New generace 23- "Kdo to je ??"... "To.... je můj vzdálenej bratranec z mámina levého kolene !!"

„Jdete pozdě!“ zpražim právě příchozícího Kakashiho.
Je půl osmý. On řekl buď tu v šest a sám si příjde až teď! Já jak blbka lezu v šest ráno na cvičiště, usínam ve stoje, a on si milostivě hajal až do teď!
„Promiň, přes cestu mi přeběhla černá kočka, a tak jsem to vzal oklikou!“ přimhouří oko a přijde až ke mně.
„Hm..., jasně!“ odfrknu si.
„Takže, nevím, jestli by bylo vhodné začít, když, no když už nemáš čas.“ řekne.
„Měla bych, kdybyste nepřišel pozdě!“ zavrčím.
„Víš co?“ zeptá se.
„Ne, nevím!“ zavrtím hlavou.
„Už můžeš jít!“ řekne.
No ten si ze mě dělá pr*el ne ??
„Jak to myslíte? Jsem tu od šesti ráno!“ vyštěknu.
„Fajn, přijď po škole!“ řekne a odejde.
Nasupeně oddupu domů, vezmu si věci a vylezu na zahradu. Holky tu ještě nejsou a mně se nechce čekat. Rozhodnu se jít sama.
Před školou už je celkem dost lidí, včetně Minata a Takumiho. Kývnutím je oba pozdravím a vlezu do školy. Pár lidí už chodí po chodbách, ale je jich málo. Zamířím ke své skřínce. Chvilku vzpomínám na kód, ale pak na něj příjdu a otevřu. Kouknu se do zrcadla na skřínce. Trošku si poupravím vlasy a make-up. V zrcadle zahlédnu něčí ruku, vztahující se k mému ramenu. Bleskově jí chytím a chci ohnout přes své rameno. To se mi podaří, jenže daná osoba se mi v letu vyvlíkne a skočí na nohy. Rychle se otočím s úmyslem toho někoho zabít, jenže...
„Tati?“ vytřeštím oči.
On mi rychle zacpe pusu.
„Pšš, Ake, tady nejsem tvůj otec...“ zašeptá mi do ucha.
Pořádně si ho prohlídnu. Vypadá tak na čtrnáct nebo na šestnáct. Chvilku na něj koukám.
„Co je?“ zeptá se.
„Takhle jsi vypadal jako mladej?“ vyzvídám. On přikývne.
„Hm, už se mámě nedivim, že si s tebou začla!“ zakřením se. On mi dá naznačený pohlavek ale taky se usměje.
„Haruno! Kdo to je?“ ozve se za mnou. Oba dva se s tátou otočíme.

Za mnou stojí Kiba a pořádně si otčíka prohlíží.
„To je můj..., ten..., vzdálenej bratránek z mámina levého kolene!“ vyhrknu. Co to melu? No to neva...
„No, zdá se mi, že jsem tě už někdy viděl, jak se jmenuješ?“ vyhrkne Kiba a pořád si ho prohlíží.
„To je..., ten... Sousuke!“ vypadne ze mě.
Kiba i táta nasadí ten samý zkoumavý výraz a zadívají se na mě. Já se radši jen uculím.
„Fajn...“ řekne nakonec Kiba a odejde.
„Uf, to bylo o fous!“ oddychnu si.
„Sousuke?“ vypadne po chvilce z otce.
„Jo. Sousuke Sagara. Takovej krásnej kluk, víš!“ zatřepu hlavou.
„Co tu vlastně děláš?“ pozvednu obočí.
„No, doneslo se ke mně, že jsi měla otřes mozku a tak jsem se o tebe bál, no... a tak jsem přišel zkontrolovat mou holčičku.“ usměje se.
„Um... doneslo? Takže, kterej dobrodinec mě sledoval tentokrát?“ protočím panenky. Táta se jen usměje a ukáže za mě. Já se otočím.
„Ty?“