Poslední polibek

Byl nádherný večer na procházku a já využil té příležitosti západu slunce, a vytáhl svojí přítelkyni za hranice vesnice Konohy. Ani tak krásný západ slunce, jako byl ten večer, se jí nemohl ani zdaleka vyrovnat. Zastavili jsme se na okraji jedné louky blízko lesa a sledovali západ slunce. Když se už ochladilo rozhodli sme vrátit domů. Celou cestu sme si povídali a když se na mě usmála rozhodl sem se jí dlouze políbit.
„Miluji tě z celého srdce,“ řekl sem a znovu jí políbil. Kdybych věděl, že to bude náš poslední polibek, nikdy bych nevyšel ten večer ven. Dlouze sem se zadíval do jejích očí a věnoval jí ještě delší polibek. V tu chvíli sem pocítil bolest a zatemnělo se mi před očima.

Pomalu sem otevřel oči. Všude byla tma, nic sem neviděl a navíc mě třeštila hlava. Vzpomněl sem si, co se stalo. Rychle sem se začal rozhlížet okolo a hledat svojí lásku. Byla hrozná tma, že sem neviděl ani kam jdu.
Jak dlouho sem byl v bezvědomí, pomyslel sem si, když sem náhle uviděl někoho ležet na cestě. Rychle sem přiběhl k postavě.
„Ne, to nemůže být pravda.“ Klekl sem si ke své milované a moje slzy dopadali na její tvář. Měla v srdci zabodnutý kunai. Všude byla její již studená krev. Byla jistě mrtvá. Její tělo začínalo chladnout a já se cítil naprosto prázdný. Začal sem si uvědomovat, co se stalo. Slzy mi nepřestávali téct a já cítil naprosté zoufalství.
Už jí nikdy neobejmu, už nikdy nepohlédnu do jejích očí, jako poprvé, když sme se potkali, nikdy jí již nepolíbím a nepřičichnu si k jejím nádherným vlasům. Všechno bylo najednou pryč, všechno, naše plány založit rodinu, to vše najednou zmizelo... Chtěl sem žít jen naprosto normální život. Dokonce sem chtěl odejít z ANBU, aby se moje milovaná o mě již nemusela strachovat a chtěli sme se přestěhovat někam pryč od všeho špatného. To vše bylo pryč a nedalo se to vrátit. Co si teď bez ní počnu sám na tomto krutém světě…
„Pomstím tě, moje lásko.“ Nic jiného pro ní již udělat nemůžu. Vstal sem a rozhodl se jednat. Utřel si slzy, ale v tom sem zahlédl ještě jiné tělo kousek dál na cestě. Přistoupil sem blíž, abych se podíval. V tom sem znovu začal brečet. Můj nejlepší přítel, se kterým sem vyrůstal a se kterým sem plnil všechny mise, ležel na zemi se zabodnutým kunaiem v srdci.
„To nemohl být on!“ Byl vždy ve všem lepší, ať už se jednalo o mise nebo úspěch u žen. Vždy sem byl jeho pouhým stínem, ale on na mě vždy žárlil. Na mě a na mojí lásku. Nemohl sem se ani hnout. Během pár chvil sem přišel o vše co sem měl, o svojí lásku i o svého nejlepšího přítele, který ji zavraždil a poté sebe. Proč to ale udělal.
„Proč?!“ V tuhle chvíli můj život už neměl absolutně žádný smysl. Se slzami v očích sem přiložil svoji zbraň k srdci.
„Jdu za tebou moje lásko.“ S posledním nadechnutím jsem promluvil, podíval se na černou oblohu plnou mraků zakrývajících měsíc a zatlačil sem na zbraň. Už jsem jen padal bezvládně k zemi s pocitem, že se snad se svojí velkou láskou opět setkám.