Jak jsem se dozvěděla celou pravdu aneb: Ať žije Konoha! 004.

"Tak už jsi tady," řekla Tsunade.
"Hai."
"Takže, jelikož jsi na akademii moc stará (no dovol xD), dostaneš osobního trenéra."
Osobního trenéra? Se teda mám.
"A kdo bude tím trenérem?" zeptala jsem se s očekáváním toho nejhoršího.
"Uzumaki Naruto."
Nééé! Toho ne! To jsem teda dopadla. Ale je fakt, že jsem mohla skončit hůř. No ...
"Hai," řekla jsem poněkud sklesle.
"Tvůj trénink začne v deset. Měla by ses vrátit na ubytovnu, připravit se a počkat na Naruta."
"Hai. Ehm... Tsunade-sama, chtěla bych vám o sobě něco říct."
"Opravdu? Tedy spusť."
Převyprávěla jsem jí vlastně celý včerejší den. Od toho, jak mi rodiče řekli, že jsem adoptovaná až po Gobiho. Některé, ehm, detaily jsem ovšem vynechala.
"Takže teď už tomu rozumím," mumlala si Tsunade.
"Prosím?"
"Myslím, že by ses měla posadit," řekla pátá. Okamžitě jsem si sedla a čekala, co řekne.
"Vezmu to ve zkratce. Před patnácti lety na jeden klan ve vesnici útočil Gobi."
"Jó, to tehdy byla sranda." ozval se démon.
" Nevíme, proč neútočil na celou Konohu, ale to je teď jedno. V té zlé době se jedné ženě z klanu narodila holčička, kterou její otec vzal a zapečetil do ní toho démona. Její matka na holčičku zanevřela a odnesla ji někam pryč. Všichni si mysleli, že je mrtvá, ale s tvým příchodem se ukázalo, že jsi to přežila."
Naprázdno jsem polkla. To přece není možný! To nejde!
"Jediné, co zůstává záhadou, je tvůj přesun do jiného světa," řekla zdejší káge, jako by mi četla myšlenky.
"A co je to za klan?" zeptala jsem se roztřeseně.
"Spíš co to bylo za klan, protože zanikl. Byl to klan Uchiha."
Srdce mi udělalo kotrmelec a pokračovalo v tlukotu o něco rychleji. Takže já jsem Uchiha? Ale ne. Teď už je mi jasné, co všichni mysleli tím s-s. No jasně. Sharingan!
Tohle už na mě bylo moc. Tolik nových a děsivých zpráv najednou.
"Vidím, že tě to sebralo, takže tvůj trénink odkládám na druhou hodinu. A učitele budeš mít dva. Ještě Sasukeho."
Tak to už byla rána pod pás. Letmo jsem poděkovala, pozdravila a vyběhla ze dveří, div jsem neporazila chudáka Shizune, která se chystala vejít.

Jako v transu jsem zamířila ven z vesnice. U brány mě však zadržel něčí hlas.
"Kampak, slečno?"
No jasně, Izumo a Kotetsu.
"Do lesa," plácla jsem první, co mě napadlo.
"Tak to jo, tak běžte."
Na nic jsem nečekala a vyrazila.
Zahnula jsem vpravo a nořila se hlouběji a hlouběji do lesa. Když se zdálo, že jsem dost daleko od vesnice, sedla jsem si na velký kámen, kterých bylo všude spousta a dala hlavu do dlaní. Nebrečela jsem.
"To tady hodláš bulet?" ozval se známý hlas.
"Nehodlám, Gobi. A buď, prosím, aspoň pět minut zticha," odsekla jsem.
"Jak je libo," řekl zjevně uražený démon, ale pak zmlkl.
Po pěti minutách se ozvalo: "Už můžu mluvit?"
"No jo," odvětila jsem dost otráveně. Gobi si začal zpívat. Teda v jeho případě spíš výt.
"Gobi, nech toho, nebo tě zabiju!" řekla jsem naštvaně.
A démon se začal smát: "A jak to chceš udělat? Vždyť bys musela zabít sebe."
"Tak to klidně udělám."
Démon se trošku uklidnil.
"To se ti stejně nepovede."
"Jakto?"
"Protože tě chrání led. Tak jako Shukaku chrání písek, tak mě, a tedy i tebe, chrání led."
Zamyslela jsem se.
"A jde to nějak překonat?" zeptala jsem se po chvíli.
"Proč se ptáš?"
"Zajímá mě to."
"No, velkou rychlostí anebo když je vystaven na dlouhou dobu ohni. Jinak ne."
V tom něco zašustilo a vedle hlavy se mi objevila ledová kostka a v ní zmražený kunai. No páni.
"Gobi, buď prosím potichu," poprosila jsem démona a nějakým záhadným způsobem aktivovala sharingan.
"To ti nebude nic platný," ozvalo se nademnou posměšně. Podívala jsem se nahoru a oči se mi "vrátily" do normálu.
"Proč jsi po mě hodil ten kunai?" zeptala jsem se.
"Chtěl jsem zjistit, jak ti půjde uhýbání. Ale jak tak koukám, nebude to potřeba," řekl Sasuke, seskočil ze stromu a zíral přitom na ledovou kostku, která se mi stále vznášela u hlavy.
"Ehm, chceš ten kunai zpátky?"
"Ne, klidně si ho nech. Na památku," zašklebil se. Poslala jsem mu úsměv alá přestaň-se-šklebit-nebo-ti-rozbiju-ústa-no-Jutsu a Sasuke přestal. Asi to funguje.
"Každopádně by mě zajímalo, co tady děláš. Nemáš bejt náhodou ve vesnici?" pokračoval.
"Do toho, co tu dělám, ti nic není. A že mám bejt ve vesnici? No jo, vždyť už jdu," zvedla jsem se.
Led vedle hlavy mi roztál a kunai spadl na zem. Trochu mi vrtalo hlavou, že Sasukeho neudivuje, kde jsem vzala sharingan. Tsunade mu to asi řekla. Vydala jsem se zpět.
"To tě ani nezajímá, jak se jmenuju?" zeptal se udiveně.
"Seš Sasuke," řekla jsem s klidem a milý Uchiha spadl ze stromu, kam před chvílí vylezl.
Snažila jsem se nesmát, ale moc mi to nešlo. Zbytek cesty do Konohy proběhl klidně.

Ve dvě hodiny přišel Naruto.
"Já jsem Uzumaki Naruto a stanu se příštím Hokage, dattebayo!"
"Jo, já vim. Jsem Caro."
"Tak jdem trénovat, dattebayo!"
"Ježiš, ten je uřvanej," ozval se Gobi.
Naprosto s ním souhlasím.
A tak mi začalo mučení v podobě tréninku pod vedením Naruta a Sasukeho, a později také Sakury, jelikož pátá si usmyslela, že jsem velmi nadaná, a tak se musím naučit alespoň lékařské základy. Od těch dob Tsunade dvakrát nemusim.

Asi po měsíci mého tréninku si mě Tsunade zavolala do své kanceláře.
"Slyšela jsem, že tvůj trénink probíhá dobře."
"No, asi ano."
"Asi?! Vždyť jsi zvládla rasengan za tři týdny a Sasuke se musí sakra ohánět, abys ho nezabila! A to je víc než dobré!"
Nezbylo mi než souhlasit.
"No, každopádně tu pro tebe něco mám," řekla pátá a podala mi černou čelenku se znakem listové. Začínám ji mít o něco radši.
"Arigatou," řekla jsem a uvázala si čelenku kolem krku.
"Odteď jsi ninja a můžeš chodit na mise. Taky tu pro tebe hned jednu mám."
Ozvalo se zaklepání.
"Dále," řekla pátá.
První vešel Kiba, za ním poskakující Akamaru, který se na mě hnedka vrhnul, pak Shino a nakonec Hinata.
"Volala jste nás?" ujal se iniciativy Shino.
"Ano, máte novou misi. Máme zprávy, že nedaleko Konohy jsou čtyři ninjové ze Zvučné, pravděpodobně jako špehové. Půjdete tam a zajistíte, aby žádné informace domů nedonesli. Tady Caro půjde s vámi," kývla káge mým směrem. "Velitelem pro tuhle misi bude Shino. Můžete jít."
"Hai," ozvalo se čtyřhlasně a odešli jsme.
Konečně nějaká mise.
"Běžte si pro věci a za chvilku se sejdeme u hlavní brány," řekl Shino a my se rozprchli.
Sbalila jsem do batůžku pár věcí, které jsem považovala za nutné, několik obvazů, mastičku od Sakury, pár sendvičů a pro jistotu i dva kunaie.
U brány jsem byla jako první. Za chvíli dorazili všichni ostatní a tak Shino zavelel: "Jdeme."
A vyrazili jsme na moji první misi.