Když se díváš na stejnou hvězdu 1.část

Ten den, kdy ho poznala, zapomněla na svou starou lásku. Jeho pomněnkové oči jí učarovaly. Nebyla schopná cokoliv říct, když ji jeho jemný hlas oslovil. Nebyla schopná se pohnout, když si svěží vánek pohrával s jeho na slunci zářícími vlasy. Bledá pokožka neměla žádnou vadu, byla dokonalá a ona se musela hodně ovládat, aby ji nespálila pohledem. Byl to ten nejkrásnější muž, jakého kdy viděla.

,,Dostali jsme novou misi.“ oznámil jim Kakashi, a snažil se tak přehlušit Narutovy poznámky na jeho pozdní příchod.
Vše vypadalo normálně. Naruto byl u vytržení, že mají zase misi, Sakura se ho snažila zkrotit a Sasuke se tvářil znuděně. Kakashi si povzdechl.
,,Dobře, takže naše mise bude tentokrát velmi namáhavá a nebezpečná. Je vám už šestnáct, tak se nedivte.”
,,A co je to za misi?” zeptal se nedočkavě Naruto.
,,Kdybys mě nechal domluvit, už bys to věděl.”
,,Sensei, tak už nám řekněte, o co jde.” přidala se Sakura.
,,No dobře. Ve Skryté Kamenné vesnici došlo k nějakým nepokojům, a tak Tsuchikage poprosil Tsunade-sama, jestli by mu neposlala pár ninjů, kteří by jim pomohli. No a Tsunade vybrala nás.” zakončil své vysvětlování Kakashi.
,,To bude nuda.” povzdechl si Naruto.
,,Nenech se mýlit Naruto. Lidé ze Skryté Kamenné dokáží být pěkně nebezpeční. Dnes už jenom odpočívejte, musíte mít dostatek síly na cestu i na boj. Takže, to je dnes vše. Sejdeme se zítra v šest hodin u brány. Buďte tam včas.”
,,Hlavně, abyste tam byl vy, sensei.” zapochybovala Sakura.
Po tomto rozhovoru se šel každý bavit po svém. Naruto zapadl do Ichiraku Ramen, Sakura se vydala s Ino, Hinatou a TenTen k řece a Sasuke si sedl do stínu stromu před jeho domem. Nikdo si zatím nedělal starosti s tím, co je čeká.

Slunce pomalu zapadalo za obzor a nastával vlažný, letní večer. Zpěv ptáků z korun stromů pomalu zanikal a všude se rozlévalo poklidné ticho.
,,Narutooo!”
No až do teď tomu tak bylo.
,,Neříkal nám náhodou Kakashi, že máme odpočívat?!”
,,No je to docela možné.”
,,Tak proč vypadáš, jako bys měl každou chvílí zemřít?”
Naruto jen pokrčil rameny. Před chvílí ho Sakura načapala při tréninku a hned na něj začala řvát. Nikdo by se jí nedivil, Naruto vypadal opravdu hrozně.
Pomohla mu tedy dostat se domů, ale jako trest mu ten trénink celou cestu vyčítala. Ale jemu to bylo úplně jedno a vlastně ji ani moc nevnímal. Dovedla ho do pokoje, popřála mu dobrou noc, připomněla zítřejší dobu setkání a zmizela do houstnoucí tmy. [
i]Zatracený Naruto. Proč mi vždy přidělává starosti? Doufám jen, že se z toho dostane, jinak ho asi přizabiju. Proč nemůže být aspoň jeden z nich normální? Naruto je idiot, pořád se snaží být lepší a lepší. Sasuke mě zase nenávidí, i když se snažím být na něj milá. Co dělám špatně?[/i] Povzdechla a podívala se na hvězdné nebe. Říká se, že když se dva lidé dívají na stejnou hvězdu, jako by byli pořád spolu. To je ale nesmysl.

Tma ustupovala slunci. Stejně jako každý den, přicházela o svoji nadvládu. Opět prohrála svůj boj. V ranním mlžném oparu se rýsovaly tři postavy. Ale tentokrát to nebyl Kakashi, na koho se čekalo.
,,No to je dost, že deš Naruto.” vysmíval se Sasuke.
,,Sklapni!” ohradil se a zamračil se na něj. ¨
,,Já jsem ti říkala, že jsi neměl trénovat.” vyčítala mu zase Sakura.
"Dobře, dobře. Zase jsi měla jednou pravdu, ale to jsi mi říkala už včera.” Kakashi si povzdechl.
,,Co kdybyste se přestali hádat. Musíme už jít.”
Přikývli a vyrazili.

Cesta tam jim trvala tři dny. Když konečně dorazili do Skryté Kamenné, oněměli hrůzou. Na několika místech z města stoupal k nebi temný kouř. Doléhal k nim křik a nářek desítek lidí. V ulicích to bylo ještě horší. Všude bylo plno rozbitých věcí, krve a mrtvých těl.
,,A to jsem si myslel, že to bude jednoduché.” pomyslel si Naruto.

Tsuchikage byl velmi rád, že je vidí.
,,Obával jsem se, že dorazíte příliš pozdě. Jak jste viděli, situace ve městě je neúnosná. Když propukly nepokoje, většina našich ninjů byla na misích. Nebylo možno to zastavit. Přišli jsme už o hodně životů, a proto nemáme dostatek síly na zadržení této krvavé bitvy. Lidé jsou zpanikaření, jsou plní strachu a nedůvěry. Prosím, musíte nám pomoci.”
Kakashi odpověděl: ,,To je samozřejmé. Proto jsme přece tady. Jen nám řekněte, co přesně od nás očekáváte?”
,,Když propukly nepokoje, město se rozdělilo na dvě části. Jedni se přidali na stranu zločinců, kteří ovládají město a vyvolali boj, jiní se spojili a vytvořili organizaci, která se je snaží zastavit. Musíte se s nimi spojit a pomoci jim zabít hlavu zločineckého gangu. To je jediná šance na úspěch.” Kakashi souhlasně přikývnul hlavou.
,,A kde je najdeme?”
,,Podle našich informací se schovávají v polorozpadlé ninja akademii. Je to na druhé straně města. Pokud budete chtít, pošlu někoho s vámi.”
,,Ne to je v pořádku. Jenom bychom zbytečně oslabili vaši obranu. My už je nějak najdeme.”
Naposled jim Tsuchikage potřásl rukou a všichni čtyři se vydali vstříc boji.
,,Tak co, Naruto, pořád si myslíš, že to bude snadné?” zeptal se Sasuke.
,,Ne, je to tady mnohem, mnohem horší než jsem si myslel. Nikdy by mě nenapadlo, že lidé jsou schopni něčeho takového.”
,,Říkal jsem ti, že zdejší lidé dokáží být velmi nebezpeční.” přidal se do rozhovoru Kakashi.
Jediný kdo ještě nepromluvil, za tu dobu co byli ve městě, byla Sakura. Byla příliš zabraná do svých myšlenek, než aby se starala o rozhovor mezi zbytkem jejího týmu.
,,Myslím, že jsme tady.” řekl asi po čtvrt hodině Kakashi.
Stáli před... dalo se tomu ještě vůbec říkat akademie? Všechna okna byla rozbitá, na několika místech byly díry ve zdi a jedna stěna chyběla úplně. Jak tady může někdo žít? Pomyslela si Sakura.
Vtom zaslechli přibližující se svištivý zvuk. Jen tak, tak se vyhnuli letícímu kunai.
,,Nejsme vaši nepřátelé. Poslal nás Tsuchikage. Jsme ninjové z Konohy.” zavolal Kakashi a přitom držel Narutovi jednu ruku pod krkem a jednu na puse. Udělal to dřív, než se stačil Naruto rozhulákat, proč na ně k čertu útočí, když jim přišli pomoct.
,,Můžeme vám věřit?” ozval se odněkud hlas.
,,Jistě.” potvrdil Kakashi.
Z trosek akademie vystoupila nějaká postava. Nejprve ji nebylo moc vidět, neboť byla zahalena stínem budovy, ale když přišla o něco málo blíž, poznali v ní naši... ehm hrdinové... rysy muže.
Přistoupili několik kroků k němu. Muž vyšel ze stínu domu a pozorně si je teď prohlížel. Když na něj Sakura pohlédla, málem oněměla úžasem. Ten muž vůbec nevypadal jako ninja. Spíše naopak. Měl bledou pleť, která byla až na pár lehkých škrábnutí bez jediné chybičky. Zářivé vlasy se třpytily v poledním slunci a lehce si s nimi pohrával svěží větřík. Modré oči jí připomínaly samotné nebe. Nebe bez mráčků, pravě takové, jaké bylo teď. Na sobě měl špinavé, trochu roztrhané šaty, ve kterých působil skoro nevinně, možná i bezmocně. Byl tak jiný než Sasuke.

,,Takže vy jste ninjové z Konohy?” zeptal se trochu nevěřícným hlasem. Kdo by se mu divil? Ti čtyři moc nevypadali na to, že by jim mohli pomoci vyřešit jejich zoufalou situaci.
,,To tedy jsme!” vykřikl hned Naruto.
Muž si ho změřil pohledem typu “to je ale idiot” a řekl: ,,Dobrá. Nemám jinou možnost, než vám věřit. Mé jméno je Deidara a jsem vůdcem těch, co se snaží zastavit toho šílence Ryogu.”

Všichni si ho přeměřili podobným nedůvěřivým pohledem, který měl před chvílí on sám. Nakonec se Kakashi usmál a představil svůj tým.
,,Já jsem Hatake Kakashi a vedu tenhle tým. Tohle je Uzumaki Naruto, Uchiha Sasuke a Haruno Sakura.”
Když Kakashi představoval Sakuru, Deidara se na ni zaujatě podíval. Sakura zachytila jeho pohled, mírně se začervenala a sklopila zrak.
,,Fajn, tak pojďte dovnitř. Dejte si ale pozor na hlavu. Občas se totiž utrhne kousek stěny nebo stropu.”
Nepříliš nadšeně následovali Deidaru do polorozpadlé akademie. Postupně se objevovali další a další ninjové, kteří byli dosud někde ukrytí. Zastavili se až ve velké místnosti plné spacích pytlů.
,,Odpočiňte si a později musíme vymyslet nějaký plán. Šetřte síly, tohle bude ještě dlouhý den.”

Po pár hodinách odpočinku, které strávili seznamováním se s ostatními, za nimi přišel Deidara a pár ostatních mužů. Společně pak projednávali a vymýšleli plán. Naruto, Sasuke a Sakura se mezitím snažili nějak zabavit. Naruto a Sasuke si buď s někým povídali nebo se mezi sebou trochu popichovali. Sakura celou dobu téměř nepromluvila. Neustále se dívala do země a jako by přemýšlela nad něčím velmi smutným. Možná to byly myšlenky na to, co je čekalo.
Sem tam zabloudila pohledem k Narutovi a Sasukemu, kteří se kousek od ní tlumeným hlasem hádali, nebo její zrak upoutal Deidara. Vlastně se na něj dívala víc, než si uvědomovala. Zdál se jí tak jiný. Jiný, než muži které znala. Jiný než Sasuke, jiný než Naruto nebo Kakashi. Něco ji na něm hrozně přitahovalo, ale nemohla přijít na to co. Když se ti ,,starší” dohodli na plánu a sdělili ho ostatním, zdálo se vše až směšně jednoduché, ale už brzy se měli přesvědčit o opaku. S budoucností si ale ti lidé hlavu nelámali. Oni žili pro přítomnost, pro to co mají, protože věděli, že zítra můžou o vše přijít.
Začalo se připozdívat. Slunce pomalu zapadalo za daleké kopce a obloha tmavla. Sakura to v akademii už nemohla vydržet.
,,Jdu na chvíli na čerstvý vzduch.”
,,Nebuď tam moc dlouho a dávej si pozor.” připomněl jí Kakashi.
Sakura přikývla a vydala se směrem k východu. Děrami ve stropě i ve stěnách vnikal dovnitř růžový svit zapadajícího slunce. Když vyšla ven, ovanul ji čerstvý, chladivý vítr. Pomalu se kolem rozhlédla a pustila se po kamenité pěšině. Ani nevěděla kam jde, jen se nechala unášet vlastními kroky. Cesta se pod jejíma nohama změnila na travnatou a mírně stoupala, ale ona si to sotva uvědomovala. Všimla si toho, až stanula na zeleném kopci, tyčícím se nad polorozbořenou akademii.
Předtím jsem si toho ani nevšimla. Vlastně je tady docela krásně. pomyslela si, když se rozhlédla kolem. Na kopci byla hedvábná tráva, posetá barevnými květinami. Dál na obzoru zapadalo slunce a barvilo celou oblohu do ruda. Poslední paprsky ještě dopadaly na poničené město. Na opačné straně, na východě, už vycházely první hvězdy. Sakura do plic nasála vzduch, smíchaný s vůní květin, a povzdechla si.
,,Je to nádhera, že?” zaslechla jemný hlas.
Ani si nevšimla, že není sama, tak byla okouzlená tím, co viděla.
Pohlédla směrem, odkud se hlas ozval a spatřila Deidaru. Ležel na zemi a rukama si podpíral hlavu.
,,A-ano, t- to j-je.”odpověděla nesměla a sklopila hlavu.
Nevěděla proč, ale začala se červenat. Deidara se zvednul ze země a přistoupil k ní. Srdce jí bilo jako splašené. Chvíli jen tak stáli a mlčeli.
,,Měli bychom jít spát. Zítřek bude pro nás velmi důležitý a těžký. Zítřek rozhodne o našem osudu.” řekl nakonec Deidara a podíval se na Sakuru.
Ta jen přikývla. Deidara se usmál.
,,Moc toho nenamluvíš, co? Ale to se mi na lidech líbí.”
Sakura k němu zvedla rudý obličej. Zdál se jí ještě krásnější než předtím. V očích se mu třpytily podivné jiskřičky. Pokud to šlo, zrudla ještě víc a opět sklopila hlavu. Deidara ji lehce chytil za bradu a zase ji nadzvedl.
,,Jsi zvláštní osoba Haruno Sakuro.” řekl a dlouze se jí zahleděl do očí.
Proč se na mě tak dívá? Co je to za pocit, co cítím? Vymanila svou bradu z Deidarova sevření, otočila se a pomalu odcházela zpět do akademie. Deidara se za ní ještě chvíli okouzleně díval a poté ji následoval.

,,Sensei, můžu s vámi mluvit?”
Kakashi se ne moc ochotně zvedl ze země a následoval Sakuru.
,,Co se děje Sakuro?” zeptal se malinko pobouřeně.
Právě ho totiž vyrušila ze čtení jeho oblíbené knížky Icha Icha.
,,Jedná se o zítřek a naše rozdělení do jednotlivých skupin...” začala, ale Kakashi ji hned přerušil.
,,Vše už je domluveno. Já budu s Narutem a Sasukem a ty s Deidarou. Slíbil mi, že na tebe dá pozor. Máš snad proti němu něco, co by ti znemožňovalo s ním spolupracovat? Jestli ano, tak to řekni hned.”
,,N-ne nic. Já jen že se v jeho přítomnosti cítím... zvláštně.”
Mírně se začervenala. Kakashi si ji prohlížel zkoumavým pohledem.
,,Co je s tebou Sakuro? Od té doby, co jsme tady, se chováš zvláštně. Skoro nemluvíš, jsi nesvá a hrozně nesmělá. Nejsi nemocná?”
,,Ne, ne nejsem. Já jsem se jenom asi...” Když si pomyslela, co chce vlastně říct, zarazila se.
,,Jenom jsi se co?” zeptal se nechápavě Kakashi.
,,A-a-ale, nic. Zapomeňte to na to sensei.”

Druhý den museli vstávat velmi brzy. Sakura měla za úkol vzbudit Naruta, který spal jako zabitý. Přikrývku měl staženou až ke kotníků, že bylo nemožné přehlédnout jeho spodní prádlo s červenými srdíčky, spokojeně oddechoval a slintal si na polštář. Sakuře dalo dost práce, než ho vzbudila. Nakonec ho přece jen musela praštit pěstí do toho děsnýho ksichtu. To bylo jediné, co pomohlo. Kakashi si zoufale povzdechl, zatím co Sasuke se dusil smíchy, když Sakura ječela na Naruta nadávky a to, že je děsně zdržuje.
V tom zmatku se objevil Deidara. Tvářil se ztrápeně a vypadal nejméně o deset let starší než včera.
,,Hlavu vzhůru...” snažil se ho povzbudit Kakashi, ,,všechno určitě dobře dopadne.”
,,Doufám, že se nemýlíte.” řekl Deidara a nepatrně se usmál.
,,Je čas. Musíme se rozdělit a vyrazit.”
Všichni přikývli a rozdělili se do skupin. Sakura se ještě loučila se zbytkem svého týmu.
,,Dávej na sebe pozor.” připomněl jí Naruto.
,,To platí i pro tebe a taky pro ostatní.” řekla a podívala se na Sasukeho. Už jí nepřipadal tak krásný jako jindy.
Ne, Sasuke ji už vůbec nepřitahoval, ale čím to bylo? Co ji donutilo změnit tak rychle názor? Ještě věnovala všem povzbudivý úsměv a přidala se ke svojí skupině.
,,Budou v pořádku.” řekl jí Deidara, když se k nim vrátila.
,,Doufám.” řekla smutně a dívala se při tom do země.
,,Dobrá, tak jdeme.” zavelel Deidara a na jeho rozkaz všichni vyrazili vztříct nebezpečí.

Zase ty ulice. Ulice plné krve a mrtvých, které nemá kdo pohřbít, protože už jim nikdo nezbyl. Jejich rodiny jsou stejně jako oni už mrtví. Ale proč se tohle všechno děje? Copak není ve světě už tak dost utrpení? Kdy tomu bude konec?
Procházeli polorozpadlým městem, jehož ulice stále vykazovaly následky krutého boje. Vlastně to ani nebyl boj, ale masakr. Nikdo nemluvil. Snad proto, že si neměli co říct, nebo jen chtěli uctít památku padlých. Z jednoho domu, který měl rozbité dveře a ty v lehkém vánku strašidelně povrzávaly, vyšel tmavovlasý chlapec. Jen co jeho špinavou a uslzenou tvářičku ozářily letmé paprsky ranního slunce, upadl na prašnou cestu.
Sakura se k němu ihned rozběhla. Hoch měl ošklivou, hlubokou ránu na pravém boku. Sakura ho začala léčit, ale Deidara ji okamžitě zarazil.
,,Šetři síly, budeš je potřebovat.”
,,Přece ho nenechám zemřít!!!” rozkřikla se Sakura. Zelené oči se jí leskly slzami, které jí stékaly po bledých tvářích.
,,Mě je ho taky líto, ale ty jsi pro nás důležitější. Nemůžu dopustit, abys plýtvala silami teď, když se má vše rozhodnout. Navíc jsem slíbil Kakashimu, že se o tebe postarám. Tak mi to prosím nestěžuj.”
,,Jak můžeš být tak bezohledný? To ti záleží jen na tom, že musíš splnit slib? Klidně to dítě necháš zemřít, kvůli takové blbosti? Já tedy ne a o sebe se dokážu postarat sama, nepotřebuji tvou ochranu!”
Deidara by nikdy nečekal, že se v tak jemné dívce skrývá tak silná osobnost. Už raději nic nenamítal. Nechtěl se s ní hádat.
,,Tak si pospěš.”
Sakura přikývla a pokračovala v léčení. Za chvíli se chlapec probral z bezvědomí. Sakura se o něm chtěla něco dozvědět, ale Deidara jí zase připomněl, že nemají čas. Tak řekla jen buď opatrný. Chlapec poděkoval a utíkal se někam schovat. Sakuřiny oči ho sledovaly, dokud nezahnul za roh. Doufám, že bude v pořádku. pomyslela si ještě.
,,Co tam tak stojíš? Pohni, nemáme na to celý den.” zavrčel na ni Deidara, ale v duchu byl rád, že se mu Sakura dokázala postavit a zachránit toho kluka.
Co ho zas žere?? To na mě bude teď pořád tak naštvaný? Povzdechla si, otočila oči v sloup a následovala zbytek skupinky.

,,Tak jsme tady.” oznámil Deidara a všichni se hned zastavili.
Stáli před vysokou budovou, která na rozdíl od ostatních nebyla tak poničená. Všude okolo ní postávaly stráže se zbraněmi.
,,Počkejte tady, já půjdu zkontrolovat, jestli jsou všichni na svých místech.” řekl ještě a hned vyrazil.
Po půlhodině napjatého čekání se vrátil.
,,Vše je v pořádku. Připravte se a za chvilku vyrazíme.”
Deidara strčil ruce, na kterých měl zvláštní ústa, do brašen přichycených na opasku. Když jednu vytáhnul, z úst vypadli malí pavoučci z jílu.
Co to má být? Hodina modelování? pomyslela si ironicky Sakura a nedůvěřivě se podívala na Deidaru.
,,Co s tím chceš dělat?” zeptala se.
,,To hned uvidíš.” odpověděl a ďábelsky se usmál.
To už v druhé ruce svíral malého ptáčka. Pomocí nějakého jutsu, které Sakura neznala, ho zvětšil a oživil. Nasedl na něj a než vzlétl, tak zavolal.
,,Jakmile to bouchne, tak vyrazte.”
Všichni přikývli. Deidara dolétl nad budovu a odhodil malé pavouky. Pak udělal jednu pečeť a zařval: ,,KATSU!”
Všude se rozlehl zvuk obrovského výbuchu. Na všechny strany létaly kusy zdí. Sakura se rychle vzpamatovala z úžasu a pospíchala za ostatníma. Ti už byli v plném boji nejen se strážemi, ale i ninji, kteří po výbuchu vyběhli z budovy. Sakura v dost velké dálce zahlédla modré blesky Kakashiho Raikiri a Narutovu oranžovou bundu. Pak se musela také zapojit do boje. Když zabila asi pět mužů připojil se k ní Deidara.
,,Tak jak se ti líbil můj výbuch?” řekl a usmál se, což bylo v dané situaci docela povzbudivé.
,,Moc hezký.” poznamenala ironicky Sakura, ,,ale nemyslíš, že teď není ta vhodná doba na povídání?” vyštěkla a probodla jednoho chlápka kunaiem. Deidara se zase usmál.
,,Asi máš pravdu. Nezapomeň, že mi musíme všechny zdržet, aby mohl Kakashi zabít Ryogu.”
,,Jo, jo já vím.” povzdechla si Sakura.
,,A neříkala jsem ti náhodou, že nepotřebuju ochranu?” řekla a podívala se na Deidaru ublíženým pohledem.
To mi opravdu tolik nedůvěřuje, nebo co?
,,Promiň, ale nemohl jsem tě tady přece nechat samotnou.”
Sakura se mírně začervenala, ale ani na okamžik nepřestávala s bojem. V životě snad nezabila tolik mizerů. Boj pokračoval dlouho do noci a pak....

Déšť. Jako by se snažil smýt všechno utrpení, všechnu krev, která byla toho dne prolita. Déšť. To slovo očišťuje mysl i duši.
Před vysokou budovou ležela nehybná těla nepřátel i spojenců. Ti, co nebyli vážně zraněni, pomáhali těm, jejichž život visel na vlásku. Sakura se rozhlédla kolem. Nikde neviděla Naruta, Sasukeho, Kakashiho ani Deidaru.
Snad jsou všichni v pořádku.
Ano, snad. Ona přežila, ale o osudu jejích přátel nemá ani zdání. Po unavených tvářích jí stékaly kapky deště, ale i proudy slz.
Prosím, ať jsou živí.
Její prosba byla vyslyšena.
Uvědomila si to, když se za ní ozvalo známé zavolání. ,,Sakura-chan!” Otočila se a skrze déšť i slzy spatřila Naruta v oranžové bundě.
,,Naruto! Ty žiješ!” rozběhla se k němu a objala ho.
,,No jasně, že jo. Nemůžu přece zemřít. Ještě nejsem Hokage.” hodil na Sakuru jeden ze svých blbých úsměvů a zavolal někam za sebe.
,,Tak co je s tebou? Seš nějakej pomalej.” Sakura nakoukla Narutovi přes rameno a uviděla Sasukeho.
Vypadal hůř než Naruto, což ji překvapilo.
,,Drž hubu.” zavrčel vztekle.
Naruto se ušklíbnul a už byli zase v sobě. Hádali se, jako by se před chvílí vůbec nic nestalo.
,,Neviděli jste Kakashiho?” zeptala se raději Sakura, aby je na chvilku vyrušila z hádání.
,,Jo, já ho viděl. Je v pohodě, jestli tě zajímá tohle. Byl fakt dobrej, když zabil toho zmetka Ryogu. To, jak na něj použil to Raikiri, jak z něj lila...”
,,Nemusíš zacházet do detailů Naruto!” vyčetla mu.
Takže tým je kompletní a k tomu jsme vyhráli, ale kde je Deidara? Musím ho najít!
Otočila se zády k hádajícímu se Narutovi a Sasukemu a začala hledat Deidaru. Což se ukázalo jako nelehký úkol. Všude bylo plno lidí a ona nemohla toho blonďáčka nikde v tom zmatku najít. A ke všemu hustě pršelo. Na místech, kde nebylo tolik mrtvých se hledalo lépe. Už toho chtěla nechat, myslela, že se mu nic nestalo a teď je někde na cestě k akademii, nebo pomáhá se zraněnými.
Ale pak ho uviděla. Ležel na promoklé zemi, v kaluži krve. Vlasy, jež vždy tak zářily, byly smáčené deštěm a krví. Rychle k němu přiběhla a poklekla vedle něj. Krásné modré oči byly mírně zastřené. Pohladila ho po bledém obličeji. Byl studený, ale ne mrtvý, ještě ne.
,,Deidaro.” zašeptala. V hlase jí byl znát smutek a zoufalství. Slzy jí zase jedna za druhou padaly z očí. Mladík k ní vzhlédl a mírně se usmál.
,,Myslel jsem, že tě už nikdy neuvidím.”
Sakura ho chytla za pozdviženou ruku.
,,Budeš v pořádku, uvidíš.” chtěla, aby to znělo odhodlaně, ale přese vše snažení se jí třásl hlas.
Deidara se znovu usmál: "Myslím, že už ne. Už nebudu v pořádku.”
,,Teď se nesmíš vzdát!” vzlykala Sakura a snažila se vyléčit Deidarovo zranění.
,,Ne teď, když jste vyhráli!”
,,Takže je po všem.”
V jeho hlase byla znát úleva.
,,Ninjové z Konohy jsou opravdu úžasní.” hlesl ještě, a pak se jeho oči zavřely.
,,Deidaro!”

Před očima mu proběhl celý jeho život. Od dětství po poslední okamžiky, které si pamatoval. Takže jsem mrtvý. Bylo první co ho napadlo, když otevřel oči. Všude kolem něj se rozprostírala bílá prázdnota. Nezaslechl jediný hlásek nebo zvuk. Připadal si jako v bílé kleci, které nemá konce. Ať šel kamkoli, nenastala žádná změna, nikam nedošel.
Takhle jsem si to fakt nepředstavoval. Čekal jsem něco lepšího. Naříkal si sám pro sebe. Nevěděl, jak dlouho takhle pobíhal, nevěděl, kolik času uplynulo. Hodiny? Minuty? Nebo mu vteřiny připadaly jako dlouhé roky?

Hrob. Hrob s mramorovým náhrobním kamenem, na kterém bylo vytesáno jméno muže. Muže, kterého obdivoval nejeden člověk. Okolo stál zástup truchlících. Měli skloněné hlavy, jako by země skrývala neskutečné tajemství, a mlčenlivá ústa, neboť žádné slovo ho už nemohlo navrátit k životu. Sakuře po tvářích stékaly třpytivé pramínky slz. Naruto měl ve tváři bolestnější výraz, než kdy předtím. Ze zástupu vystoupil starý muž.
,,Udělal toho pro nás hodně, dokonce obětoval vlastní život pro dobro naší země. Tyto dny byly zlé, ale on nám dával stále naději na větší dobro. Přesvědčoval sám sebe, že vše bude zase v pořádku. A vlastně měl pravdu. Temnota, jež halila nebe nad naší vesnicí, pominula a my opět můžeme spatřit zářivé slunce. Nikdo z nás na něj nezapomene. Zapsal se do našich srdcí nesmazatelným ohnivým písmem. Všem, ano všem bude chybět, ale čas zahojí všechny rány.”
Ze starcových očí vytryskla slza. Pomalu stekla po tváři zbrázděné vráskami a roztříštila se o šedivý plnovous.
,,Sayonara Tsuchikage-sama.”

Zaslechl nějaký zvuk. Z počátku slabě, ale pokaždé když ho znovu uslyšel, zněl silněji a silněji. Po chvilce poznal, že na něj někdo mluví. Nakonec rozeznal i slova.
“Deidaro, prober se!”
Z pod těžkých víček a dlouhých řas začaly pomalu vykukovat pomněnkové oči. Byly trochu zamlžené, ale rychle přivykly světlu, které v místnosti panovalo. První co uviděly, byla růžovovlasá dívka. Její oči byly plné slz radosti, tváře měla unavené, ale na rtech jí hrál šťastný úsměv. Pomalu vztáhl ruku a jemně ji pohladil po vlasech.
Dívka se rozplakala radostí a pevně ho objala kolem krku.
,,Myslela jsem, že jsem tě ztratila.” zašeptala mu do ucha.
,,Já si to také myslel.” zaslechla unavenou odpověď.
Trochu se odtáhla a věnovala mu zářivý úsměv.
,,Musíš teď hodně odpočívat, abys nabral sil. Půjdu ostatním říct, že jsi v pořádku. Pokus se usnout.”
S těmi slovy vyšla ze dveří.

Po pár dnech neustálé Sakuřiny péče se Deidarovi vrátila jeho síla. Vše by bylo dokonalé... kdyby. Kdyby ninjové z Listové nemuseli odejít. Nastal večer před dnem jejich odchodu. V opravené akademii bylo velmi veselo. Všichni oslavovali a nebyl tam snad nikdo, kdo by myslel na zítřejší těžké loučení. Vlastně jen dívka s růžovými vlasy. Seděla trochu stranou a vůbec jí nebylo do smíchu.
Po chvíli to už nevydržela, zvedla se a měla se k odchodu.
,,Děje se něco Sakuro?” zeptal se Naruto, když kolem něj procházela.
,,Ne nic. Jdu se na chvíli projít. Hned se vrátím.”
Vyšla z akademie a znovu zamířila na onen zelený kopec nad ní. Zajímalo by mne, kde je Deidara. Dnes večer sem ho ještě ani nezahlédla. Možná... možná bude nahoře.
Jakmile na to pomyslela, srdce jí poskočilo a ona přidala do kroku. Když však stanula na kopci, nikdo tam nebyl. Povzdechla si a posadila se do trávy zmáčené večerní rosou.
Jak mě jen mohlo napadnout, že by tady mohl být? Co si to pořád namlouvám. Je to stejné jako se Sasukem, taky o mě nemá zájem.
Přitáhla si kolena až k bradě a položila si na ně hlavu plnou chmurných myšlenek.
,,Neměla bys náhodou být dole a oslavovat?” ozval se za ní důvěrně známý hlas. Zvedla hlavu, ale neotáčela se.
,,To samé bych mohla říct já tobě.”
Deidara si sedl vedle ní a s úsměvem se na ni díval.
,,Sakuro...” začal jiným hlasem než kdy předtím, ,,chci ti poděkovat, za všechno, co jsi pro mě udělala. Moc si toho vážím.”
,,Nemáš mi za co děkovat.” až teď na něj pohlédla.
V bledém svitu měsíce vypadal ještě krásněji než obyčejně. Jemně se dotkl její tváře, jako by se bál, že se rozplyne. Lehce přeběhl konečky prstů od čela k lícní kosti a po tvářích zalévajících se ruměncem k něžným rtům. Když je pohladil, zachvěly se jako listí na stromě v podzimním větru.
Nic neříkali, slova pro ně byla zbytečná, jen si hluboce hleděli do očí.
Deidara ovinul jednu ruku kolem Sakuřina pasu a trochu si ji přitáhl k sobě. Jakmile k ní sklonil hlavu, oba je zahalil závoj zlatých vlasů. Cítila na svých rtech jeho přerývaný dech. Cítila zběsilý tlukot srdce v jeho hrudi.
,,Miluji tě.” zašeptal než ji jemně políbil. Jemnost přešla ve vášeň, kterou měli oba schovanou hluboko v sobě.
,,Taky tě miluji.” vydechla Sakura v okamžiku, kdy se jejich ústa odloučila, aby oba popadli dech. Nevěděli jak dlouho se líbali, nevěděli kolik času uplynulo, bylo jim jedno, co se děje kolem nich. Po dlouhé době se oba znovu cítili šťastní.

Ráno. To proklaté ráno, kterým začínal snad nejhorší den v jejím životě. A zároveň to nejkrásnější, jaké kdy zažila. Probudit se v náruči muže, kterého milujete, je sen nejedné dívky. Když otevřela oči, hleděla do milované tváře, kterou již neměla spatřit. Hlavou se jí začaly honit vzpomínky na předešlou noc, ale také na vše, co za poslední dny prožila. Pomalu si začala uvědomovat, že jejich láska nemá budoucnost. Bylo to vše, co cítila, jen pomatení smyslů? Nebo byla tak naivní a myslela si, že i když od sebe budou odloučeni, city k tomu druhému zůstanou zachovány?
Ne, mýlila se, bylo to jen chvilkové, jakmile odejdou, on na ni zapomene. Do očí se jí nahrnuly slzy a její tělo zachvátil třes. Posadila se a pohlédla na klidně spícího Deidaru. Lehce ho políbila na čelo a vytratila se do mlhy, rozprostírající se všude kolem.
Když přišla k akademii, okamžitě jí přilétl vztříct velmi dobře známý hlas.
,,Sákura-chán!”
Protočila oči k nebi a povzdechla si.
Pořád stejný. On se snad nikdy nezmění.
Ale to už jí běžel vztříct Naruto ve svém typickém oranžovém ohozu.
,,No tak co?” řekl, když se zastavil těsně vedle ní.
,,Jaké to bylo?” zeptal se s divným výrazem v ksichtě a šťouchl Sakuru loktem do žeber.
,,Co jako myslíš?” vyštěkla Sakura a ruku se zaťatou pěstí pozvedla ve výhružném gestu.
,,No vždyť víš. Jaký to bylo s Deidarou?”
Sasuke, stojící nedaleko nich se jen usmál, když ho Sakura svou obrovskou silou praštila do vysmátého obličeje a rozzuřeným výkřikem ,, BAKA!” ho poslala o několik metrů dál.
,,Ježiš to se musí hned po ránu takhle mlátit?” postěžoval si spíš pro sebe Kakashi.
,,Kde jsi vlastně celou noc byla, Sakuro? Měl jsem strach, že se ti něco stalo.”
,,No víte, sensei, já jsem byla... víte byla jsem...”
,,No jen mu řekni, že jsi celou noc byla s Deidarou.” vložil se do toho Naruto s vítězným úsměvem a krví valící se mu z nosu.
,,SKLAPNI!” zařvala Sakura a zase mu jednu pořádně vlepila.
,,Aha, tak to se radši nebudu na nic vyptávat, teď se běžte nasnídat a sbalit si věci. Za hodinu se vracíme zpátky do Konohy.”

Při snídani nikdo nepromluvil ani slovíčko, což bylo velmi překvapivé. Jako by se všichni shodli, že není třeba nic říkat. Naruto a Sasuke si ticho vynahrazovali alespoň nesnášenlivými pohledy, které jeden za druhým létaly přes stůl z jejich očí. Sakura neměla daleko k pláči a Kakashi nebyl jediný, kdo si toho všiml. Deidara, který přišel ke stolu chvíli po nich, z ní nespustil oči, ale ona se jeho pohledu úspěšně vyhýbala. V místnosti bylo takové napětí, že by se dalo krájet a prodávat na černém trhu za slušný balík.
Po snídani Sakura skoro vystřelila od stolu, co nejrychleji si sbalila, a protože měli ještě půl hodiny, vytratila se neznámo kam.
,,Je nějaká divná.” poznamenal Naruto, když se snažil nacpát neposkládané oblečení do batohu, což se mu vůbec nedařilo a přivádělo ho to jak se patří k zuřivosti, kterou si později vylije na Sasukem.

Deidara hledal Sakuru, kde se jen dalo, ale bez úspěchu. Prošel celé okolí akademie, byl i na kopci nad ní, ale nikde ji nenašel. Snad si přála být neviditelná a toto pošetilé přání mělo zřejmě vliv na výsledek jeho snažení. V životě se Deidara necítil zoufaleji, než v tuto chvíli. Milovat někoho a podstupovat riziko, že se již nikdy nemusíte spatřit, je horší než nejkrutější smrt. Začal propadat panice a strachu z odloučení.
Asi po dvaceti minutách zběsilého pobíhání a marném hledání své milované, se vrátil do akademie. Před ní stáli všichni tři mladí ninjové a opět čekali na Kakashiho. Deidara se k nim přiřítil, popadl Sakuru za ruku a táhnul ji stranou.
,,Co to provádíš? Máme hned odejít, jen co přijde sensei.”
,,No právě proto.” řekl Deidara, když ji zatáhnul za roh akademie.
,,Musíme si promluvit.”
,,Není o čem mluvit.” odbyla ho se skloněnou hlavou.
,,Tak se mi podívej do očí a řekni to znovu.”
Byla rozhodnuta to udělat, ale když pohlédla do těch jasných očí, plných strachu, nezmohla se na slovo. Deidara se lehce dotknul její tváře.
,,Neopouštěj mě.” zašeptal jí do ucha.
Sakura zavrtěla hlavou.
,,Musím odejít. Musím se vrátit do Listové. Je to můj domov.”
,,Nevydržím bez tebe jediný den.”
,,Ale ano, vydržíš. A až budu mít čas, zase se vrátím, nebo ty můžeš přijít do Konohy. Navíc si můžeme každý den psát.”
Sakura pohladila Deiho po vlasech a vtiskla do nich polibek. Chtěla se už připojit ke zbytku svého týmu, když ji Deidara chytil za ruku, přitáhl si ji zpět a vášnivě políbil.
,,Slib, že nezapomeneš.”
Po Sakuřině tváři stekla třpytivá slza.
,,Slibuji.” zašeptala.

,,Nakonec to nebylo zas tak zlé, co myslíte sensei?”
Vraceli se zpět do Konohy. Skrytou Kamennou nechali už daleko za sebou a nebyl by to Naruto, kdyby aspoň na chvilku zavřel pusu. Pořád musel mlet pantem a Sasukeho to už pomalu začínalo štvát.
,,Nemůžeš aspoň na pět minut sklapnout?!” zavrčel, když už toho měl fakt plný zuby.
Naruto na něj jenom vyplázl jazyk a pokračoval ve žvanění. Kakashi jako obvykle četl tu svoji zvrhlou knížku, takže se nestaral o to, co se děje mezi zbytkem jeho týmu.
,,...co myslíš Sakura-chan?” zakončil svůj monolog Naruto, založil si ruce za hlavu a obrátil se na Sakuru.
,,He... co jsi říkal Naruto?” příliš se vracela ke svých vzpomínkám na Deidaru, než aby poslouchala ty kraviny, který Naruto pořád okecával.
,,Co je s tebou, Sakura-chan. Za posledních pár dnů jsi sotva promluvila, duchem jsi pořád někde jinde. Nejsi nemocná?”
Naruto se obrátil na Sakuru, která ho už zase neposlouchala. V duchu Sakuru proklel, jak nejlíp to dokázal a snažil se najít nějakou jinou a zábavnou činnost, což netrvalo moc dlouho. Za chvíli se na cestě, vedoucí ze Skryté kamenné do Konohy, ozývaly nadávky, posměšky a výhružky smrti, v podání Uzumaki Naruta a Uchihy Sasukeho.

Po třech dnech cesty se všichni čtyři ve zdraví, i když něčí zdraví za tu dobu bylo velmi ohroženo, vrátili do jejich milované vesnice. Když podali zprávu o úspěšnosti mise Tsunade-sama, rozutekli se do svých domovů. No rozutekli, jak kdo. Sakura šla, co noha nohu mine. Někomu by mohla připadat jako duch, který proplouvá temnými ulicemi spící vesnice.
Co asi teď děla Deidara? Jak dlouho bude trvat, než se opět setkáme a nezapomene na mě mezi tím?
Před dveřmi svého domu se zastavila a pohlédla na hvězdné nebe. Její zrak spočinul na zářivé hvězdě, kterou pozorovala s Deidarou.
A najednou jí připadalo, jako by stál vedle ní. Cítila jeho vůni, jeho jemné doteky. Nepřipadal jí už vůbec tak vzdálený, jako před chvílí.
Když se dva lidé dívají na stejnou hvězdu, jako by byli pořád spolu. Hmm....Možná na tom něco bude.
S touto myšlenkou později usínala a ve svých snech se pořád vracela k tomu, jehož už navždy bude milovat.