Kaeri 24 - a že už to horší nebude...

Po požití prvního sousta se musela bránit aby nehodila znechucený obličej a tak se jen kysele usmívala.

Bohužel, štěstěna zrovna nebyla na návštěvě s ní, v sídle klanu hyuuga a tak měla na talíři těch zelenejch jednohubek ještě asi 20.
„Mikon, jak tohle můžeš jíst.“ Zamyslela se na chvíli Niki a po hrozivém zjištění že se na ní Kiba divně kouká a myšlenkách na to, že by měl podezření do sebe hodila druhé sousto té zeleninové dobroty. Čímž Kibu tak trochu uklidnila, ale její žaludek měl trochu jinou představu o klidném dni. Jinak řečeno, chudákovi holce, se začal zvedat kufr.
„Ne…nesmím hodit šavli!“ Zarážela své myšlenkové pochody a ani si neuvědomila že nedává pozor na svou mimiku ve tváři. Myslím že Hinata bude ještě dva týdny v šoku. Niki se zatvářila jako pavián, jenž má zaražené větry a rád by si ulevil. Kiba si těch jejích obličejů přestal všímat a raději, než aby si nechal zkazit náladu, se dál ládoval jídlem na svém talíři. Hinata zůstala jen zcepeněle sedět a pozorovala Nikiny obličeje. Při třetím soustu už to nebyl pavián, ale nějaké malé dítě, které místo hračky, o kterou napsalo Ježíškovi, dostalo ponožky.
„Tohle nedam!“ Pomyslela si Niki a měla sto chutí narvat tu brokolici Akamarovi, který zrovna ležel pod stolem. Pak se ale porozhlídla kolem a uviděla úplně ztuhlou Hinatu.
„Sakra!“ Pomyslela si a znechuceně pohlédla na svůj talíř. Pak zvedla oči ke stropu, a začala si hůlkama házet do pusy jednu brokolici za druhou, bez polykání všech 20 rostlinných výplodů spolkla, načeš se Hinata probudila z transu. Niki se usmála od ucha k uchu s potěšením že to má za sebou. Její trávicí trakt byl však proti tomu, všechnu tu zeleninu konzumovat. No jo, když se 16 let dennodenně někdo cpe ramenem a pak z ničeho nic přejde na brokolici, nemyslím si že je to přechod k něčemu chutnějšímu a Nikin žaludek byl stejného názoru.
„Je ti něco zlato?“ Pozvedla Hinata hlavu od své porce. Tentokrát se dívka tvářila že vyvrhne i večeři z posledních vánoc.
„To nic. Jenom sem se přejedla.“ Začala Niki Hin uklidňovat.
„Já sem ti řikal že jí raděj uděláme pečenou králičí hlavu s dušenou zeleninovou oblohou a rýží“ (Pozn. Nevim jestli vůbec něco takového existuje, a ani nevim jestli jí v Japonsku králíka).
Jakmile to Niki uslyšela, její žaludek začal mít nutkavou potřebu se vyprázdnit. Niki se ucukla, chytla se za pusu a vyrazila od stolu hledat záchod nebo alespoň nějakej kýbl do kterého by mohla dnešní večeři vyhodit. Cestu neznala a první místnost do který po minutě bloudění vlítnula byla dost temná. Naštěstí v ní bylo několik divných nádob, jednu z nich otevřela a nechala tak žaludek udělat to, po čem už asi čtvrt hodiny toužil. Když už byla konečně prázdná a trávicí trakt se jí uklidnil, pozvedla oči od nádoby a začala si prohlížet místnost, ve které byla. Za záchod by to nepovažovala ani náhodou. Tajemná výzdoba, obrovská pec, hromada podivných nádob a obrázky nějakých zvířat a lidí.Tak určitě nevypadá záchod ani v sídle klanu Hyuuga. Myslím že kdyby Niki znala pohádku o Jeníčkovi a Mařence, přirovnala by to k domečku ježibaby.
„Podivná nádoba.“ Pomyslela si a začala jednu z mnoha na sobě naskládaných nádob zkoumat. Měla opravdu zajímavý tvar. Vypadala skoro jako váza, ale proč by dělali kovovou vázu i s poklopem na uzavření. Jednu z nich zkusila zvednout ale byla něčím naplněná. No jo, vždyť se do ní vyprázdnila, ale přece tolik toho v sobě neměla. Tak zkusila zvednout druhou, ta taky nešla, tak do ní opatrně nakoukla. A co neuviděla…
„Prach?“ Pomyslela si udiveně. „Proč by utřenej prach dávali do takovejch divnejch nádob?“ Nešlo jí do hlavy. Ty bystřejší možná už tuší
„Niki, vidíš tady tu velkou pec?“ Ozvala se potupně Hija.
„Myslíš jako že spálený dřevo dávají do těch divnejch nádob??“ Podivila se Niki.
„To sou urny…“ Řekla Hija pobaveně.
„Do uren se ale dávaj spálený lidi a né dře…Cože?!“ Ach to vedení
„Tahle místnost vypadá na krematorium.“
„Já sem poblila spáleného člena klanu Hyuuga?“ Vykulila oči bloncka. (Všem příznivcům tohoto klanu se omlouvám. Berte to s rezervou. Mě osobně nevadí ale nějak se to naskytlo a sem ještě trochu po opici)
„Jo.“
„Hups…“ Zvedla hlavu od urny a raději místnost rychle opustila, než jí tam najdou. Sice trochu proti své vůli se vrátila do jídelny. Tam už jí čekal další plnej talíř čehosi podivného.
„Co to je? Vypadá to jako obsah konzervy pro psy.“ Kulila Niki oči.
„S hovězí příchutí, tvojí oblíbenou.“ Zašklebil se Kiba.
„Sakra, Mikon, asi tě zabiju a je mi jedno že už mě někdo předběhl.“ Zamyslela se Niki.
„Víte, já už nějak nemam hlad.“ Pozvedla ruce a začala s nimi ze strany nastrou mávat, jako by se loučila.
„Aspoň ochutnej.“ Udělal Kiba psí očíčka.
„Nééé.“ Zaprosila sama sebe v duchu.
„Chceš bejt věrohodná? Tak to kua ochutnej.“ Zatlemila se liška.
„A tebe taky zabiju!!!!“ Zařvala v duchu a taky si trochu nadávala.
„Tohle sežeru a pak se tejden nedotknu žádný konzervy.“ Zhluboka polkla, vzala polívkovou lžíci a celou vrchovatou si jí narvala do huby. Její žaludek se opět začal bouřit, ale ona se ho snažila uklidnit. Přece to nevyvrhne před očima Mikoniných rodičů. Zatvářila se jako že jí to celkem chutnalo, ale na jazyku přetlačovala tu nechutnou příchuť hovězího a žaludek přemlouvala ať to vydrží ještě 5 minut.
„Tak já už raději pudu.“ Zasmála se na oba.
„To už? Je teprve osm?“ Podíval se Kiba na hodinky nad dveřmi do místnosti.
„Víš, říkala sem že Niki dneska blbla v nemocnici a nezbylo jí moc chakry, takže nevím kolik času mi ještě zbývá a nerada bych se vám tu rozprskla před očima.“ Nasadila milej výraz.
„Tak se zatím měj.“ Objala jí Hinata a trochu jí přimáčkla břicho. Niki jenom ucejtila jak se jí do pusy hrne sousto psího žrádla. Zhluboka polkla, ještě jednou se na oba zasmála a pak už jen pelášila ven z sídla klanu. Jakmile byla mimo dohled, zahnula za roh do jedné tmavé uličky a vyvrhla nechutnou porci Mikonina oblíbeného jídla.
„Taková škoda.“ Ozvala se smutně Mikon.
„Ty už si vzhůru?“ Podivila se Niki a začala mít chuť do něčeho praštit.
„Už od doby cos mi poblila předka.“ Řekla Mikon trochu nabručeně.
„Ty…ty…ty…asi tě zabiju!“ Zařvala Niki na celou vesnici a po chvíli se začala nehorázně tlemit. Hija s Mikon si musely myslet že se asi zbláznila a ani jedna z nich nechápala Nikin podivný smích. Dívka ale věděla proč se směje. Byl to smích z radosti, z radosti že to má všechno už za sebou. Hija s Mikon se s ní sice neradovali, ale její žaludek byl s ní.