Ninja z Listové - 16. kapitola - Až příliš sympatický mladík

AUTORSKÁ POZNÁMKA: děj - Naruto - díl - 30 - 35

U Lianny se střídaly stavy plného vědomí a fyzické svěžesti s intervaly zoufalství, ba šílenství, a strašlivé slabosti. Pečeť zběsile pulsovala a černooké děvče už vážně nevědělo, co si počít. „Teď se můžu prohlásit za pravého Shinobiho. Jediným dotekem dovedu zabít nepřítele, jaká to ironie.“ Světlých chvilek bylo však čím dál méně. Znovu a znovu se nořila do temnot a zase vracela k vědomí. Nakonec se na jednom místě v lese zhroutila a zůstala ležet.
Dva starší Geninové se zahaleným obličejem a o něco mladší brýlatý mladík se na malou chvíli zastavili. Bezvládné dívčí tělo zaujalo všechny tři.
„Tak mám takový dojem, že je po ní. Jaká škoda,“ řekl jeden.
Druhý zkontroloval životní funkce. „Kdepak. Žije, ale dodělává. Co ji dorazit?“
Mladík jménem Kabuto je oba zarazil. „Ne! Jen ji nechte dožít v klidu. Jděte napřed, dohoním vás.“
„Fajn. Náš Kabuto Yakushi má svý tajný plány. Tak se hlavně neztrať. Nebudeme daleko.“ Jeden z jeho společníků na něj mrkl. Vzápětí se oba vzdálili.
Kabuto poklekl a zatřásl s děvčetem. „Hej, no tak! Vstávej!“ Chvíli se nic nedělo. Pak se však dívčí tělo prohnulo v křeči a vzduch prořízlo slabé sténání. Pomohl jí sednout si. Usmíval se. „Vidím, že jsi měla namále. Jak se jmenuješ?“
„Lianna… Lianna Maraki,“ zašeptala. Pak si vzpomněla. „Ty jsi ten kluk s brýlemi, co pozoroval mou rozmíšku s Gaarou!“
„Ale jo. Taková prkotina. Pojď, pomůžu ti.“ Vzal ji za ruku a ona se k němu s námahou naklonila. Znamení na krku bylo zřetelné, i když nežhnulo. „Orochimarova prokletá pečeť?“ vydechl nevěřícně. Co se stalo pak, bylo dílem okamžiku. Lianna nepřátelsky zavrčela, přitáhla si Kabuta k sobě a vzápětí ho odhodila co nejdál od sebe. Zarazil se o strom, byla to strašlivá rána. Vzápětí se dotkla pečetě, už zas ji ovládala. „Málem jsi mi rozbila brýle!“ zavolal na ni z opačného konce prostranství. „Proč jsi to udělala?“
Věděla, že tahle skrytá agresivita byla její, zatímco ona ničivá síla ne. Jediný špatný okamžik by z ní udělal vraždící monstrum. Ucukla. „Nepřibližuj se ke mně!“ zaječela. „Je mi jasné, že patříš k Němu!“
„Ach, tys mne odhalila. Ale já ti mohu pomoci. Ta značka není legrace.“ Chtěl z ní získat informace o její síle a schopnostech, aby si vše mohl zapsat do svých šifrovaných karet. Navíc Orochimaru byl, mimo jiné, zvědavý, zda tahle křehotinka přežila.
Lianna mu nevěřila, neubránila se však. Znovu ji zasáhla moc pečetě. Kabuto došel až k ní. Brýle měl trochu nakřivo, ale nepřestával se usmívat. V očích však měl něco zlého. Pohlédl jí do očí, tak temných, tak hlubokých. Jako dvě černé díry. Celá tahle holka byla divná. „Už tě nebudu podceňovat. Je mi líto, že takto posuzuješ Orochimarův dar. Ale pokud se ho budeš chtít zbavit, vyhledej ho,“ ušklíbl se. „Třeba ti vyhoví.“A zmizel ve větvích.

Nadešel čtvrtý den plnění druhého úkolu. Sasuke díky své nově nabyté ničivé síle zneškodnil tří útočníky z Vesnice ukryté ve zvuku, a ochránil tak sedmý tým. Zotavil se, ale jeho pečeť se stále ozývala. Naruto se probral, a byl ještě svěžejší než dřív. Sakura si vzala Lianninu prosbu k srdci a ve chvíli nejtěžší ubránila oba chlapce, i když tím riskovala život. Teď byl opět čas začít myslet na konec zkoušky. O oba svitky přišli.
Sasuke pomohl Sakuře s ohněm a zkusmo zkoušel ovládání zbraně. Při náhodném prohrábnutí levé kapsy však narazil na černou látku se dvěma vystřiženými kulatými otvory. „Sakuro?“ Došla k němu. Beze slov zírala na tu věc jeho ruce. „Co to je? A kdo to tu nechal?“ Zarazila se a nechtělo se jí o tom mluvit. Nakonec se však přemohla a vylíčila Sasukemu celé to noční dobrodružství. „Sakra!“ zaklel a vztekle kopl do kamínku.
Sakura se o chvíli později ozvala. „Sasuke? Ty a ona… je mezi vámi něco?“
To ho dopálilo. „Máme před sebou důležitější věci, než řešit, jestli s někým mám nebo nemám milostné pletky, nemyslíš?!“ Oči se jí zaleskly. „Vrať se za Narutem. Potřebuju být teďka chvíli sám.“ Nechala ho být, jen u srdce měla podivný svíravý pocit.
Sasuke si sedl na břehu malé říčky a díval se na černou látku. Tak ona tu byla, když měl horečku! Pořád ho chránila zpovzdálí, přestože on sám byl dostatečně silný. Proč?
„Víš, nějak musím přemýšlet o tom děvčeti. Je až s podivem, že zachovala klid tváří v tvář takovému protivníkovi, jako byl Momochi Zabuza,“ přemítal Kakashi.
„Podle mě to byla náhoda. Na Lianně není nic moc zvláštního. Jen hodně trénuje.“
„Kdepak, je v tom určitě něco víc. Myslím, že si promluvím s jejím trenérem. Je to Ebisu, elitní ninja.“
Po těch slovech se Sasuke odvrátil. „Byla jediná holka, co mě otevřeně vyzvala na souboj. Jinak přede mnou akorát tak padají na zem.“
Kakashi se od srdce zasmál. „Mít obdivovatelky není na škodu. A když už nic, tak se aspoň můžeš zasmát tomu, že se o tebe holky perou.“
„Jo, to asi jo,“ přitakal černovlasý mladík.
Vzpomínky plynuly. Stále více mu to všechno vrtalo hlavou. Byl si jistý tím, že ho nesnáší, z jejích slov to bylo patrné. Že uzavřeli příměří, to byla náhoda. Nemohla chovat zášť k někomu, kdo jí zachránil život. Nijak zvlášť se nevídali, nevyhledávali se. Usmál se při vzpomínce z nedávné doby. Jak ji zaskočil nepřipravenou a udělal něco, co si k ní žádný kluk ještě nedovolil. Ale teď si říkal, že to možná neměl dělat. Nemohl tušit, že Liannu v jejím rozhodnutí poháněl pocit, že musí splatit dluh, nikoli láska, pouze sympatie. Přesto… žasl nad tím, že je všechny tři zkoušela chránit, i když je slabší než on. Vůbec to přece nemusela dělat.

„Vstávej! Probuď se! Přece tu nebudeš ležet celý den.“ Černovlasý mladík pohladil blonďaté děvče po tváři.
„Kde to jsem?“
„Přece tam, kdes ležela naposledy.“ Sasuke pomohl Lianně vstát. „Vzchop se! Musíš dokončit tu zkoušku!“
Dívka se zachvěla. „Ale… já nemám dost síly.“ Naklonil se k ní a zlehka ji políbil na tvář.
„Děkuju ti za všechno, cos pro mne udělala. Teď je načase, abych ti to oplatil.“
„Ale… ale…“
Prudce otevřela oči. Byla hluboká noc. Takže to byl jen sen. Ale tak… skutečný. Začínáš bláznit, Lianno! Napomenula se přísně. „A nebo…“ ozval se tichý hlásek v její hlavě. „...jsi se zamilovala.“
„To ne!“ zaúpěla Lianna. „Prosím, tohle ne!“

Uběhl poslední den zkoušky. Zdržovala se v nově vybudovaném ukrytu a čekala na příchod Elitních. Čas od času vyšla ven, když byla zrovna při smyslech, a rozhlížela se, jestli už pro ni nejdou. Dočkala se až po pár hodinách čekání. Tři muži speciálně vycvičení prohledávali les, až ji konečně našli. „Hlásím, že jsme nalezli Liannu Maraki v přijatelném stavu,“ zahulákal jeden z nich do vysílačky. Kráčela pomalu za nimi.
„Zkoušku udělalo hodně lidí,“ prohlásil druhý. „Bude se dělat rozřazovací soubojové kolo.“
Okamžitě se zastavila. V hlavě se jí mihla hrozivá vidina. Ne, nikdo kvůli ní nesmí zemřít! „Víte, já… chci odstoupit.“ Všechny tři strážce tím uzemnila.
„Ale… teď? Došla jsi už docela daleko. Přece to v téhle chvíli nechceš vzdát?“ podivil se jeden z Elitních.
„Mám své důvody,“ pronesla Lianna třaslavým hlasem. „Snažně vás o to prosím.“
„No dobrá. Ale vezmeme tě do arény, protože není čas vodit tě teď domů.“ Přikývla. Alespoň se podívá, jak si vedou ostatní.
„Máme dvacet kandidátů. Takže oprava? Dvacet jedna?“ zeptal se jeden ze zkoušejících.
„Ne, jen dvacet. Dejte do záznamu, že Lianna Maraki, soutěžící jako jednotlivec, odstoupila a zůstává Geninem.“ Divil se, ale nechal je projít. Vešla se členy z elitní skupiny do arény.