Loutkař XII.

Byla noc. Na obloze nebyl ani jediný mráček. Kankurou nemohl spát, tak pozoroval hvězdy.
„Sasori, kde se schováváš? Přece se s tebou nepropadli do země, tak kde jsi? Najdu tě. Najdu tě brzo, slibuju.“ zavřel oči. Po několika minutách se propadl do spánku. Ráno se probudil jako první, rozdělal oheň a připravil něco k jídlu. Poté se probudili i ostatní. Když se znovu chystali na cestu, přistál na blízkém stromě pták. Temari od něj převzala zprávu. Poté se sebral a ulétl.
„Je z Listové.“
„Co píšou?“
„To je divný.“ Temari se zatvářila nějak nechápavě
„Co?“
„No, podívejte se sami.“ otočila vzkaz směrem k nim.

„Sejdeme se ve středu v poledne, na hranicích vaší země a země Větru. Naruto.“

„Nic víc?“
„Vidíš snad něco dalšího?“
„Ale proč by nám napsal jenom tohle a ne nic dalšího?
„Jak to mám vědět? Ale každopádně tam půjdeme.“
„No, jestli to chceme stihnout, musíme vyrazit hned. Středa je zítra.“ Všichni souhlasili a vydali se nacestu.

Středa, poledne, hranice Země Větru.
Temari, Kankurou a Gaara dorazili na místo setkání jako první. Rozhlíželi se, jestli někde neuvidí blížícího se Naruta, ale místo něj spatřili Shikamaru s Hinatou.
„Co tu děláte?“
„Dostali jsmte vzkaz od Naruta, koukám, že vy nejspíš taky, jinak by jste tu nebyli.“ Za pár minut se objevil Kiba, Shino, za nimi Chouji s Ino, Neji po boku s Leem, Sakura se Saiem, a k překvapení všech Konohamaru s Moegi.
Zřejmě všichni dostali stejný vzkaz. Uběhlo asi půl hodiny, a Naruto nikde.
„To je otrava.“ prohlásil Shikamaru.
„Ty ses vůbec nezměnil, seš dospělej, a ještě tě nepřešly ty tvoje pitomý hlášky?“ pustil se do něj Kankurou. Odpovědi se mu ale nedostalo. Všichni už byly docela nervozní. Kde se ten Naruto jenom courá? V tom okamžiku dorazila poslední důležitá osoba.
„Eh..., omlouvám se, že jdu pozdě, měl jsem cestou nějaké problémy.“
Sakura se naklonila k Saiovi: „Asi chytil Kakashiho syndrom“
„Sakuro, já jsem to slyšel.“
Ta zčervenala jako rajče a tvářila se jako andílek.
„Ale zpátky k tomu, proč jsem vás všehny poslal sem.“ rozhlédl se po všech.
„Ještě pořád nejsme všichni.“
„Cože? Na koho se ještě čeká?“
„Před třemi dny se u mě v kanceláři objevila jedna kunoichi, kterou jsem dlouho neviděl. Řekl jsem jí, co se stalo a ona zmizela s tím, že mám poslat vzkazy, že se sejeme za tři dny tady. Ale zajímalo by mě, kde je. Maira byla přece vždycky přesná.“ Při vyslovení toho jména sebou Shikamaru škubl. Slyšel dobře? Rozhodli se, že tedy ještě počkají. V tom se objevil písečný nijna.
„Kazekage-sama.“ při pohledu na takový dav lidí se krapet zarazil.
„Co se děje, Matsuri?“ Ta se ale mlčela, nevěděla jsetli může mluvit před ostatními.
„Klidně mluv.“
„Dobře. Dostali jsme ho, toho únosce. Poslali jsme vám zprávu, ale můj senpai mi řekl ať jdu sem, že prý budete tady.“ Všichni na ni nevěřícně zírali. Pak se všicni naráz mlčky vydali na cestu k Písečné vesnici.