Co je to OSUD? Minulost,přítomnost, budoucnost … II. | 4. |

Teď jí konečně uvidí … po tak dlouhém čase. Vůbec mu nevadí že leje jako z konve. Pospíchá, jako kdyby mu za zádama hořelo. Už vidí bránu. Seskočí na ulici a už jde pomalu pěšky. Čím víc se přibližuje, tím víc je natěšený. Poté spatří dvě postavy stojící u hlavní stráže …………………..

4. Setkání s přáteli

„Tak se tu mějte. Musíme už jít. Máme za sebou dlouhou cestu,“ vymluvil se Jiraiya. Rozloučili se a zamířili do středu vesnice.
„Někdo nám jde naproti,“ kývnul sannin na postavu mířící k nim.
„Dnes ještě ne. Jsem unavená …“ řekla a než k nim přišel s závanem větru a zvednutím listí tiše zmizela. Potřebovala se prospat.
„Ahoooj! Zvrhlý poustevníku, kam šla Nano?! Před chvilkou tu stála!“ doběhl Naruto k bělovlasém muži.
„Byla unavená a promočená. Neboj … zítra je taky den. Určitě jí uvidíš,“ chlácholil mladíka, když uviděl jeho zklamaný výraz.
„Hmm… no a jak jste se měli? Bylo vše v pohodě?“ tázal se Naruto.
„Vše šlo, jak by mělo. Teď mě prosím taky omluv,“ rozloučil se s chlapcem a zanechal ho samotného.

***

Zrovna když Tsunade vyřídila poslední papír, někdo zaklepal na dveře.
„Dále,“ pokynula klepajícímu. Do pracovny vešel již už suchý Jiraiya.
„Dlouho jsme se neviděli,“ usmíl se.
„To je pravda. Jak probíhal trénink?“ zeptala se zvídavě Pátá.
„V klidu …“ pustil se do vyprávění celého roku mimo Konohu. Hokage pozorně poslouchala.
Jenže, to si nevšimli třetí osoby.

„…její síla vzrostla o hodně a to si i zaslouží po tom, jak tvrdě dřela. Teď je tak 2x silnější než před rokem. Některé věci mě celkem dost překvapili,“ zamyslel se muž.
„To ano. Dva živly i začátečníka…to je obdivuhodné. No, budeme doufat, že se někdy v budoucnu nepřidá na špatnou stranu,“ souhlasila Pátá.
„To by pro nás nebylo moc dobré. Ovšem … myslím si, že se nemusíme obávat. Nano má zlaté srdce. Není to ten typ člověka, který by se nechal ovlivnit,“ dokončil svou řeč sannin s úsměvem na rtech.
/Vím, že šmírovat se nesluší, ale …/ pomyslela si osoba za oknem.
/Díky strýčku …/ pousmála se Nano. Jeho slova jí zahřála u srdíčka. Naklonila se blíž k oknu, aby slyšela líp, ale pod nohou jí křupla taška ze střechy. V tom naprostém tichu bylo slyšet křupnutí dosti hlasitě. /O ouu …/ Nano se okamžitě vypařila. ( Ne do slova xD )
Oba dva sanninove zpozorněli. Tsunade vykoukla z okna. Jediné, co spatřila byla tmavá šmouha. Zamračila se.
„To bude asi pro dnešek vše … ještě něco?“ otočila se zpět do místnosti.
Jiraiya zavrtěl hlavou, popřál dobrou noc a oba se vydali do svých domovů.

***

Probudila se a otevřela okno. Slunce zářilo o sto šest a teplý vítr omýval listy na stromech. Jaro pomalu odcházelo a nastupovalo horké léto. Se zívnutím otevřela lednici.
/Prázdná … jak jinak, když jsem dorazila teprve včera večer./ Zavřela jí, upravila se a vyrazila do ulic konohy se nasnídat.
„Dobré jitro!“ pozdravila prodavače v Ichiraku ramen.
„Dobrej dobrej … dáte si něco mladá pani?“ usmál se na dívku muž za pultem.
„Nevykejte mi … to už jste na mě zapomněl? Jinak Extra Ramen prosím,“ mrkla na něj dívka.
„Nano?! To jsi ty? Panebože málem bych tě nepoznal! Byla si dlouhou dobu pryč…vypadáš jinak,“ došlo postaršímu muži.
„Zhruba rok,“ přitakala.
„A jak si se vůbec měla?“
„Jo celkem dobrý. Hm… vynikající jako vždy!“ pochválila mu jídlo.
„Není zač a přijď zase!“ zavolal na ní, když odcházela z obchodu. Věděla přesně, kam má jít.
Procházela stromy, keři i borůvčím až se jí naskytl pohled na plácek v lese. Na mýtině trénoval střelbu celkem vysoký blonďatý mladík. Všimnul si opírající se postavy ve stínu stromu o dub. Projistotu si nechal jeden kunai v ruce a otočil se celým tělem směrem k neznámému.
„To snad ani nebudeš potřebovat …“ ozval se jemný hlas s nádechem něčeho tajemného. Naruto věděl moc dobře, kdo tam stojí. Tenhle hlas by poznal kdekoliv a kdykoliv.
„Nano …?“ zeptal se a schoval zbraň.
„Jsem doma …“ prohodila dívka a vyšla směrem k němu. Naruto si jí pořádně prohlédl. Byla stejná a přesto vypadala tak jinak. Její pohled se změnil. Vypadala starší. Celkově z ní vyzařovala rozvážnost a něco tajemného. Zadíval se dívce do očí. Poznal, že už nejsou ty staré usměvavé. Cítil za nimi bolest, moudrost a vážnost. Byl tak rád, že jí vidí.
„Jsem rád, že si zpátky … sestři …“ vrhnul se jí do náruče a pořádně jí objal. Nano neváhala ani vteřinu a objetí mu opětovala.
/Konečně doma … u rodiny … brášky… u přátel … / její srdce se rozehřálo. Byla tak moc šťastná, že už to Naruto ví a bere to skvěle.
„Bráško …“ zašeptala.
Po chvilce se pustili. Byla zvědavá, jak si žil za tu dobu, co tu nebyla.
„Jak ti šel trénink?“ zeptala se ho zvídavě.
„No …. Skvěle!!! Mám uplně nový věci !!! Těšim se, až je budu moc ukázat!“ zazubil se na ní a dal si ruku za hlavu do své typické pózy.
„Hmm… už se nemůžu dočkat.“
„A co ty? Zlepšila si se?“ otázal se jí na oplátku.
„Jiraiya-sama říká, že jo. Tak nevím. Každopádně jsem dřela tvrdě a nejsi jediný, kdo má esa v rukávech,“ mrkla na něj tajemně.
„Fíha!!! Ukaž něco !!!“ zajásal.
„Ani nápad! Hezky si počkej. Až bude čas, tak uvidíš…“
„Ach jo … už si potkala někoho dalšího?“ začal sbírat své zbraně zabodnuté do protějšího stromu.
„Ne ještě ne. Co Sakura a ostatní? Jsou v pořádku?“
„Jo všichni v pohodě. Myslím si, že Kiba bude mít ohromnou radost. Byl smutný, když si tak náhle odešla,“ škodolibě se na ní podíval.
„Hm … dej pokoj jo? Tak co … půjdeme?“ odsekla nevrle, ale nakonec na něj mrkla.
„Jdeme!“ vyrazili spolu do vesnice.
Procházeli spolu kolem obchodů a nikde nikdo.
„Sakura bude 100% v nemocnici,“ řekl rozhodně Naruto a vydali se tam.
„Sakurooo!!!“ zaječel přes celou chodbu v druhém patře. Nano radši otočila oči v sloup a nekomentovala to. Na konci ze dveří na pravo vykoukla růžová hlava.
„Naruto !!! Laskavě neječ si v nemocnic-“ zarazila se. Naruto s dívkou mezitím došli až k ní.
„Ahoj Sakuro,“ pozdravila jí Nano.
„Nano!!! Ty už si zpátky!“ Ružovláska jí pevně objala.
„Kdy si dorazila? A jak si se měla? Co trénink?“ smotávala obvazy a lítala po místnosti.
„Včera večer. Jo celkem dobrý … dobrý odreagování. Myslím, že mi to pomohlo…“ zamyslela se,ale myšlenky ihned zahnala „ … a trénink. Co dodat. Byl skvělej, ale musela jsem se hodně snažit. Dal zabrat. Každopádně jsem ráda, že už jsem doma. U přátel a rodiny,“
Dala si ruce v bok.
„Tak to je dobře. Změnila si se … vypadáš … hmm… taková víc dospělá,“ pousmála se Sakura. Naruto horlivě přikyvoval.
„Za to o tobě se to říct nedá!“ obořila se na něj Sakura a vyrvala mu zruky skalpel. Jednu mu ubalila.
„Auu Sakuro!!! Za co to bylo?Nic jsem neproved!“ mnul si tvář.
„Nešahej na co nemáš! Kolikrát ti mám říkat, aby si na věci v nemocnici nechmatal. Ne ty pořád na něco musíš sahat!!!“ a už byli v sobě. Nano se potichu a nenápadně vypařila z nemocnice.
/Už mi to scházelo …/ pokračovala cestou kolem místa, kde trénoval Lee s Gaiem a jeho týmem. To by nebyl Lee, aby si ničeho nevšiml. Okamžitě zastavil trénink.
„Nano ??! Si to ty?“ zamával na dívku.
„Ahoj Lee! Tenten, Gai … Neji,“ pozdravila dokonce i Hyuuga kluka.
„Ahoooj! Jsme rádi, že tě vidíme!“ zářivě se na ní usmála Tenten.
„Jo jo! Chyběla si nám! Neji se neměl s kým hádat.Vítej doma,“ zvedl Lee palec a odkryl bílé zuby, které se ve světle zablýskly. Neji si odfrknul a hnědovlasá dívka po jeho boku se zahihňala.
„Taky jste mi chyběli.Omlouvám se, ale musím jít,“ rozloučila se s nimi.
„Kdybys hledala Kibu, tak je u řeky!!!“ stihl ještě vykřiknout chlapec s účesem jak kastrol.
/Bude rád, že tě vidí …/ domyslel si Lee.
/Nehledám ho … a nebo jo?/ sama ani nevěděla. No možná věděla. Vydala se směrem k řece. Na místo, kde se Kiba poprvé dozvěděl, co je dívka zač.

„Akamaru poběž!!!“ cákal rukama kolem sebe hnědovlasý mladík s kočičíma očima a volal na velkého bílého psa na břehu.
„Copak se bojíš? Takovej velkej statečnej pes?!“ dráždil ho Kiba. Akamaru zaštěkal a vrhnul se po hlavě za ním. No pohled na ně byl hezký. Oba štastný. Dva nerozluční přátele pospolu.
/Kibo si to ty?/ došla dívka na druhý břeh. Kiba akorát vylezl z vody takže bylo vidět jeho neobvykle vypracované tělo a snědá pokožka.
(Trochu se opálil no xD )
Nano nemohla uvěřit svým očím. Tak dlouho ho neviděla… zatřepala hlavou a zahnala myšlenky.
/Už ne… takhle přemýšlet už nebudu… řekla jsem, že s tímhle je pokoj./ Sedla si na velký kámen u břehu a podepřela si hlavu. Čekala, kdy si jí všimne.
Netrvalo to dlouho a jejich oči se střetly. Hnědé oči jí propalovali zkrz na zkrz ….
„Nano …?“ zašeptal mladík v otázce. Nemohl uvěřit tomu, co vidí …
/Je zpátky …/
Jakoby se díval na jinou osobu. Do trochu jiných očí … prohlédl si jí celou. Její nový oblečení podtrhovalo vyvinuté křivky hubeného těla. Když si uvědomil, jak na ní kouká … rozpačitě odtrhl pohled. Sotva uhnul pohledem, byla pryč. Rozhlížel se po protějším břehu, ale neviděl jí.
„Už mám vidiny?“ posmutněl mladík.
„Nemyslím si…“ ozvalo se za jeho zády. Nechtěl se otočit. Bál se, že až to udělá, tak už tam nikdo stát nebude. Nakonec to risknul. Koukal přímo do krásnách hnědozelených očí.
„Tak si se konečně vrátila…“ než se nadála objal jí a silně si jí přitiskl k sobě. /Ta krásná vůně .../ přivřel víčka. Nejdříve nevěděla, jak má reagovat, ale objetí opětovala. Zavřela oči a vychutnávala si tuhle chvíli.
/Ach jak mi to chybělo …/ pomyslela si, ale v mžiku se odtáhla.
„Jo, jsem doma a ráda,“ pohladila velkého bílého psa co na ní zaštěkal.
„Ahoj Akamaru! Ty si mi taky moc chyběl,“vlepila mu pusu na čelo. Poté se zvedla ze země a zadívala se na Kibu.
„Omlouvám se, že jsem se nerozloučila, ale náhlý odchod byl nezbytný,“ omluvně mu pohlédla do očí a čekala jeho reakci.
„To je dobrý, hlavně, že už si zpátky.“ Vydali se podél řeky.
„ Jak si se měla? Co trénink?“ optal se jí zvědavě, jako ostatní.
„Dobrý. Myslím si, že mi hodně pomohl Jiraiya. Potřebovala jsem zesílit, obrnit nervy a dát si dopořádku myšlenky,“ sledovala tekoucí hladinu vody. Kiba si jí prohlížel.
„Změnila si se,“ řekl tiším hlasem.
„Nemyslím si … alespoň né úplně. Jsem to pořád já,“ až teď se poprvé na něj usmála.
„Tvůj pohled je prázdný a úsměv ne moc upřímný…“ četl jí přímo z hlavy. Věděl vždycky její náladu a co cítí. Nevěděla, co mu na to má říct. Zastavili se. Chytnul jí za zápěstí a jemně jí otočil tak, aby se na něj musela podívat.
„Co tě trápí? Jsem tvůj přítel … neutrhnu ti hlavu, když mi to povíš,“ hluboce se na ní zadíval.Čekal, že mu odpoví, ale dívka se mu pouze vpíjela do očí.
/Nepotřebuju pomoct Kibo … díky, že se snažíš…/ honilo se jí hlavou, ovšem nahlas to nedokázala říct. Jedinou její záchranou bylo, že se před nimi zjevil Kakashi.
„Hm … promiňte,jestli vás ruším, ale jsme voláni k Páté. Jak tým Kakashi, tak tým Kurenai,“ usmál se na ně mile stříbrovlasý můž.
„Nevyrušil,“ vytrhla ruku z Kibova sevření.
„Jinak jsem rád, že tě zas vidím Nano,“ prohodil jounin při cestě k Hokage.
/Vím, že jí něco je. Proč si proboha nenechá pomoct? Tvrdohlavá, jako vždy…/ tápal Kiba v myšlenkách na rozdíl od těch dvou tlachajících před ním.

„Po dlouhé době mise … nemůžu se dočkat. Chybělo mi to,“ řekla ještě než otevřeli dveře do pracovny Páté…………