Chránit 15

Část čtrnáctá - Tady

Část patnáctá - Odpovědi

Proč zrovna on? Existuje na to vůbec nějaká odpověď? Proč to všechno bylo předurčeno jemu, dávno, než se narodil? Minato se chtěl zeptat, Aikoku se ale najednou zvedl. Chvíli se ještě díval na odraz vody, v němž se zračil naštvaný výraz Hakariho, nového feudálního pána. Výraz, který odrážel jeho zděšení … Právě se tehdy totiž dozvěděl, že má být svržen. Malým chlapcem … A obraz se náhle ztratil. Už viděli jenom tekoucí vodu, malé víry, jiskřičky a ryby, které se pod vodou zeleně leskly. Stačila chvilka a blesk! Další zářící barevná šmouha jim proplula před zraky. Od rybek se odrážela sluneční záře a i ony byly součástí veškeré té krásy kouzelné Uzu no Kuni … Nikdo je ale nevnímal. Nevděčníci…
Všichni přemýšleli … Minato nad tím, jaká odpovědnost na něm leží, Kushina nad odhodláním pomoct Minatovi, aby se mu všechno splnilo … A také chtěla pomoct, aby mohla vyprávět, že ona u toho byla. Na to se nesmí zapomínat! A Sueko … Sueko místo rybek viděla jenom černo. Do čeho jsem se to zase zapletla? promítalo jí hlavou. Ale moc dobře věděla, že už teď tvoří součást proroctví. A nejde se z toho vykroutit … Popravdě, ona ani nechtěla.
„Potřebujeme dohnat čas, který jsme tu ztratili. Pojďme, prosím, dál,“ zaznělo nad jejich hlavami a všechny to vytrhlo z přemýšlení. Minato zamžoural do slunce, a spatřil nad sebou mírumilovný Aikokův obličej.
„No jasně,“ přikývl a pomalu vstal. „Ale … To proroctví mi asi moc nepomohlo, protože vůbec nevím, co dělat a-,“
„Ještě nejsme ani v polovině vyprávění,“ otočil se samuraj. Nevracel se na cestu, od které po vodě sešli. Ne, on šel dál, dál do přírody, do luk … Přímo vstříc trávě, nádherně zelené trávě, a kopcům, které se zračily v dálce. Minato si až teď uvědomil, že to, co obdivoval svrchu, teď vidí přímo kolem sebe. Téměř nedotčená příroda, zelenavé stromy, které teď na chvíli ustoupily zelené pasece... Nejnádhernější zelená … Smála se na jeho oči a on byl donucený usmát se taky. Ta optimistická barva ani nedovolovala mračit se při ní. Otočil se za sebe, aby si potvrdil svoje domněnky. A doopravdy, Kushina zářila … Ruce za hlavou, následovala samuraje … Už žádný duch, ani si na něj nevzpomněla. Asi se mu rozhodla věřit, a to bylo dobře. Usmívala se na všechny strany … Vždyť byla ve své oblíbené přírodě. A tohle údolíčko, to bylo o hodně hezčí než všechna, která určitě viděla … A Sueko? Sueko se také usmívala. U ní to byl nezvyk, žádný ironický úsměv, jenom veselost … Minato se otočil zpátky, protože právě vstupovali do vysoké trávy a on nechtěl zakopnout … Bylo by to přece trapné … A proto už neviděl, že se výraz Sueko naráz změnil. Hned, jakmile vstoupila do té zeleně, která se jí předtím tak líbila.
„Sakra,“ utrousila potichu a bezděky se dívala pod nohy, ačkoli kvůli trávě nic neviděla. Dosahovala jí až do pasu a ona se mrzutě ušklíbla.
„Všude samý breberky … Potvory … Budu je mít ve vlasech! A v oblečení … Zakousnou se do mě a …“
Vyrušilo ji tiché zahihňání.
„Sueko-san, klídek. Však oni vás celou nesežerou,“ zazubila se Kushina. Jakmile se chvíli nevěnovala cestě, zakopla a málem upadla … Hned se ale narovnala a nasadila ještě veselejší úsměv než předtím.
„A kdyby jo, vystrojím vám pěknej pohřeb, nebojte.“
„Hmm … Jenom si dělej legraci. Ale až příjdou za tebou …“ zamračila se Sueko. „Takoví malí, hnusní … Krvežízniví …“
Přímo před jejich očima proletěl nádherný motýl, červený a zlatě se třpytil. Skrze jeho křídla prosvětlovalo slunce a to z něj dělalo ještě křehčí stvoření, než jakým doopravdy byl.
„Jediný, čemu věřím, jsou motýli,“ přiznala Sueko.
Muž vepředu si ale najednou odkašlal a všichni si uvědomili, že příběh bude pokračovat. Sueko i Kushina vyrovnaly krok s Minatem, každá se připojila na jednu jeho stranu, a poslouchali, aby nepřišli ani o jedno jediné slovo … Protože věděli, že to, co Aikoku řekne, bude velice důležité … A Kushina navíc doufala v alespoň malý náznak toho, že on je První císař …
„Po té, jak padlo proroctví, po té, kdy se Hakari dozvěděl úděl šestého vládce, věděl, že musí něco udělat,“ začal Aikoku přemýšlivě. „Nevím, jaké myšlenky se mu honily hlavou … Ale vím, co bylo jeho rozhodnutím. Zabít toho chlapce. Zabít malého Namikazeho, nedávno narozeného … Aby ho už nemohl ohrozit.“
Minatovi pomalu docházelo, kam tím míří.
On … To on …
„Dorazil do Konohy. Osobně, v doprovodu pár svých nejlepších bojovníků.“
„Já tam nebyla,“ zavrtěla Sueko hlavou, když viděla Kushinin zkoumavý výraz. „Přece ještě nejsem tak stará, abych před deseti lety …“
„No jo, no jo,“ přikývla dívka a poslouchala dál.
„Vyhledal Namikazeho dům. Nejstarší muž rodiny, otec chlapce z proroctví, byl zrovna pryč, na misi. Také si Hakari naschvál vybral zrovna tuto dobu … Kdy v domě zůstala jenom žena, Minatova matka, malý, tříletý chlapec a dvouleté děvče. Nemohli se bránit. Umi* Namikaze nebyla zkušená bojovnice, ale věděla, že své děti musí ochránit …“
„A když Hakari zaútočil, zaútočila i ona. Ale proti kataně nemohla holýma rukama a bezvýznamným nožem dělat nic …“
Kushina se honem podívala po Minatově hlasu, který přerušil Aikokův. Trochu se třásl, když vyprávěl. Šel, s přivřenýma očima, a v hlavě se mu nejspíš míhaly vzpomínky … Kruté vzpomínky, o kterých Kushina neměla ani ponětí.
Minato se nadechl a zahnal ten pocit, který máte, když se vám svírá hrdlo … Aby mohl zase mluvit. Chtěl to říct … Chtěl si uvědomit celý příběh. Který teď tak dokonale zapadl ke slovům samuraje …
„Svým kunaiem sekla, a vystříkla krev. A na mě, kterej jsem se na všechno díval, se otočila jeho tvář … Zakrvavená, protože mu máma udělala dlouhou jizvu přes obličej. Chtěla nás ochránit … Chtěla, abychom byli živí. ‚Chraňte ty, který máte rádi!‘ říkávala nám často. ‚I kdybyste měli zemřít …‘ Nikdy jsem netušil, že to tak dopadne. Ten muž, Hakari, vzal svou katanu a naštvanej za bolest, kterou mu máma věnovala, jí prořízl hrdlo. Zřítila se k zemi … Oči měla pořád otevřený. Dívaly se na mě … Ale já vím, že mě neviděla. Ten den, málem jsem na něj zapomněl … Ale, už vím, proč zemřela … A budu si ho pamatovat pořád. Pořád … Zemřela, sobecky. Sestřička si její slova vzala k srdci a řídí se podle nich … Ale já vím, jak to dopadá, proto to já nedokážu udělat … A ona taky nesmí zemřít …“
Najednou nastalo ticho, do kterého bezohledně cvrlikali ptáci nad jejich hlavami. Létali sem a tam a vrhali dolů stíny. Rychlé, pohyblivé stíny …
Kushina se podívala doprava, na Minata. Ten jenom šel, beze slov … Přemýšlivě …
Chudák … Už chápu, proč tehdy u lázní byl tak moc proti tomu, že chci ochránit ty, co mám ráda …
Ale najednou zvedl hlavu a … usmál se. Vážně, usmál se! Podíval se do slunce, které nad jejich hlavami zářilo. Bylo přímo nahoře, protože bylo poledne … A on zamrkal, a znovu hlavu sklonil. Světlo ho určitě pálilo do očí. Podíval se dopředu. Neviděl samuraje, který před nimi beze slova šel, viděl něco jiného … Něco, co jejím očím zůstalo skryto.
„Já … Mám jeden sen,“ usmál se zase, „Říct mámě, jak moc jsem ji měl rád.“
Kushina sklopila hlavu … Nikdo mu nic nechtěl vymlouvat. Dokonce ani Sueko, která se nenápadně dívala kolem …
Sny podporuju … I kdyby se mu to mělo splnit jakkoli! Taky jeden mám … Stát se kunoichi … A když se to může splnit mě, což se určitě stane, proč by nemohlo i jemu? pomyslela si Kushina a usmála se na něj. Vesele, zeširoka … A Minato přikývl. Dal si ruce za hlavu a šel dál … Bylo vidět, že se mu ulevilo … Hodně ulevilo. Potřeboval to někomu říct.
„Jenomže chlapce nezabil,“ napadlo Aikoka, že může pokračovat. „Nezabil, protože si uvědomil, že kdyby ho zabil, neměl by už jak získat ten slavný, opěvovaný náhrdelník. Těsně před jeho krkem zastavil svou katanu,“ Kushina vyděšeně pohlédla na usmívajícího se chlapce vedle sebe, „a v hlavě se mu zrodil plán … Chlapce musel nechat žít, a počkat, až vyspěje. Aby mu mohl náhrdelník pomoct najít … Naláká ho do Uzu no Kuni a využije k hledání. A právě na to unesl jeho sestru …“
„Takže jí nic nehrozí, že?“ ozval se Minato zase, ale Aikoku zavrtěl hlavou.
„Nevím, čeho je schopný. Ale možná, když nedostane to, co chce …“
Minato neznatelně sklopil oči, ale zase se usmál. V dálce viděl dobrý konec … A on tomu věřil.
Aikoku pokračoval dál.
„Hakari ví, že na svoji vládu potřebuje shinobi, jako silné bojovníky. Ale má jeden cíl … Zbavit se jich. A když dostane náhrdelník, bude mu to umožněno. Protože podle legendy, náhrdelník obsahuje sílu … Sílu, o které nikdo neví, co dokáže. Ale říká se, že o ní rozhodne jenom nositel … Šestý věří, že s tou sílou dokáže ovládnout nějakou zemi. A tou zemí má být právě Ohnivá, jako místo, kde je velké bohatství … Ale zároveň, hodně ninjů, které by mohl zabít … Jeho nenávist je velká. A on ji neumí zastavit a tak roste, víc a víc. Shinobi chce zavraždit jak tou silou, tak schopnostmi jeho věrných samurajů … Poručil by jim, a oni by je podřízli ve spánku.“
Sueko se zatvářila znechuceně.
„Bídák!“
„Shinobi by mu byli na nic,“ zamyslel se Minato. Ale v očích mu šlo vidět, jak je naštvaný.
„Přesně tak. Shinobi by díky nové síle už nepotřeboval. A navíc by měl novou, velkou zemi. O takové vždy toužil … Ale kdo ví, jak by s ní nakládal. Já myslím, že by zapříčinil minimálně její rozpad … Protože on neumí dobře a spravedlivě vládnout … Nesobecky. A proto se to, co se mu zrodilo v hlavě jako plán a čeká na své splnění, nemůže stát. Ale, nic ho nezastaví.“
Kushina se ušklíbla.
„Je pěkně hnusnej. Ani nechápu, jak mohl učit zrovna mýho tátu … Ale táta se nikdy nezmínil, že by znal feudálního pána …“
„Možná na to prostě není hrdej,“ ozval se chlapec a zatřásl hlavou.
„Takže ho musíme porazit!“ zazářila dívka a podívala se po svých společnících. Věděla, že Minato nebude chtít … Už přece řekl, že nehodlá riskovat svůj život … Mrzelo ji to, ale byla schopná do toho jít i bez něho. I když to není ona, o kom mluví proroctví, věděla, že to zvládne. Věřila si, jako vždy …
Sueko přikývla.
„Takovýho bídáka nenechám víst moji zemi, teda!“ naštvala se.
Minato se ale podíval před sebe, na muže, který jim všechno vyprávěl.
„A co chcete vy?“ zeptal se.
„Já chci ochránit svou zemi a zachránit spousty životů,“ odpověděl Aikoku.
„A proč jste mi všechno neřekl už dřív, tam nahoře?“
„Protože každá pravda má svůj čas … A já jenom dohlížím na to, aby byla zodpovězena tehdy, kdy má. Feudální pán sám neví, že k náhrdelníku je připojený jeho ochránce. A když jsme se tehdy viděli poprvé, Minato…“
„V lese? Jak jste chtěl zabít Kushinu?“ povedl obočí chlapec a dívka po něm střelila překvapený pohled.
„Nechtěl jsem ji zabít. Byl jsem za vámi, abych se podíval, jestli jsi to ty, Namikaze z Listů. A byls tam.“
„Áha …“
„Takže … Pomůžete mi?“ zeptal se samuraj a otočil se k nim.
Sueko přikývla a Kushina taky. Ale Minato …
Bojím se zemřít, pomyslel si. Jsem schopnej být k užitku? Jsem schopnej pomoct? A vůbec … Jsem schopnej … Dívat se na to, jak moje země, moje vesnice …
Najednou přikývl. S úsměvem.
„No jasně. Je v sázce i Listová, ne? I moji přátelé …"
Kushina se na něho nechápavě podívala. Nerozuměla, vždyť o tom, co říkal předtím, byl tak přesvědčený ...
Změnil se, pomyslela si.
Minato se najednou zazubil.
„Ale, Aikoku-san, uvědomujete si, že jste se najednou nějak rozpovídal? Celou dobu nic a teď najednou kecáte sám a sám, “ vrátil se ke své předchozí náladě.
„Myslím, že už jsem domluvil,“ řekl s kamennou tváří muž a už vážně nevypadal na to, že by měl dál pokračovat.
„Asi sem to zakřik,“ ušklíbl se chlapec vesele. „Co? Kushino? Pořád si myslíš, že je to duch?“
„Seš zlomyslnej, blbečku,“ zamračila se a založila ruce.
„Takže myslíš.“
„Vždyť si chrání svůj … Ukradenej! … náhrdelník.“
„Jako dědic,“ vyplázl na ni Minato jazyk. Byl veselejší a veselejší …
„Tse. Zase víš víc, co? Ale určitě nebudeš lepší ninja, než co jsem já!“ zvedla nos do výše.
„To přece ani nejde. Teď mi ale bude stačit, když si před tím feudálem uchráním náhrdelník …“
„Už je pozdě,“ ozvalo se zepředu znovu a Minato se hned zastavil.
„Jak … Jak to myslíte?“
„Jsou na cestě. Chytí tě, je to tak souzeno.“
„Cože? Ale … Ale to … Nesmí!“

***
Minulý dvě kapitoly byly divný, protože byly psaný ve spěchu ... Tak sem si to touhle snažila vyžehlit ... Snad není ještě divnější, než ty předtím
Jó, Hakari je ten největší padouch ... Tse ... xD
Pokračování - Hostem z donucení
***
Umi znamená moře. Přemýšlela jsem nad tím, jak by se mohla jmenovat Minatova matka ... A potom jsem si uvědomila, že Minato je v překladu přístav. A kolem přístavu je moře ... Chrání ho, obklopuje a dodává pocit, že přístav na tom pobřeží není sám ... Dodává mu loďě, díky nimž přístav existuje ... Takže jsem si řekla, že tohle bude nejvhodnější