Minulost si nevybírá - 20. kapitola - Právo na obyčejný život

Mladá žena s dlouhými hnědými vlasy, lehce opálenou pletí a zářivýma zelenýma očima se ocitla na pro ni zcela neznámém místě. U hlavy jí ležela čerstvě utržená růže. Promnula si oči a posadila se.
Krajina byla liduprázdná, tichá, ale zdálo se, že bezpečná. Vedle ní ležely všechny její věci, mezi nimi i přívěsek od Hidana. Už si ani nevzpomínala, kdy ho nosila naposledy. Na sobě měla oděv, ve kterém si šla včerejší večer lehnout.
Mezi hromadou obrázků objevila dopis. Byl od nich… od Akatsuki. Setřela z očí slzy a začala číst.

Následovaly dodatky od jednotlivých členů. Chápala jejich rozhodnutí, vždycky pro ni chtěli jen to nejlepší. Věděla, že na ně nikdy nezapomene. Opět se zadívala na papír.

Deidarovo těžko čitelné písmo poznala okamžitě. Pobavila ji ta prosba, aby nepřestala podporovat umění. Bylo zkrátka vidět, že blonďáček je umělcem tělem i duší!

Zetsu a Kisame připojili jen svůj podpis, protože je nenapadlo nic, co by mohli dívce napsat. Poslední řádky na bělostném papíře psal Itachi.

Dočetla a uchopila do ruky růži. Pochopila, že ji tu zanechal on. Byl to prostý dárek, který v sobě skrýval tajemství, které černovlasý mladík nedokázal vyjádřit slovy.

Sbalila si věci a vydala se dolů z kopce. Cesta se svažovala. Uvažovala, že najde nejbližší město a zařídí si v něm bydlení. Před ní se otevíral nový svět, bez výčitek, bez předsudků. Na chvíli se zastavila, zavřela oči a nechala vítr, aby ji rozcuchal. Pak vzdychla, vetkla růži do vlasů a vykročila hledat nový domov.

Kisame a Uchiha stáli před sídlem a hleděli do dáli. „Chápu, jak to proto tebe musí být těžké!“ Žralok mu položil ruku na rameno, černovlasý ji ze sebe ihned setřásl.
„Udělal jsem to jen kvůli ní. Už dávno jsem nad sebou vynesl ortel…“

KONEC