Ninja z Listové - 20. kapitola - Něco se děje

AUTORSKÁ POZNÁMKA: děj - Naruto - díl - 59 - 67

„Smím vstoupit, Hokage-sama? Pustili mne za vámi.“
„Jen vejdi, dcero klanu Maraki. Vím přesně, o co jsi přišla žádat. Ale rozmyslela sis to dobře?“
Přikývla jsem. „Když se to podařilo mně, musí to zvládnout také. A zaslechla jsem cestou sem, že má bojovat s Gaarou ze Skryté písečné, a to mé rozhodnutí jen utvrdilo!“
Hokage se zamyslel. „Účast na diváckých tribunách není omezena. A členové ANBU tě už nehledají. Ovšem kdyby se tě někdo ptal, máš mé svolení, Lianno. Ale nečekej zázraky, Uchiha je už několik dní nezvěstný a ani ANBU ho nedokázali najít.“
„Chápu, Hokage-sama, ale své rozhodnutí nezměním!“

Nadešel ten očekávaný den. Hlavní boje jsou tu! Celá vesnice ožila! Dosu, Genin ze Zvučné, mezi soutěžícími nebyl, to bylo udivující. Shikamaru stojí uprostřed arény v pozoru, bez jediné známky emocí. Shino, broučí mistr, vypadá klidně a vyrovnaně. Mladý Hyuga se tváří tak povýšeně a střapatá blondýnka Temari též. Ostatní z Písečné jsou zde také – Kankurou, který se buď šklebí, nebo směje, a samozřejmě Gaara. Bez varování vletěl Naruto na stadión, kde už na něj všichni netrpělivě čekali. Vypadal vyděšeně, skoro jako kdyby mu někdo přidržel pochodeň u zadnice. A pak se už všichni postavili do pozoru, jen jeden soutěžící chyběl. Sasuke Uchiha!

Zase přijdu pozdě! Pár facek bych zasloužila! Utíkala jsem, jak jen nejrychleji to šlo, snad zůstalo ještě nějaké místo volné! Prohnala jsem se vchodem pro diváky a ještě jsem stačila zabrzdit, abych nesrazila soutěžící, kteří vystupovali po schodech na svou vlastní terasu. Prudce jsem oddychovala. S vědomím, že je vše při starém, jsem si obstarala nový černý šátek. Odvážila jsem se zvednout hlavu. Chtěla jsem počkat, až všichni odejdou na svá místa. Shikamaru a Shino už byli nahoře, trojka z Písečné se zastavila. Můj vystrašený pohled se setkal s Gaarovo mírně pobaveným. Zamrazilo mě. Pořád nemohu uvěřit tomu, že mě nechal jen tak jít, nebývala bych se mu ubránila, nemohla bych ho porazit. Rozhodla jsem se jednat a rychle vyběhla po schodech nahoru. Z Gaary jde vážně strach. Snad by bylo nejlepší, kdyby mladý Uchiha vůbec nedorazil.

Gaara si povšiml mladé dívky se zářivými zlatými kadeřemi a svítícíma černýma očima, neříkal však nic. Jeho sestra z něj ale nespustila oči. „Něco mi snad uniklo?“ zeptala se a její rysy ztvrdly.
„Co se ti zas nelíbí?“ opáčil červenovlasý mladík.
„Kam se poděl ten vražedný pohled, co jsi vrhal po té holčině? Nechtěl jsi ji ztrestat za to ponížení v Lese smrti?“ Pozdvihla obočí.
„Nestojí mi za námahu. Je slabá.“
Temari se zarazila. „Jak si tím můžeš být tak jistý?“
„O to se nestarej. Vyzval jsem ji a nechtěla se mnou bojovat.“
„Hlupáku!“ naježila se blondýnka. „S tebou nechce nikdo bojovat! Nebo sis toho ještě nevšiml?“ To už ale přehnala.
„Nepleť se do mých záležitostí, Temari! Nechtěj mě naštvat!“
„Tak promiň. Jako bych nic neřekla.“
Gaara se pousmál. „A nezdržuj, nebo přijdeme o první zápas, a to bych ti jen tak neodpustil.“ Odebrali se za ostatními účastníky turnaje.

Podařilo se mi na jedné z tribun protlačit do první řady. Vrhali po mně divné pohledy, avšak nikdo nic neříkal. Usadila jsem se a soustředila na turnaj. Bez dechu sleduju boj Nejiho a Naruta. I když Naruto dostává pořádně zabrat, zlepšil se v mnoha směrech. Ale nejsem si jistá, zda dokáže porazit Hyugu. Boj Naruta a Nejiho se stále stupňuje, teď mladý Hyuga předvádí neuvěřitelné ninja techniky. Ale Naruto je příliš houževnatý, než aby se vzdal. Věřím mu. Tvrdě trénuje a zaslouží si vítězství. A pak… odehrálo se to tak rychle. Blonďáček v sobě probudil sílu devítiocasé lišky a Neji… prohrál.
Z nervozity jsem si prohrábla vlasy. Potlesk diváků už skončil, těšili se na další souboj, Sasuke versus Gaara. Není tu, nedorazil. Jsem tak ráda, že tu není. Diváci však už začínají pískat a zkoušející a zároveň rozhodčí oznamuje, že se tento boj prozatím odkládá. Shino a Kankurou se neutkali, pomalovaný se prostě vzdal. On? Takový soutěživý typ? Něco tu nehraje. Temari elegantně přistála se svým vějířem na zemi a Naruto za ní shodil z tribuny Shikamarua. No, rozhodně to bude dosti zajímavé!
Shikamaru chvíli ležel na zemi, ve tváři svůj obvyklý otrávený výraz, ale pak se v něm zvedla bojovnost. Těžko říci, kdo z nich byl lepší, oba byli dosti chytří a uměli si naplánovat strategii. I když z pohledu diváků to spíš vypadalo, že Shikamaru se Temari bojí, a proto se neustále schovává. Nejdříve po něm obyvatelé vesnice a hosté házeli kdeco, ale boj je nakonec vyburcoval k tomu, aby ninjovi z Listové přáli vítězství. Podařilo se, mladík dostal blondýnu do pečlivě vytipované pasti, ale pak… „Vzdávám se. Jeden boj je pro mě až moc!“
Nikdo to nečekal, všichni zaraženě mlčí. Dokonce i na Temari je vidět, jak strašně je překvapená. Ale těm zkoušejícím, co sedí tak blízko mne, připadá jeho rozhodnutí jako skvělé řešení.
Vaří se ve mně krev a uštěpačné poznámky obyvatel Konohy mne dopalují. Jim jde jen o ten boj! Chtějí vidět, jak proti sobě stanou Sasuke z Listové a Gaara z Písečné, ale vůbec netuší, jak strašlivé zbraně tihle Geninové ovládají. Třesu se, napůl vztekem a druhou půli zaplňuje strach. Nechci, aby ti dva spolu bojovali! Gaara nebude mít slitování a je dost dobře možné, že ani síla Orochimarovy pečetě by Sasukemu v boji nepomohla! A znám jeho, nevzdá se, on nikdy! Modlím se, aby to vzdal. „Prosím, nechoď,“ zašeptala jsem, ale má slova zanikla v záplavě nespokojených výkřiků.
Zvedl se vítr a listí poletuje kolem. Něco se děje uprostřed arény. Rychle se zvedám a přicházím až k zábradlí. Dívám se dolů, zvířený prach už se ztrácí. A stojí tam Kakashi a Sasuke. Ach ne! Proč jen jsi tak tvrdohlavý hlupák?
„Jsem mstitel. Musím zesílit natolik, abych zabil svého bratra!“
Ale tohle je jasná sebevražda! Gaaru nemůžeš porazit. Snad to zábradlí svírám až příliš křečovitě, že se lidé po mně otáčí, ale nemohu si pomoct. „Jestli mu něco uděláš, tak přísahám…“ Dost! Okřiknu se v duchu. Na co to myslíš? To bys vážně bojovala s tímhle ďáblem v lidské podobě ze Skryté písečné? Tady už přestává legrace, už to není jen ta tvá výmluva – život za život! Uvědomila jsem si to. Kradl se k mému srdci tak pozvolna a nenápadně… ale ani on nebyl žádné neviňátko! Přesto… nechci ho ztratit. A tu pomstu myslím vážně, Gaaro!

Hokage a Kazekage seděli na svých židlích na vyvýšeném místě, nepříliš daleko od sebe. Vůdce Skryté písečné se spokojeně usmíval, zatímco ten z Konohy vraštil čelo. Kéž by tu tak měl svou křišťálovou kouli! Jak rád by věděl, co se té dívce honí hlavou! Pustila si do srdce mladého Uchihu a to není dobré. Může ji napadnout nějaká nepředvídatelná hloupost! Neměl jí dovolit sem jít.

Klesám na kolena. Nemůžu se na to dívat! Už začali… Někdo mi klepe na rameno. „Tak si říkám, že by ses měla dívat, Lianno.“ Vzhlédnu, vedle mne postává jeden z mých falešných týmových partnerů z Chuuninské zkoušky.
„Bojím se, že to nedokážu,“ zašeptala jsem.
Nekompromisně mne zvedl na nohy. „Podívej!“ Rukou mi ukázal směr. Tam, uprostřed arény, stál Gaara a jeho písečný klon. A Sasuke… je to vůbec možné, že dokázal prolomit jeho obranu? Taková rychlost… kdy se to naučil? „Raději ho nepodceňuj, je hodně dobrý Genin.“ Usmála jsem se. Stáli jsme tam a jen se dívali. Potřebovala jsem nějakou oporu, protože má kolena se stále ještě třásla.
Boj graduje. Gaara se nechal celý obalit pískem a uprostřed arény teď trůní obrovská béžová koule. A teď… ve vzduchu se objevilo oko. Tak počkat! U zkoušky… to nebylo něčí oko, jak jsem si myslela. „Takže tenkrát to bylo jeho oko!“ vydechla jsem ohromeně.
„Nerozumím.“ Chuunin se rozpačitě poškrábal na hlavě.
„Stane se něco zlého, cítím to.“
Zavrtěl nepřesvědčivě hlavou a upřel zrak na dva mladé muže zápasící spolu o život.
Sasuke zkoušel tu kouli rozbít, ale místo toho jen uhýbá písečným bodlinám, které z ní vystřelují. Všichni jsou udiveni tím, že skáče na zeď a připravuje si pečetě. Chakra tryská z jeho rukou. Srdce mi plesá, tohle není Orochimarova moc. Dokázal se snad zbavit té značky? S velkou spoustou koncentrované ničivé síly se vrhá na hliněného ježka. Dostal se dovnitř! Chvíli je ticho a pak už slyšíme jen Gaarův křik. „To je má krev!“
Zranil ho, to není vůbec dobré! Ještě chvíli trvalo, než se ukázal. Dostal zásah do ramene, ale většina obecenstva to nevnímala, upadla do hlubokého spánku. I mně se už začínají klížit oči. „Nechce se mi spát!“ zakňourala jsem a pak zbystřila. „Kdo tu používá genjutsu?“
Chuunin vedle mne si toho už také všiml. „Rychle!“ Vytvořil potřebnou pečeť. „Kai!“ Napodobila jsem ho. „Lianno, musíš prchnout!“
„Nikdy! Má vesnice mne potřebuje!“
„Nechápeš! Napadli nás! A ty jsi obyčejný Genin!“
Přimhouřila jsem zrak a v černých očích zaplál oheň. „Trénoval mne Ebisu. Opravdu si myslíte, že mne nic nenaučil?“ Strhla jsem dlouhou sukni, pod níž byla schovaná jiná, kratší, ale hlavně pouzdro na zbraně. „ANBU jsou neklidní. Měli bychom zjistit, co se děje!“
„Jak chceš, ale vzdávám se nyní jakékoli zodpovědnosti za tvůj život.“
„Platí!“ Rozběhli jsme se najít naše nepřátele.