Neodkryté tajemství - Úvod

Už jsem si pomalu myslela, že to nikdy neskončí. Že to, co mi všechno provádějí, je snad můj osud... ne jen přiblblá hra dětiček, které si dovolují na menší a slabší. Moje dětství nebylo z kategorie těch šťastnějších. Můj život byl tehdy jako jojo na provázku. Opravdu malé chvilky nahoře, kdy jsem se opravdu cítila šťastná, bohužel pak přišly dlouhé chvíle houpání se dole. Chvíle, kdy jsem proklínala matku a otce za to, že mě stvořili, kamarády za to, že se mě nezastali, a ty pa*chanty co mě šikanovali za to, že si nemůžou najít jinou zábavu. Jestli se jim ubližování mně zdálo jako zábava, pak bych si s nimi chtěla takhle pohrát i já. Moje fyzická síla bohužel nedosahovala ani z poloviny těch jejich a mám obavy, že ještě stále nedosahuje. Jestli se tomuhle má říkat škola života, pak bych asi raději chodila za školu a zmeškala nespočet hodin. Můj život byl tehdy plný temných uliček, kde jsem se před nimi ukrývala. Život plný bolesti, šrámů a utrpení, breku a strádání. Strádání opravdového přítele. Mezi těmi co se považovali za mé přátele, jsem žádného opravdového neviděla. Bylo mi osm, když můj život začal konečně nabírat jiné obrátky.

„Někdo zvoní zlato, můžeš jít prosím tě otevřít?“ ozval se z kuchyně ženský hlas. Malá hnědovlasá holčička bez jediného pípnutí zaběhla ke dveřím a otevřela je. Tyhle dveře se nemusela bát otevřít, protože ti, kteří ji utlačují, nikdy k nim domů nepřišli. Za dveřmi stáli dvě děti v jejím věku, Niyabi a Seto. Oba dva jsou z jednoho a toho samého klanu co ona, klanu Raigou.
„Ahoj Rui, půjdeš ven?“ vyhrkl na ni Seto, Niyabi držíc v rukou míč se na ni pousmála. Rui se moc nechtělo, už kvůli tomu, že nechtěla riskovat další utlačování.
„Prosím!“ zaprosila Nyabi. Rui stala ve dveřích a neustále přemýšlela.
„Raději ne.“ Chtěla se z toho vymluvit. „Za chvíli budeme mít oběd.“
„Jen jdi, musíš se vyvětrat. A neboj, oběd bude až za hodinu,“ ozvala se z kuchyně její matka. Rui se zatvářila smutně.
„Tak počkejte.“ Zabouchla dveře. Za chvíli vylezla, tázavě se na obě děti podívala.
„Kam půjdeme?“ zeptala se. Niyabi se podívala na míč ve svých rukou, načež pak řekla: „Na hřiště.“
To Rui vyděsilo, nerada tam chodila. Hlavně proto, že se tam často potloukala Furuho parta. Trochu se zdráhala, ale nakonec se nechala přesvědčit a šla.
Pomalu nakoukla na oplocené hřiště. Nikdo tam nebyl. Trochu se jí ulevilo, tak vkročila na onu půdu a s dětmi si začala hrát.
„Hoď mi míč!“ zakřičela Rui na proti sobě stojícího Seta. Bohužel už zapomněla, kde se právě nachází. Další její smůlou bylo, že Seto dal do hodu trochu více síly a přehodil ji. Ona za míčem bezmyšlenkovitě běžela, místo toho, aby se rozhlédla kolem. Když ho zastavila, shýbla se k němu, když si všimla, že nad ní někdo stojí. Ustrašeně se podívala na horu. Furu. Ohlédla se za sebe. Seto spolu s Niyabi zmizeli bůhvíkam. Zhluboka polkla, ve tváři vystrašený výraz.
„Heleme se, kohopak tady máme,“ zašklebil se Furu a vytrhl jí míč z ruky. Rui ani nepípla, jen ustrašeně sledovala, jak ho Furu hází na střechu jednoho z baráků, stojících hned vedle hřiště.
„Ani neječela,“ řekl jeden z Furuho přátel. Furu se na ni jen zlověstně podíval, načež prohlásil: „Myslíte že jí přejde němota, když jí narveme hlavu do popelnice?“ Otočil se na svoji partičku. Jakmile to Rui uslyšela, zvedla se a začala utíkat.
„Akino, chyť ji!“ poručil Furu dívce ze své party. Ta se za ní rozběhla. Rui zatočila za roh jednoho z domů. Akino to ale předvídala a tak jí nadběhla. Při další zatáčce za roh jí podkopla nohu. Rui napálila obličejem o stěnu, čímž se svalila k zemi. Akino s ní triumfálně přikráčela zpět. Držela ji za podkopnutou nohu a táhla ji po zemi. Furu se jen podle pousmál, když to viděl.
„Tak a teď k popelnici,“ zašklebil se.
„Né, prosím! Do popelnice ne!“ začala dívenka skuhrat, ale bylo jí to k ničemu. Parta s ní zamířila k nejbližší popelnici.
„Muri, otevři víko!“ poručil Furu chlapci. Ten bez váhání uposlechl jeho příkaz a Furu s pomocí svých přátel hodil Rui dovnitř. Pro větší potěšení ještě víko zavřeli, potom si sedli na něj.
„Pusťte mě ven!“ začala Rui řvát.
„Ne,“ odbyl ji posměšně chlapec.
„Prosím!“
„Už jsem ti řekl, že tam zůstaneš!“
„Ale... tady se něco hýbe!“ vykřikla Rui vyděšeně.
„To je bahenní příšera, tvůj spolubydlící!“ strašil ji chlapec. Na víku seděli asi půl hodiny. Pak slezli, až když byla Rui zticha, tak se odplížili pryč. Jakmile dívka zjistila, že tam nejsou, vylezla ven a utíkala domů.

Tak tomuhle se prý říká přátelství. Držíme spolu, dokud nejsou trable. A prý, že v nouzi poznáš přítele. Nouze jsem v té době měla víc než dost, ale žádný přítel na obzoru. Vždy, když se objevily potíže, stáhli se jak krysy před vodou. Už jsem si pomalu začala myslet, že je to hloupost, že žádní opravdoví přátelé neexistují. Jen báchorka pro děti. Tenhle svět se mi znechutil. Že prý dobro vždy zvítězí. A kam se podělo? Štěstí se taky ke mně obrátilo zády. Žádní přátelé, štěstí, ani dobro… Proč tady vlastně jsem? Proč vlastně? Pro potěšení těch id*otů? Pro lidi, kteří ani mými skutečnými přáteli nebyli?? To není důvod. Přestala jsem mít důvod žít. Měla jsem sen. Sen, že se všechno může obrátit k lepšímu. Ale ten sen jsem ztratila, tam v té temné popelnici. Oni se smáli, já brečela. Kam se poděla spravedlnost? Rozhodla jsem se to skončit. Proč bych jednou taky nemohla udělat radost sobě, zbavit se trápení? Chtěla jsem spáchat hara-kiri.

Poprvé v životě sama opustila sídlo Raigou klanu a vylezla na skálu hlav Hokage. Stoupla si na hlavu Šestého, Uzumaki Naruta, a zařvala na celou vesnici: „A teď skočím! Tak se dobře dívejte vy… vy… vy všichni! Všichni co mě utlačujete, nebo vy, mí “přátelé“. Teď udělám něco, co se mi konečně bude líbit. Něco, co mi uleví od bolesti, co mi vy tady na tom světě způsobujete!“ zařvala. Na plošince proti sochám se sešla téměř celá Konoha. Dívka se podívala na plošinku, pak pod sebe. Za chvíli to bude mít za sebou a nic jí v tom nemůže zabránit.
„Neblbni, to co chceš udělat není řešení,“ ozval se za ní hlas. Ohlédla se. Spatřila Naruta v plášti Hokage.
„Co vy o tom víte?!“ Zamračila se na něj.
„Divila by ses, ale vím hodně,“ pousmál se na ni.
„Ale mě to nezajímá!“ řekla a přiblížila se o kousek blíž ke kraji.
„Můžeš mi říct, čeho tím chceš dosáhnout? Strhnout na sebe pozornost? To už se ti povedlo, takže pojď hezky od toho kraje,“ řekl Šestý, čekajíc na její reakci.
„Já? Čeho tím chci dosáhnout? Chci, aby se mi konečně ulevilo! Nechci se už dál nechat utlačovat!“ zařvala na něj nešťastným hlasem. Než stačil Naruto cokoliv říct, skočila dolů. Každy kdo to viděl, vykřikl zděšením. Hokage se rychle přiřítil k okraji. V tu ránu už jeden chlapec držel Rui za ruku, sám se druhou rukou přidržujíc jeho kamenné podobizny.
„Koukej mě pustit!“ Rui se začala mrskat, ale chlapec nepovolil. Pomalu začal šplhat nahoru i s hnědovlasou dívkou. Když už stál bezpečně vedle Šestého, pustil ji.
„Co tě to sakra napadlo?“ zeptal se káravým hlasem. Rui seděla před ním a brečela.
„Jsi v pohodě?“ začal Naruto starostlivě. Natáhl k ní ruku, ale ona ji jen odstrčila, načež se rozběhla někam pryč.

Měla jsem pocit, že se každou chvíli sesypu. Bláhově jsem si myslela, že to snad konečně skončím! Ovšem ani teď při mně štěstí nestálo. Proč se tam musel objevit? Proč mě jen chytil? Proč? Ani smrt mi nechtějí dopřát. Copak se proti mně celý svět spiknul? Rodiče mě neberou vážně, kamarádi mě opustili, ta pitomá tlupa si ze mě udělala hračku... a přes to všechno mi ani není dopřáno dosáhnout klidu. Zřejmě jsem tu všem jen pro pobavení! Už nevím jak dál... je mi mizerně. Chci umřít a nemůžu! Zřejmě nemám nárok na to být šťastná. Ležím si tu, utápím se ve své bolesti, když náhle spatřím Jeho.

Spatřil ji u lesa, jak se svíjí na zemi v návalech pláče. Nevěděl, jak by měl reagovat. Pomalu se tedy vydal směrem k ní.
„Hej, ty... není ti nic?“ zeptal se opatrně. Klekl si vedle ní, natáhl ruku a zlehka se dotkl jejího ramene.
„Nesahej na mě!“ zařvala na něj z ničeho nic. Vycouvala pryč z jeho možného dosahu. Schoulená do klubíčka si znovu lehla pod jeden strom. Chlapec se na ni nechápavě díval. Bylo mu jí trochu líto, jak se tam tak trápila.
„Proč jsi chtěla skočit?“ zeptal se se zájmem. Neodpověděla, jen tam ležela a vzlykala.
„Nejsi až v tak vážném stavu, že bys mě nemohla slyšet, takže se mnou jen necheš mluvit. Zajímá mě proč. Přece jsem ti zachránil život nebo ne?“
„Proč jsi to dělal?“ zařvala na něj tak náhle, až z toho trochu nadskočil.
„Myslíš proč jsem tě zachránil? No, já nevím... třeba proto, že tak mladá dívka jako ty má na smrt ještě spoustu času,“ odpověděl velice klidným hlasem.
„Já chtěla umřít!!!“ zaječela zoufale.
„Ale no tak! Smrt nic nevyřeší... jen ukončí. Myslím že všechno se dá vyřešit, když na to jdeš tím správným směrem.“ Pohlédl na ni, zvědavý na její reakci. Přestala brečet a poprvé mu pohlédla do tváře. Přistoupil blíž k ní, sedl si na bobek a jemně jí setřel slzy z očí.
„Neboj, teď už bude všechno dobré. Já ti pomůžu.“

Jmenoval se Hikite Migeso. Byl sice jen o dva roky starší než já, ale choval se ke mně mnohem lépe než kterýkoliv dospělý. Měl černé vlasy a ty nejkrásnější hnědé oči na světě. Na první i na druhý pohled byl velice hezký. A právě proto mi bylo divné, proč mi tak pomáhal. Nejednou se mě zmocnily pochyby, že se na mě jednoho dne vykašle, ale ten den nikdy nepřišel. Začala jsem mu bezmezně věřit. Všude jsme chodili spolu. Všem z Furovy party brutálně namlátil. Už si na mě nikdo nedovoloval, dokonce i rodiče se ke mně začali chovat jinak. Pomáhal mi jak po fyzické stránce tak i po té psychické. Značně jsem zesílila, mé chování bylo sebevědomější a lidé mě začali mít rádi. Ale nejhlavnější bylo to, že jsem konečně našla opravdového přítele. Můj život se zdál být tak dokonalý! Všechno nám vycházelo, neměli jsme žádné větší potíže. Zdálo se mi to jako nějaký krásný sen. Ale každý sen musí jednou skončit. Ovšem z toho mého se rázem stala noční můra. Odešel mi. Ne na misi nebo tak... on odešel NAVŽDY...

Patnáctiletá Rui čekala na pokraji lesa. Bylo to jejich oblíbené místo a všechna setkání si domlouvali vždycky jenom tam. Ale dneska měl Hikite zpoždění. Ovšem, to se občas stane každému, ale ne v jeho případě. Vždycky byl přesný, většinou byl na místě dřív než Rui. Začala mít o něj strach, jestli se mu náhodou něco nestalo a tak se ho vydala hledat. Prošla snad celou Konohu. Všechna možná i nemožná místa kde by mohl být. Jenže ho nikde nemohla najít. Už byl skoro večer, zmocnila se jí panika. Tohle nikdy nedělal. Když neměl čas, vždycky jí dal vědět, ale na ni měl čas pokaždé. Ploužila se kolem řeky, v hlavě plno otázek.
„Jestli se teď hned neobjevíš, tak se neznám!“ zabručela do ticha. V tu ránu ho zahlédla. Ovšem místo vděčného úsměvu se jí na tváři zjevil šokovaný výraz. Hikiteho tělo trčelo zaseknuté mezi dvěma balvany uprostřed řeky. Jeho krev barvila vodu do nemilé červeně.
„Nééé!!!“ zařvala z plných plic a rozběhla se k němu. Skočila do studené vody, zběsile plavajíc ke svému příteli. Když už byla skoro u něj, popadla jeho ruku, ve snaze ho vytáhnout ven z řeky. Ale balvany pořád ne a ne povolit. Se vší silou se do toho opřela. Nakonec se jí přece jen podařilo jeho tělo vysvobodit. Plavala zpátky ke břehu. Položila mladíka vedle sebe a zkontrolovala mu tep. S hrůzou zjistila, že žádný nemá. Pustila se do umělého dýchání, masírování hrudníku, ale nic nepomáhalo, ovšem do Konohy to bylo příliš daleko. S pláčem s ním začala divoce třást.
„Hikite!!! Prober se sakra! Ty nesmíš umřít, slyšíš? Nesmíš mě tady nechat! Tak dělej, dýchej! Dýchej!“ ječela jako smyslů zbavená. Nakonec kvůli vypětí sil přestala. Skácela se na jeho mrtvé tělo a spustila další pláč. Stále šeptajíc jeho jméno pak padla do mdlob.

Stalo se to teprve včera. Samou bolestí už ani nejsem schopna nadále brečet. Nikomu jsem se nešla svěřit, od toho jsem měla Jeho. Ale on tu už nebyl. Ztratila jsem svého jediného přítele. I když to navenek nedávám najevo, zevnitř mě to krutě užírá. Je to jako by mi někdo vrazil kunai do hrudi a vyřízl životně důležité orgány. A ta děsivá rána se na okrajích stále zvětšuje. Jestli jsem někdy chtěla doopravdy umřít, bylo to právě teď! Radši bych to všechno skončila už tehdy, před sedmi lety, než abych musela trpět tímhle. Radši bych ho byla nikdy nepoznala, než abych se nyní musela prát s tím, že tu už není. Nikdy mi nijak neublížil, ovšem tahle rána stokrát předčila všechny údery, kopy i zbraně najednou. A co je nejhorší? Vrah si teď někde volně potuluje po světě a já ani nevím o koho se jedná! Ale já ho najdu. Najdu a zabiju, pomalou bolestivou smrtí. Já pomstím Hikiteho smrt, i kdybych proto měla jít až do horoucích pekel!!!