova barva byla šedá.
„Holka naše šikovná!“ houkl Kakuzu. „Kde jsi splašila ty látky?“
„Byly tu poschovávané,“ odpověděla brunetka. „Jen mi dělalo trochu potíže sladit barvy.“
Itachi si sedl, tohle už na něj bylo vážně trochu moc.
„Ale Tobimu to nesluší. Vypadá to, jako by měl pyžamo,“ uchechtl se Zetsu. Skupinka se rozchechtala.
„Fuj! Kape to z tebe!“ vyjel Hidan po Itachim. „Běž se převlíknout!“
„Jde ti to dobře,“ pochválila Shenai Tobiho a přitom sledovala, co udělá Uchiha.
Vešel do pokoje a hned si povšiml něčeho černého, co tam předtím nebylo. Vzal to do ruky, oblečení bylo jemné, přímo hebké. Tak jako ostatní, i on dostal košili s kalhotami. Otočil se a uviděl ji stát ve dveřích, v ruce stále držel košili.
Je černá jako tvoje duše! Ale nahlas to nevyslovila.
„Hm… asi bych měl říct děkuju.“ Sklopila zrak. „Stejně mi ale vrtá hlavou… Jestli tu byl sklad látek, kde jsi vzala jehly a nitě?“
„Hidan a Kakuzu mi je dali. Jen chci, abyste se tu cítili dobře.“
„Nechápu proč!“
Shenai se mu podívala zpříma do očí. „Protože, jak řekl Hidan, jsme jako jedna velká rodina.“