Ninja z Listové - 25. kapitola - Někomu na mně záleží?

AUTORSKÁ POZNÁMKA: děj - Naruto - díl - 80 - 85

„Přece tam nemůžete jít všichni najednou!“ děsila se nemocniční sestra.
„Určitě nás není tolik, abychom se tam nevešli,“ prohlásil jeden z návštěvníků. Lianna v něm poznala svého spolubojovníka. Otevřela oči a posadila se. Chvílí trvalo, než se dveře otevřely. Několik osob se postavilo okolo nemocničního lůžka.
„Slečno Maraki?“ nakoukla dovnitř ošetřovatelka. „Dnes už smíte odejít.“
„Děkuji,“ zněla dívčina odpověď.
Musela se usmát při pomyšlení, že ji navštívili samí muži. Přišel Shino, který se k ní postavil nejblíž. Vzpomněla si, že mu něco dluží a její ruka se napřáhla, během okamžiku ji zachytil. „Ale ty facky by sis zasloužil.“
„Vím,“ prohlásil a ostatní na ně užasle hleděli. Kakashi se pochichtával a jiný dospělý mu něco šeptal. Sasuke stál za ostatními a nedalo se poznat, jestli přemáhá smích nebo zděšení.
Lianna se obrátila na Chuunina ovázaného obvazy. „Jak je, parťáku?“
„Pár nalomených žeber, nějaké pohmožděniny. Normální stav. Ale ty sis prý taky vedla dobře.“
Zavrtěla hlavou. „Já jsem zklamala na celé čáre. Dokonce ani Shinovi jsem v tom lese nebyla moc platná.“
Kakashi sledoval výraz mladého Uchihy, který se to snažil všechno pochopit. „Ano, už je to tak. Lianna se pustila za Sakurou, Narutem, Shikamaruem a průvodcem, kterého jsem jim s sebou dal, i přes můj přísný zákaz. Ti čtyři měli za úkol tě najít a zastavit, když jsi pronásledoval Gaaru a jeho tým.“ Dívka klopila zrak a mírně se začervenala.
„No, rozhodně je to statečné děvče. Ten boj na jedné z tribun by trval určitě mnohem déle. Víš, chtěl jsem ti přinést Chuuninské osvědčení, ale zkoušky byly nakonec zrušeny.“
„Nevadí, stejně bych si to ani nezasloužila.“ Shino rozpačitě postával u postele a tvářil se neutrálně. Nebylo poznat, zda svého činu lituje, nebo ne. Lianna se na něj usmála a přikývla. Přijal to mlčky a pak bez jediného slova opustil pokoj. S ostatními ještě chvíli rozmlouvala, ale postupně se vytráceli. Nakonec tam zůstal jen jediný člověk.
„Doprovodím tě domů.“ Založil ruce v bok.
„To nemusíš. Jsem v pohodě.“
Zavrtěl hlavou. „Musíme si vyjasnit pár věcí,“ prohlásil a v očích se mu zalesklo.
„Dobře.“ Sbalila rychle věci a vyšli z nemocnice pryč. Před vchodem ji podepřel, protože se ještě malinko motala. „Jsem v pořádku, nemusíš tohle dělat, Sasuke!“
„Radši mi dneska neodmlouvej!“ Mlčela. Co se stalo?
Procházeli ulicemi a on se rozmýšlel, co jí má říct. „Je pravda, co říkal Kakashi?“
„Ano. Snažila jsem se najít Gaaru a tebe. Byl hrozbou pro vesnici, chtěla jsem ho zkusit zastavit, nebo alespoň zdržet.“
Zastavil se. „Nemáš ani ponětí, co to bylo za ničivou sílu!“
„Ale ano, jeho chakra je obrovská a zlá. Nebylo to naše první setkání.“ Vypověděla mu, co se stalo tehdy v noci. „Nechal mne žít, protože jsem pro něj nebyla soupeř, připadala jsem mu slabá.“
„Ty jsi to věděla a stejně jsi ho chtěla najít a bojovat?“ Úplně ho to ohromilo. „Ale… proč?“
Dívala se jinam. „Přece jsi mi zachránil život. Nedovolila bych, aby se ti něco stalo.“
Oči se mu divně leskly. Jako na povel se mu vybavily všechny vzpomínky. Rozzlobená dívka, kterou vyrušil při tréninku. Bezmocné děvče zoufale se bránící jeho pomoci… a ninja z lesa, kde se k ní nesměl ani přiblížit. Dokonce si vzpomněl i na to setkání v nemocnici, kdy pomlácená a poraněná bez varování vyskočila z okna. Když ji viděl poprvé, udivilo ho to. Neuháněla ho jako Sakura nebo Ino. Popravdě, byla ráda, že je od něj co nejdál. Vybavil si jediné dva lidi, kteří ho měli rádi, aniž by čekali něco na oplátku, nebo chtěli otestovat jeho sílu - matka a otec. A tahle mladá dívka pro něj riskovala život! Hlas se mu zadrhl. „Co ti udělal Shino Aburame?“
„Vyzradil mne nepříteli. Pospíchala jsem a už se nemohla vyhnout těm dvěma bojujícím. Plácl něco jako: Máme společnost, tak bojuj pořádně, a pak mne Kankurou chytil. Nedalo mu to moc práce. Ještě jsem byla vyčerpaná z boje s Temari.“
Vyvalil na ni oči. Ještě nějaké takové přiznání a dorazí ho to! Přinutil ji otočit se a tvářil se naštvaně. „Slib mi, přísahej, že už neuděláš takovou hloupost!“
„To ti na mně tak záleží? Vždyť jsem jen taková nenápadná holčina.“
Sasuke byl Liannou zahnán do úzkých. „Jsi zvláštní. Chováš se spíš jako kluk. Pereš se a vyhledáváš nebezpečí. Nebojíš se postavit i člověku, který je o dost silnější než ty. Ale pořád mne chráníš, i když už jsme dávno vyrovnáni. A i když víš, že jsem dost silný na to, abych se ubránil sám. Tohle pro mne ještě nikdo neudělal.“
Lianna se usmála. „Možná, kdyby ses pořádně rozhlédl, bys našel víc lidí, kteří se tě snaží chránit. Á… už budeme na místě. Teď už domů dojdu.“
Černovlasý mladík si ji udiveně prohlížel, ale pak se vzpamatoval. „Slib mi, že se vyhneš každému většímu nebezpečí a nebudeš zbytečně riskovat, dokud nebudeš alespoň tak silná jako já. Pak už se nebudu muset o tebe bát!“
„To zní jako výzva!“ V očích jí zaplály ohníčky. „Dobrá. To ti ráda slíbím.“ Sevřel její dlaň ve svých rukou. „A… děkuju za všechno.“ Usmála se, zamávala na rozloučenou a rychle se otočila, aby neviděl, jak se strašně červená.

Konoha utrpěla ztráty a mnoho budov bylo poničeno. Každý z vesnice pomáhal s opravami. Sasuke procházel ulicemi a čekal, jestli dostane nějaký signál od Kakashiho, který se teď ujal jeho poněkud jiného tréninku. „Hej!“ zavolal na postavu, která se krčila na jedné ze střech. Ta holka je vážně nepoučitelná! Vzteky zrudnul. „Co jsem ti říkal o nebezpečných situacích?“
Lianna se zvedla z podřepu. „Ale jdi ty! Tohle přece není nic riskantního. A všichni pomáhají opravit poničené věci. Chci být užitečná! A až tu skončím, jdu vypomáhat do nemocnice. Nechceš taky pomoct s opravami?“
„To bych rád, ale Kakashi mě bude shánět!“
Lianna se rozesmála. „Tak běž, trénink je důležitější. Měj se hezky!“ Zase se vrátila k práci. Vykročil vpřed a přitom nepřestával nechápavě vrtět hlavou.

Lianna si vyšla na procházku, chtěla zjistit, jaké další škody ninjové z Písečné a Zvučné napáchali. Dostala se až k místu, kde se odehrál její boj s Temari. Les byl dnes až neobvykle tichý.
„Vezmeme to tudy! Po tom nevydařeném únosu se musíme rychle schovat!“
„Souhlasím, máš pravdu jako vždycky.“
Dva muži v černých pláštích se znakem rudých mraků se hnali lesem. Nepředpokládali, že by v těch místech mohl někdo být. Ale opak byl pravdou. Zastavili se. Postava k nim stála otočena zády. Zaslechla pohyb a cítila velké množství chakry. Pohyb ustal a pak někdo zavolal, aby se otočila. Byli to cizí! Lianna neváhala a udělala svou dobře známou pečeť. „Ten někdo zmizel?“ podivil se zločinec v rybí kůži.
„Mám dojem, že ne,“ odpověděl druhý. „Sharingan!“ Oči potemněly a zbarvily se do ruda. Náhle se rozběhl neznámo kam.
Neviditelná dívka prchala jako o život, dokud jí ninja nenadběhl a nevrazil pořádnou ránu do břicha. Maskovací jutsu pominulo. Přimhouřila oči. Ale to je přece… Sharingan! Nesmíš teď na nic myslet! Neznámý se tvářil lhostejně, čekal, až se zvedne. Dokud bude mít přivřené oči, neudělá nic, jen bude klidně stát.
„Děvče? Ty ses hnal za malou neškodnou holkou?“ Jeho společník k nim doběhl. Ve chvíli, kdy druhý muž odvrátil zrak, rozběhla se Lianna pryč.
„Malou a neškodnou? Nezdá se mi.“ Opět jí zarazil cestu, ale tentokrát ji chytl a zvedl do vzduchu. Jeho oči opět zčernaly. Hlavou jí problesklo: Je to Uchiha! Zvedla ruce a udělala obranné gesto.
„Že by se tě bála? No tak, přece tě nebaví strašit malé děti, Itachi,“ zašklebil se Kisame, z jedné poloviny muž a z druhé žralok. Nevšímal si ho. Zatřásl s ní a donutil ji otevřít oči, hluboké, černé. Zarazil se. Má stejné oči! Přežil snad z klanu ještě někdo? „Kdo jsi?“ Zrak měla vytřeštěný a ani se nesnažila hýbat.
„Není to divné, Itachi? Máte stejné oči.“
„Toho jsem si všiml taky, hlupáku!“ rozčílil se černovlasý. „Vezmeme ji s sebou, aspoň dokud nezjistím nějakou spojitost. Na!“ Hodil ji Kisamemu jako nějaký nepotřebný balík. „Něco tu smrdí a já bych rád věděl, co to je!“ zachmuřil se Itachi. Jeho přítel si ji přehodil přes záda a už se hnali pryč.
Sakra! V takové rychlosti nemůžu dělat pečetě! Ale… slíbila jsem… že se vyhnu nebezpečí! „Henge,“ zašeptala sotva slyšitelně, proměnila se v malou veverku a zmizela ve větvích.
„To nebude snadná kořist. Ale jen ten, kdo má co skrývat, zběsile prchá.“ Itachi se rozběhl nazpátek. „Jdi napřed, jsem hned zpátky!“ Kisame neváhal a zmizel mu z dohledu. Hledal… nenacházel. „Najdu si tě, i když nevím, kdo jsi… Sharingan!“
Lianna nevěděla, jak daleko už je. Změnila podobu a utíkala stále vpřed. Tak tohle je Itachi, Sasukeho bratr! Musím zmizet! „Ne!“ Další rána, nebyla dost rychlá. Svalila se na zem, ale překulila se a vyskočila, tentokrát už se zbraní v ruce. Nechtěla bojovat, jen získat čas. Během vteřiny byl za ní a pevně jí přimáčkl ruce k tělu. Zasténala a vzápětí ji neznámý dostal do bezvědomí.

„To byl jen sen…“ Namáhavě se zvedla a ohmatala prostor kolem sebe. Kámen? Kamenná zeď? A támhle je východ, bliká tam světlo. Rozběhla se, ale vzápětí odlétla zpátky. „Co se to děje?“ Mužská postava jí zatarasila cestu, její černé oči ji provrtávaly. Zděšeně polkla. Takže je opravdu… zajatkyně. Couvla. Díval se na ni a pozoroval, co udělá. Ven se nedostane, musela by jedině přes něj. Opět zklamala. Jaká hloupá náhoda tohle zapříčinila?
„Ptám se tě znovu – kdo jsi?“ Ucouvla podruhé. Nebavilo ho dolovat z ní informace. Čemu se tak zoufale brání? Když použije Sharingan, obrní svou mysl. Proč? Je snad jeho podezření správné?
Lianna nevěděla, co po ní tihle dva mohou chtít. „Není to divné, Itachi? Máte stejné oči.“ Věděla však, že nesmí prozradit nic o Sasukem, protože by ho přivedla do nebezpečí. A dokud si budou myslet, že má něco společného s klanem Uchiha, zůstane naživu.
„Jídlo je hotovo, tak střídáme stráže!“ prohlásil Kisame a vyměnil si s Itachim místo. Lianna zoufale přemýšlela nad nějakou možností úniku. Napadla ji pouze jediná technika, kterou ještě nikdy nepoužila v plné síle. „Hehe! Je fakt vytrvalá! Už zase zkouší pečetě!“ rozchechtal se Kisame.
„Ninjutsu – Nazírání – Přechod dvou světů!“ Dívčí tělo zprůsvitnělo a vydalo se vstříc svému vězniteli. Byla na malou chvíli duchem. Nabrala rychlost…
„Kisame! Uhni!“ křikl Itachi, ale bylo pozdě. Lianna proskočila žraločím tělem a každý její dotyk byl jako dobře mířená řezná rána. Nelidsky zařval. „Co je to? Genjutsu?“
„Nevím. Dej mi svůj meč, ale honem!“ Itachi mu vytrhl dlouhou zbraň zamotanou v obvazech, rozběhl se a sekl s ní po průsvitné postavě, i když nevěděl, kde přesně je. Zasáhl! Dívka se zhroutila a její jutsu zmizelo. Kisameho smrtící nástroj totiž požíral chakru. Itachi běsnil. Co to bylo za divnou techniku? „Myslel jsem, že to půjde po dobrém,“ zavrčel. „Ale nedáváš mi na výběr…“ ,