Každý začátek je těžký - 20. kapitola - Ani chvilka klidu

„Co se stalo v tom údolí?“ vyzvídal Pein a přísně si Konan měřil.
„Uchiha využil toho, že jsem byla rozrušená a políbil mě!“ odsekla.
„A? Cos cítila?“
„No, rozhodně to s ženskýma umí,“ uchechtla se.
„Chceš, abych žárlil?“ podivil se velitel Akatsuki.
„Jestli se ti do toho chce, tak můžeš. Já jsem svobodná a můžu si dělat, co chci!“ prohlásila, vstala a opustila ložnici.

Deidara měl chuť dneska pořádně odpočívat a teď přemýšlel, jak to co nejsnadněji provést. V myšlenkách se viděl na nějakém klidném místě s ukořistěným jídlem, jak si užívá to nádherné ticho a nikdo ho přitom neruší. Plán to byl dobrý, už ho zbývalo jen uskutečnit. Zpočátku neměl problémy. Vzal z lednice trochu jídla a šel směrem k terase. Okamžitě si všiml, že z koupelny vytéká voda. Přitiskl ucho ke dveřím.
„Cos dělal?“ křičel Itachi, zevnitř bylo slyšet nějaké duté rány.
„Ta páčka se zasekla! Nemůžu to zastavit!“ bědoval Kisame a zápolil se sprchou.
„Tak vydrž, já ještě pro někoho skočím!“ Uchiha otevřel dveře, blonďáček od nich mezitím poodstoupil. Itachi se vyřítil ven, Deidara byl smeten silným proudem vody a zastavil se až u schodiště. Ukořistěné dobroty mu upadly na zem a Uchiha mu je nechtěně rozšlápl. „Ale ne!“ zaúpěl blonďáček, pro jistotu si ohmatal tělo, aby zjistil, jestli mu doopravdy nic není, a vydal se hledat jiné vhodné místo k relaxaci.

Kisame se ze všech sil snažil zastavit proudící vodu, na mechaniku však svým jutsu nezapůsobil. Už si začínal zoufat. Kde je ten Itachi tak dlouho? Uchiha mezitím narazil na Kakuzu a hned ho táhl za sebou k „místu činu“.
„Žádnej problém!“ prohlásil, vzal za páčku a trhl s ní. Zůstala mu vězet v ruce. Voda už sice neměla kudy téct, ale…

Deidara si našel prázdný pokoj, uvelebil se v křesle a cpal se jídlem. Užíval si to nádherné ticho, až do chvíle, než se sídlem prohnal Peinův výkřik: „Vy jste zdemolovali koupelnu?!“
„Hm,“ zabručel a zaškaredil se. A je po klidu.
Už neměl sílu vymýšlet další způsoby odpočinku, tak se jen bezcílně toulal po sídle.
„Co ti přelítlo přes nos, že se tváříš takhle?“ Z nejbližších dveří vyšel loutkář, v ruce držel lahvičky s divnou tekutinou.
„Je tu nuda. Chtěl jsem chvíli odpočívat a užít si ten klid, jenže to není možný.“
„To je fakt. Šéf momentálně tříská se vším, co mu přijde pod ruku. Tak mě napadlo… nechceš mi pomoct?“
„S čím?“ Blonďáčka to zaujalo.
„Vymýšlím novou směs, ale pořád se mi to nějak nedaří. Ve dvou to snad půjde líp.“
Deidara následoval Sasoriho do laboratoře. Všude byly rozestavěny kádinky, ampule a jiné nádoby. Podle loutkářových pokynů míchal ingredience a oba dychtivě čekali, jaký bude výsledek jejich bádání.
„Mám tam ještě trochu přilít?“
„Můžeš,“ souhlasil Sasori a blonďatý ninja se chopil další lahvičky. Kotlík, v němž se směs zahřívala, začal bublat.
„Ty, poslyš… mně se to nějak nelíbí,“ zatahal ho Deidara za límec.
„Co se ti nezdá?“
Kapalina začala nebezpečně bublat.
„Já mám totiž pocit, že to už brzy…“
„… bouchne!“ doplnil ho vyděšený loutkář, oba okamžitě vystartovali a vyběhli ven ze dveří.
Tlaková vlna otřásla sídlem. Ozvala se strašlivá rána, něčí zděšené výkřiky a Šéfovo nevěřícné: „Vy jste…?“
„Teda, to bylo o fous,“ uchechtl se Deidara a zvedal se ze země.
„Jak jsi věděl, že z toho bude výbuch?“
„Říkej tomu třeba intuice.“
Vrátili se do laboratoře. Směs se nacházela všude po stěně, na zemi zůstalo velké množství střepů. „Než to tu uklidím, můžeš dělat něco jiného,“ vzdychl Sasori a začal dávat místnost do pořádku.

Blonďáček zůstal ve svém pokoji, ruce měl za hlavou a zíral na strop. Když se otevřely dveře, ani neodvrátil zrak od stěny. Loutkář složil na zem svůj náklad a odfrkl si. Zavřel za sebou a usadil se na zemi. „Napadlo mě, že můžeme lenošit spolu,“ ušklíbl se a začal míchat barvu. Blonďáček chvíli pošilhával po štětci, ale nakonec se nechal zlákat.
Malovali a ládovali se sušenkami. Sasori se omlouval, že se nestačil v kuchyni pořádně rozhlédnout, protože tam obcházel Kisame. Deidara se tomu upřímně zasmál. Nevyplodili nic úžasného, ale aspoň se dobře bavili. Blonďatý ninja se natáhl pro polštář a opřel si o něj hlavu.
„Víš, Deidaro… já jsem dneska tak unavený, že ani nemám chuť se hádat.“
Netrvalo dlouho a dva ninjové usnuli zaslouženým spánkem uprostřed nepořádku, který sami stvořili.