Každý začátek je těžký - 4. kapitola - Lítost

Před několika málo dny řešil Vůdce Akatsuki zapeklitý problém. Musel nějak důrazně přesvědčit Sasoriho, aby šetřil s nádobím. Když si vzpomněl na schůzi, kde se rozhodovalo mimo jiné i to, kdo obstará nové talíře, polilo ho horko. Občas se tihle ninjové vážně chovali jako puberťáci.
„A proč nejde Konan? Je přece ženská, vyzná se!“ protestoval Kakuzu.
Vůdce po něm šlehl pohledem. „Protože je zatím jediná, která neodhalila svou identitu, je neznámým členem. I když… počkejte, to není úplně špatný nápad! Ale rozhodně nepůjde sama, doprovodí ji dva členové v civilu. Máte povinnost ji chránit!“
„A odnosit náklad,“ dodala modrovláska. Muži začali bručet.
Nejhorší bylo vybrat doprovod. Deidara byl zrovna na výzvědách, tudíž se s ním nemohlo počítat. Šéf se obezřetně rozmýšlel. Hned ze začátku zavrhnul Zetsua, Kisameho a toho malého skrčka, jehož jméno si momentálně nevybavoval, protože by budili pozornost. Posílat Kakuzu by bylo zbytečné, donesl by tak maximálně polovinu. Výběr byl skutečně těžký, nakonec však padlo konečné rozhodnutí.
„Hidan a Itachi. Mazejte se převléct do civilu! Hned!“ zahřměl Vůdce a oba se s remcáním vzdálili.
Hidan smutnil, protože musel milovanou kosu nechat doma. Vytáhl ze skříně staré trenýrky a doladil to bílou košilí, kterou si nechal rozhalenou.
„Abyste spíš nemuseli odhánět ženské!“ škádlil ho Sasori. Nesmrtelný se nad tou možností jen spokojeně uchechtl.
Konan náhle vypadala docela obyčejně. Její maskování bylo dokonalé, nepůsobila ani trochu atraktivně. Odlíčila se, vzala na sebe šaty, které se hodily pro daleko starší ženu, a rozpustila si vlasy. Pein jí předal seznam a peníze, stále ještě dost udivený.
„Řeklo se civil, Itachi!“ rozčilovala se modrovláska a snažila se ho rozcuchat. Navlečen byl do zašedlé košile a dlouhých tmavých kalhot. Uhýbal jí, vždyť s tím účesem bude vypadat příšerně.
„K čemu?“ zakňoural, když mu Konan zamávala před očima černými slunečními brýlemi.
„Sharingan, pitomče! Váš rod je tím přece proslulý! Myslíš, že si nedá někdo dvě a dvě dohromady?“
„Hm,“ zabručel místo odpovědi.

„Co tam dělají tak dlouho?“ Všichni čekali, až Konan vyleze z Itachiho pokoje. Když se otevřely dveře, všem poklesla čelist.
„Promiň mi tu upřímnost, Itachi, ale Hidan vypadá sexy, zatímco ty jak totální magor!“ Kakuzu se pochichtával. Odněkud se ozval řezavý smích. Loutkáři cukaly koutky.
„Zabiju tě, jen co se odtamtud vrátím, Sasori!“ zavrčel výhružně Uchiha.
„Ale to já nebyl!“
„Přece vidím, že se culíš!“ namítl, ale pak si všiml, jak se něco modrého v křečích svíjí Zetsuovi za zády. Nasadil pohřební tón a obrátil se ke Kisamemu. „Měl jsem tě rád, příteli…“
Vůdce se dopálil. „Tak už jděte, nebo nebudete zpátky ani do večera!“ Trojice vyrazila ze sídla.

Sasori klečel na zemi ve své ložnici a usilovně pracoval. Netrvalo dlouho a objevil se Deidara. „Přišel ti dopis!“ Mával srolovanou ruličkou.
Ani nevzhlédl. „Kdo ho přinesl?“
Blonďatý ninja se pousmál. „Budeš se divit, ale byl to ptáček na klíček.“
Zaslechl vzdychnutí. „Aha. Babča zase otravuje. Rovnou to spal!“
„Ty to nechceš číst? Ani když je to od rodiny?“
Zavrtěl hlavou. „Jsem tady spokojený. Ten její otravný pták mne vždycky najde. Musím ovšem uznat, že babča Chiyo je fakt vytrvalá. Pokud správně počítám, je to třicátý dopis.“ Sasori slyšel, jak se trhá pečeť. „Víš, Deidaro, že je neslušné číst cizí poštu?“
Beze slova došel až k němu a položil mu rozvinuté psaní k nohám, než se opět vytratil. Sasori počkal, dokud doopravdy neodešel a pak sáhl po vzkazu. Pche! Pořád stejně vytrvale se v něm snaží vzbuzovat emoce. Nikdy jí neodepsal a ona stejně doufá, že se ještě někdy setkají. Jak směšné! Přesto se u něj opět objevily pocity, které hodně dlouho nechal spát. Rozzlobil se a roztrhal dopis na malé kousíčky.

Vůdce Akatsuki s uspokojením zjistil, že Sasori si vzal jeho slova k srdci. Právě teď ho pozoroval, jak stojí u dřezu a vedle něj se kupí mokré nádobí. „Máš hodně práce?“ zeptal se ho.
„Až to dodělám, musím ještě vyprat pár plášťů. Poslední akce mi dala docela dost zabrat, a jakožto loutkář musím mít své vybavení v perfektním stavu.“
„Vážně nevím, co bychom si tu bez tebe počali!“ Vůdce se nechal unést.
„Shnili byste ve špíně,“ zachechtal se mladík a vůbec mu nevadilo, jestli se to
Šéfa nějak dotkne. „Mimochodem… rád bych večer vyrazil ven. Je tu pár věcí, které bych si potřeboval srovnat v hlavě.“
„Vycházka povolena.“
Zetsu, který stál za rohem a vyslechl celý rozhovor, šel hned ostatním žalovat.
„To není fér!“ brblal Itachi. „Kdokoli z nás šel ven, nechal ho Šéf sledovat! A on se může courat, kde se mu zlíbí!“
„To je pravda,“ přikývl Zetsu. „Proč zrovna Sasori má takové výhody?“
Zmlkli, protože kolem nich procházel Vůdce, který je ale zaslechl. „Protože, a věřte mi, že to říkám skutečně nerad, si zaslouží důvěru! Je z vás nejlepší, ještě se mu nepodařilo šlápnout vedle, udělat žádnou větší chybu. A když jde ven, neopije se v baru ani neděsí lidi!“ Střelil výmluvným pohledem po Hidanovi s Kakuzou. „Odmítám slyšet další narážky na toto téma! Když se budete hodně snažit, jednoho dne si vysloužíte stejnou důvěru!“

Červenovlasý mladík se chystal na toulku. Hnědý plášť s kápí přehodil přes sebe, nezapomněl zkontrolovat, zda na něm drží kalhoty. S sebou bral pro všechny případy své dva meče.
„Proč to táhneš s sebou?“ zamumlal Deidara, který ležel na boku a pozoroval ho.
„Na obranu,“ odpověděl Sasori a po chvíli dodal: „Vrátím se ráno.“ Pak vyšel z ložnice a opustil sídlo.
Vyšel si do nejbližšího města a několika spletitými uličkami se dostal do míst, kde ještě nikdy nebyl. Všiml si, že jen malý kousek od něj je lékařský pavilon. Skvělé místo k rozjímání! Všichni pacienti už budou dávno spát.
Dlouho neváhal a usadil se pod jedním stromem. Na nebi zářily první hvězdy. Zkřížil nohy a zaposlouchal se do ticha. Kroky? V tuhle hodinu? Neznepokojoval se, chtěl si svého protivníka nejdříve prohlédnout. Svou sečnou zbraň měl v pohotovosti, kdyby jí nakonec přece jen bylo zapotřebí.
Ozvalo se zakašlání, takže to nebude ninja. Pootočil hlavu a spatřil bledou dívku v noční košili. „Co tu děláš?“ vyhrkl, nenapadlo ho nic lepšího.
„Toulám se.“ Měla slabý hlas. Prohlédla si cizince od hlavy až k patě, měsíční světlo ozařovalo prostor, kde seděl. „Ty sis pro mne přišel, že?“
Strnul. Co je ta holka zač? Zavrtěl hlavou. Bylo to divné. Zatoulal se, kam neměl a teď měl společnost. Dívka měla dlouhé vlasy, byla ale hrozně pohublá a asi dost nemocná, pokud to mohl soudit z jejího chování.
„Proč mne nechceš, anděli smrti?“
Vyrazila mu dech. Nevěděl, jak by se měl zachovat. Spletla si ho se smrtonošem? Je to až příliš mnoho náhod najednou! Nechal ji, ať si k němu přisedne. „Nezabíjím na požádání,“ odsekl a schoval zbraň.
Děvče vypadalo hrozně sklíčeně. „Kolem mého pokoje chodí oklikou, už mi nedávají moc času. Dnes jsem utekla z nemocnice. Nevím, kolik dní nebo hodin mi ještě zbývá. Jen si přeju, aby to bylo rychlé. Nechci jen čekat a pak trpět. Už teď je jasné, že můj život nezachrání,“ zašeptala.
Říkal si, že něco pravdy na tom bude. Přemýšlel. Přišlo mu toho mladinkého děvčete líto. Mohl by jí prokázat tuhle laskavost, splnit poslední přání. „Co chceš ode mne?“ zeptal se náhle.
„Nic neobvyklého. Jistě sis už zvykl.“ Postavila se a zahleděla na hvězdy.
„Tak dobrá,“ přikývl Sasori. „Já, anděl smrti, ti tvé přání splním.“ Uchopil do ruky zbraň. Stála a čekala, v očích úlevu. Přece to sama chtěla. Přitáhl si ji k sobě a políbil ji. Ve chvíli, kdy se tomu oddala, jí probodl srdce. A pak už musel jen zmizet ve tmě.

Dveře do pokoje se otevřely, Deidara pomrkával ve tmě. Postava procházela kolem okna a blonďáček postřehl krev na kataně. „Co jsi dělal?“ zeptal se zděšeně.
Sasori ztišil hlas. „Občas je potřeba někomu prokázat laskavost.“ Poté padl vyčerpaný na postel, až to zadunělo.