Každý začátek je těžký - 14. kapitola - Dřevo nesmí do vody

„Slyšela jsem, že Deidara už je v pořádku!“
„To je skvělé, Konan!“ Kisame se ihned vydal hledat loutkáře. „Tak si dal nakonec říct?“
„Ne!“ opáčil Sasori. „Tvrdošíjně odmítal pomoc.“
„Ale… co se tedy stalo?“ Kisame měl v hlavě zmatek.
„Jednoduše jsem ho uspal a dal mu protilátku.“
Žralok úlevně vydechl. „Chápu. Nenechal bys ho umřít.“
Sasori chvíli přemýšlel, než opět promluvil. Hlas měl chladný, jako nikdy předtím, a z těch slov Kisameho zamrazilo. „Mrtvý by nám byl Deidara k ničemu. Navíc by mi museli shánět nového partnera. To byl důvod, proč jsem ho zachránil.“
„Ale… Sasori, to přece…“
„Náš hovor je u konce, Kisame. Odejdi.“ Pokynul mu rukou. Žralok se okamžitě zvedl. Co se to s ním proboha stalo?

„Jak je ti?“
„Že se ptáš zrovna ty, Itachi?“ zašklebil se blonďáček.
„Občas mne zajímají i naprosto nepodstatné věci. Například to, že už jsi mimo nebezpečí. Příště tě ale nenecháme takhle riskovat!“ prohlásil Uchiha rozhodně.
„Díky, Itachi.“ Deidara mu pevně stisknul ruku.

Všichni se opět sešli v kaňonu. Čtyři ninjové si mohli úlevně vydechnout. Konan byla dost nesvá. Proč ji Pein chce nechat bojovat? Ať bude proti komukoli, je to zlé. Nerozmyslí si to přeci jen nakonec?
Vůdce Akatsuki si už bral slovo. „Pohodlně se usaďte, druhý den tréninku začíná!“
„Hehe, jsem fakticky zvědavý,“ šklebil se Kakuzu a dychtivě očekával svého soupeře.
„První jméno… Konan.“
Modrovlásce se začala podlamovat kolena. „Peine?“ zašeptala prosebně, ale nikdo jí nevěnoval pozornost.
„A druhý… ehm, Kakuzu?“
„Cože? Já mám bojovat s ní? Vždyť to je ztráta času!“
„Los rozhodl, nemáš na výběr.“ Vůdce Akatsuki směřoval svá slova k maskovanému ninjovi. „Dávej dobrý pozor na svou sílu. Buď k ní ohleduplnej.“
„Na mě je spoleh, Šéfe!“
„Ale já to myslel vážně!“ zaúpěl Pein.
„Vždyť já taky!“ ohradil se Kakuzu.
„Tohle bude rozhodně zajímavý souboj,“ poznamenal Sasori.
„Vsadím se s tebou o tu schovanou lahev saké, že ji neodrovnáš první ranou,“ naklonil se ke Kakuzovi Hidan.
„O to se vsadím rád.“
„Snaž se, Konan! Všichni se dívají,“ dodal Pein.

Nastoupili proti sobě. Modrovláska si připravila ruce, chtěla rychle zformovat jutsu. Počkali na signál. Kakuzu už během doby, kdy se měl připravovat, odmotal jedno lano, na němž měl navěšeno jedno ze svých „srdcí do zásoby“. Jakmile započal boj, okamžitě ho hodil po Konan. Nebyla dost rychlá, zasažena do hlavy klesla na zem.
„Ha! Ta flaška je moje!“ jásal Kakuzu.
„Řekl jsem jemně!“ běsnil Pein a vrhl se k poražené. Probudila se právě ve chvíli, kdy ji držel v náručí.
„Vzbuďte mne někdo,“ zamumlala. „Protože tohle musí být sen.“
„A já tolik doufal, že tě nebudu muset proplesknout!“ vzdychl Pein a zatřásl s ní.
„Hej! Co to vyvádíš?“ zděsila se Konan.
„Prohrálas, dámo!“ šklebil se Kakuzu. „A to srdce si beru zpátky.“

„Další lazar?“ chechtal se Deidara, když si modrovláska lehla vedle něj.
„Tak se mi holt udělalo trochu špatně, no! Co je na tom?“
„Já nic neřek!“ zarazil se blonďáček.

„Já… to není fér, Šéfe! Hidana přece nelze zabít!“ protestoval Zetsu.
„A nařídil ti někdo, ty palice dubová, že ho máš zabíjet?“
„No… ne, rozhodně ne.“ zarazil se ninja.
„Hele, Hidane,“ rozchechtal se Kakuzu. „Někdo tě tu zřejmě nemá rád.“ Mrkl na něj.
„Vidím, Kakuzu. Dám tomu panáčkovi lekci.“ Bělovlasý se nehezky zasmál.

Zetsu se zkoušel uklidnit tím, že na Hidana hulákal, ať přestane s tou modlitbou. „No tak, pojď na mě!“ Takovou dostal odpověď. Kanibal proti němu vyrazil, ale ninja pokaždé uhnul, přitom si stále něco mumlal.
„Che! Pokud mě dokážeš dostat na kolena, vzdám se!“ prohlásil Hidan.
Zetsu se schoval a přemýšlel. Vypadá to, že mu budu muset podrazit nohy! Ale to nebude vůbec snadné! V duchu zaúpěl a čekal, co nesmrtelný udělá. Ten se rozmáchl svou kosou. „Vylez, Zetsu! Tahle taktika není dobrá!“

„Proč náš kanibal nevyužije svoji rychlost? Pak by měl přece vítězství v kapse!“
„Netuším. Vůbec neuvažuje rozumně,“ zarazila se Konan.
„Jestli z něj má vážně takovej strach, tak proč se prostě nevzdá?“ Ninjové to nechápali.
Pein se spokojeně usmíval. Zetsu je přece špión, on si nějak poradí.

„Hej!“ Bojovník ovinutý masožravou kytkou uhýbal Hidanovým ranám. „Chceš mě snad rozkrájet na kousky?“
„Přestaň se konečně ulejvat a ukaž se!“ Nesmrtelný teď těsně minul Zetsuovu hlavu.
Přivolal si na pomoc pár rostlinek doufaje, že tím Hidana odláká. Ten se začal smát a mával kolem sebe kosou. „Ale to ti povídám, Zetsu… ten salát potom sníš!“
Bylo rozhodně na co se dívat. Zdálo se, že zelený ninja je v nevýhodě, protože všechny jeho zaručené finty selhaly. „Neber na sebe tu démonickou podobu, Hidane! Děsíš mě!“
„Jinej účel to ani nemělo.“
Jejich souboj skončil nečekaně. Zetsu se opět skryl v kůře stromu a vyčkával. Vycítil příležitost, když se k němu Hidan otočil zády a skočil mu po nohách. Ninja se zapotácel a padl na zadek. V té chvíli už ho Zetsu tlačil k zemi. Jakmile se jeho kolena dotkla půdy, vítězoslavně zajásal.
„No jo, fajn. Vzdávám se,“ zamračil se Hidan a pozoroval, jak se údajně nejchytřejší ninja v Akatsuki raduje z toho, že se mu ho podařilo porazit.

Pein zavelel ústup. Rozhodlo se, že půjdou bez přestávky až k sídlu, ale nedaleko kaňonu byla říčka, kde se ninjové chtěli osvěžit. Stále ještě byli v neobydlené oblasti, proto jim to Vůdce dovolil. Hidan si chladil v řece nohy, Kisame se pokoušel pochopit, jak myslí takový žralok a jako cíl si vybral Itachiho, který před ním teď zběsile prchal po vodě. „Myslíš si, že jsi vtipnej, Kisame?“
Pein při pohledu na ty dva zadržoval smích. Konan se chovala důstojně, i když ji nepřestávala mrzet ta ostuda, kterou si uřízla přede všemi. U břehu byla malá skalka. Sasori si na ni lehl, hlavu položil na ruce a po očku pozoroval ostatní. Kakuzu se snažil pozlobit Hidana. Ten se ohnal příliš a maskovaný schytal facku. Oba se začali hlasitě smát.
„Není tohle ovoce jedovatý, Itachi? Má divnou barvu,“ strachoval se žralok, který teď pro změnu prohledával křovi.
„Ukážu ti, jak umím být velkorysej, Kisame,“ ušklíbl se Uchiha. „Dej mi to, ochutnám ji první!“ Nacpal si bobuli do pusy. Za okamžik začal spokojeně mlaskat.
„Konan, nevyčítej si to!“
„Zetsu?“ podivila se modrovláska.
„Příště máš výhodu. Tvoje techniky jsou nám zatím neznámé.“
„Díky. Ty umíš ženskou povzbudit.“ Usmála se.

Sasori to vše pozoroval a zkoumal. Tohle je tedy zřejmě to, co nazývají přátelstvím! „Slaboši,“ odfrkl si a po chvíli tvrdě usnul.
„Hele, on tu vyspává,“ mrkl Zetsu na Kakuzu. „Vzbudíme ho?“
„Mám lepší nápad!“ Maskovaný se pořádně rozmáchl a hodil loutkáře do vody.
„Co je to?“ Probudil se a všude cítil vlhkost. Jeho tělo ze dřeva ho začalo stahovat dolů. Pokusil se nahromadit chakru, ale nemohl, nešlo to. Takhle se tu utopí!

Deidara to celé viděl. Nejdříve si říkal, že s vtípky těch dvou nechce mít nic společného, ale když si všiml, co provedli, rozhodl se jednat. „Zatraceně! Moje tělo je ještě malinko ztuhlé.“ S vypětím sil se mu podařilo se té ztuhlosti zbavit. „Bunshin no Jutsu!“ Vytvořil si dva klony, všichni naráz skočili do vody.
„Jdu za tebou!“ křikl Kisame a přidal se k záchranné akci. Společně vytáhli Sasoriho na břeh.

Čekat, až se probudí, připadalo Deidarovi po několika minutách už opravdu nudné. „Sakra! Prober se konečně!“ Zatřásl s loutkářem. Ten se brzy vzpamatoval. Jeho poslední vzpomínka patřila vodě. „Co tě to popadlo? Chceš mi utrhnout hlavu?!“ Pak si všiml jeho rozesmátého obličeje.
„Už jsem si myslel, že je vážně po vás, Mistře Sasori!“
„Proč jsi mne zachránil?“ Nechápal to.
„Ten důvod je tak malicherný, že si ho raději nechám pro sebe.“
„A kde jsou ostatní?“ Zjistil, že jsou u řeky sami dva a už se začínalo stmívat.
„Šli napřed. Tak nasedat! Letí se domů!“
Sasorimu se před očima dělaly mžitky.

„Hurá! Naši opozdilci už dorazili!“ smál se Hidan.
„Co jsi s ním dělal, Deidaro, že je tak vyklepanej?“ divil se Zetsu.
„Na to je nejlepší medicína… saké!“ Kakuzu podal červenovlasému mladíkovi lahev.
„Ehm... díky,“ zamumlal Sasori a vděčně se na něj podíval.