Tichá hrozba - 5.díl

Tichá hrozba - 5.díl
Vím, že je to narychlo, ale já pak nemám čas, takže jsem sebou hodila, ikdyž nemám moc inspirace =D.

"Zdá se, že jdeme pozdě Carmen!" Ozve se vedle mě Sasuke, který mě právě dožene a shlédne situaci. Já ale nemůžu reagovat. Moje tělo je celé stuhlé, jakoby se z něj vytratil všechen život. Oči mám vytřeštěné a ústa mísrně dokořán. Vše, pro co jsem žila, je ztraceno. Má pomsta. Pomsta člověku, který založil požár v mé vesnici, která mě vyhodila. Člověk, díky kterému jsem prožila tolik utrpení, prázdnoty a nicoty je mrtví. Ale né mojí rukou. Nýbř nějaké obyčejné holky, co mi všechno zničila. Mírně zatřepu hlavou, jakobych na to všechno chtěla zapomenout. Zavřu oči a v duchu si napočítám do pěti. Nakonec oči prudce otevřu a se vztekem se otočím na mého týmového partnera. Bez varování ho popadnu za límec a začnu s ním třást na všechny známé světové strany.
,, To, sakra, nemohls držet tempo? Kvůli tobě jsme tu pozdě!" Ječím jako smyslů zbavená až se zdá, že se okenice otřásají. Sasuke se mi prudce vytrhne ze sevření. Jednou rukou si mimoděk prohrábne rozcuchané vlasy.
,, Buď ráda. Je mrtví a my se ani nemuseli namáhat."Řekne flegmaticky,jakoby celá scéna byla pod jeho úroveň. Vzteky zatnu pěst a snažím se co nejrychleji uklidnit.
,,To je pravda. Všechno zkazila tahle!"Vykřiknu hlasitěji než předtím a můj pohled se stočí na dívku, která stála uprostřed bojiště. Ačkoliv měla na tváři zděšený výraz z mého jednání se Sasukem, nahodila pohodový úsměv a pomalým krokem přešla trochu blíž.
,,Těší mě Carmen. Jmenuji se Aki." Představila se mi dotyčná.
,,To mě ale vůbec nezajímá." Řeknu s rádoby klidným hlasem. Aki se přestane usmívat a podívá se na mě s chladným pohledem. Stihnu zaregistrovat, jak se natahuje pro své katany, a že je kdykoliv připravená je použít. Sledují jak se ji v očích zalesknou plamínky zloby. Pomalu se natáhnu pro své shurikeny a kunaie, abych se mohla kdykoliv bránit. Obě se navzájem propalujeme vražedným pohledem, který by mohl zabíjet. Nevím, kde se to ve mě vzalo, ale najednou jsem k ní pocítila příval nenávisti.
,,Tos měla asi Orochima v lásce, že ho chceš pomstít?" Zeptala se Aki. To byla poslední kapka. Rozběhla jsem se a hodila shurikenama. Aki je sice vykryla, ale měla co dělat, aby zabránila střetu s kunaie. Shurikeny jsem použila jen jako návnadu. Teď tu obě stojíme, s obličejí jen pár centimetrů od sebe a přetahujeme se zbraněmi. Obě si navzájem koukáme do očí, ze kterých přímo srší blesky zloby.
,,Nejsi jediná, kdo se chtěl pomstít."Promluvím po chvilce a uskočím o několik metrů dozadu.
,,Hej! Jakto myslíš?"Zeptala se dívka. Já ovšem jen zakroutila hlavou a schovala si své zbraně. Otočila jsem se na Sasukeho.
,,Myslím, že tu už nemáme nic na práci." Řeknu prostě a odporoučím se k odchodu. Sasuke se naposledy podívá na Aki a jeho společníka, ale nakonec mě doženě a vyrovná se mnou krok.
*************************
,,Jak to šlo?" Ozvalo se hned u vchodu. Oba jsme zvedli své pohledy a upřeli zrak na Peina. Podívám se mu do jeho zvláštních očí. Nasucho polknu. Nevím, jestli se mi to zdálo nebo jsem to zaslechla, ale Sasuke udělal to samé.
,,Bez problému." Řekl chladným hlasem můj společník.
,,Přesně. Žádné nebyly." Přidám se k němu. Oba se na sebe podíváme a v duchu se modlíme, aby to prošlo.
,,Dobrá." Přikývne Pein a opustí místnost. Dveře se zavřou a já si oddechnu.
,,No... to je proprvé, co spolupracujeme." Rýpne si Sasuke a sedne si na jedno polstrované křeslo. Nechápu, jak jsem toho schopná, ale vřele mu věnuji jeden ze svých vražedných pohledů. *Nebýt toho, že jsem psychycky totálně na dně, asi bych mu jednu vrazila. Ale ony by mi to vrátil...pak by začala bitka a já nestojím o takovou pozornost.* Pomyslím si.
,,Když myslíš." Odvětím a bez dalšího slova se uklidím do svého pokoje.
Sednu si na postel a dám si nohy do oblíbené pozice. Skrčím se, opřu si o ně hlavu a obejmu je rukama. Tohle dělám vždycky, když se cítím mizerně. Můj pohled putuje před okenní desky na zapadající Slunce, jehož večerní záře zalívá okolní krajinu. Jarní vánek pročesává listí stromů a život venku se pomalu ukládá ke spánku. Smutně pohlédnu do protějšího zrcadla, kde se objevý obraz malé a slabé dívky. dívky, která nikdy nic nedokázala. Kterou vždycky museli chránit. O kterou se starali. Níkdy nikomu nepomohla a jen byla všem na obtíž. Obraz dívky, kterou ani jedinný člověk neměl rád.
Vezmu kunai, který mám po ruce a mrštím s ním po zrcadle.
,,Těší mě Carmen. Jmenuji se Aki."
Ta slova. Slova dívky, co všechno zničila.
,,Tos měla asi Orochima v lásce, že ho chceš pomstít?"
Jak to mohla říct? Vždyť mě jen mučil a testoval na mě.
,,Nejsi jediná, kdo se chtěl pomstít."
,,Hej! Jakto myslíš?"
Jak jsem to asi mohla myslet? Znělo to přeci dost jasně! Chtěla jsem se pomstít za vše, ale tys to zkazila.
Pomalu jsem vstala z postele a přešla k rozbitému zrcadlu. Uchopila jsem jeden střep a zadívala se do něj. Objevilo se v něm pouze mé oko, ikdyž bylo zalité nenávistí a zlostí. Jedním pohybem jsem si udělala hluboký řez na zápěsi.
Sykla jsem. Ale najednou jsem pocítila zvláštní pocit. Bolest přehlušila onu nenavist. Udělala jsem jěště několik ran. Pak jsem si je ale zavázala šátkem.
,,Musím se zlepšit." Zašeptala jsem a uhlehla ke spánku.