Nezapomenu...

V krátkých okamžicích mu přebíhaly vzpomínky před očima.
Úplně od samého začátku...
...............
„Tohle že je náš sensei?“ pomyslel si Naruto.
„Takže, můj první dojem z vás je... no... jak to říct... Nemám vás rád!!!“ odpověděl šedovlasý týpek.
...............
...přes všechny trable...
...............
„Hej hej, Kakashi sensei! Kde je vlnková země? Kudy se tam jde?“
„Jdeme přesně tímhle směrem!“ odpověděl na dotaz Kakashi.
„To nám toho teda pověděl“ řekl si Sasuke.
...............
...přes ztrátu nejlepšího přítele...
...............
„SASUKEEEE!!!“
„Nech mě! Co ty víš o rodině, když si nikdy žádou neměl, CO??!!CO TY O TOM SAKRA VÍŠ???“ křičel černooký chlapec.
„Sice jsem nikdy žádnou rodinu neměl, ALE!!! Mám své přátele a mám lidi, kteří mě uznávají! Myslím, že mít Iruku senseie by mohlo být něco jako mít tátu! Myslím že... myslím že mít tebe je něco jako mít bratra!!!“ vykřikl Naruto.
„Naruto... proč kvůli mně zacházíš tak daleko? Pro mě jsi se stal nejbližším přítelem...“ řekl zkroušeně Sasuke.
...............
...přes 2,5 roku úmorného tréninku...
...............
„Domyslel jsem si, že budeš tady, Naruto. Je čas vyrazit. Pojď, nebo tě tu nechám!“ dořekl větu jeden z legendárních sanninů.
„Ale ne, Ero Sennin! Účet nechávám na vás, Iruko sensei!“ vyběhl z Ichiraku Ramen rozjařený Naruto, věda, že vidí Listovou naposled po hodně dlouhou dobu.
...............
...a dalšího tréninku, mnohem náročnějšího....
...............
„Kakashi sensei, to vůbec nejde!!“ řekl poněkad znavený Naruto.
„Naruto... je na čase, abych ti něco pověděl.“ pronesl s vážnou tváří Kakashi.“Já věřím, že jedině ty dokážeš překonat svého otce. Jeho jméno je... Namikaze Minato, nebo-li Žlutý Blesk z Listové. Nebo také známý jako... Yondaime Hokage skryté Listové vesnice.“
Naruto se zaraženě koukal se strnulým pohledem. „Vždycky říkali, že jsme si neuvěřitelně podobní. Ale tohle...“
...............
... až po tuto dlouho očekávanou a vysněnou chvíly.

Tolik událostí se od té doby událo. Tolik bolesti, tak hrozné bolesti.
Asuma...
Sasuke...
Jiraiya...

Stál na střeše té známé červené budovy se znakem ohně na zdi. Za ním stála Sakura-chan, Kakashi sensei, bábi Tsunade...A vedle nich si ještě domyslel Jiraiyu a Sasukeho.
Díval se dolů a viděl v první linii všechny jeho přátele. Věděl to. Je čas.
„Budu tuto nám drahou vesnici ochraňovat za cenu vlastního života, protože já jsem ROKUDAIME HOKAGE SKRYTÉ LISTOVÉ VESNICE!“ zařval z plných plic Naruto a díval se dolů na vesničany. Všichi se usmívali. Hinatě a Ino tekly slzy, Shino se kupodivu pousmíval, Kiba se zubil od ucha k uchu, Shikamaru a vlastně úplně všichni jakbysmet.
Však...
Mnohokrát si říkal, že tato chvíle bude ta jeho nejdůležitější a nejhezčí v jeho životě. Ale on už nebyl nejhlučnější ninja ve vesnici. Od té doby, co zemřel Ero Sennin a Sasuke se Naruto uzavřel do sebe a moc nemluvil. Tohle nebyl Naruto. Tohle byla osoba navždy poznamenaná ztrátou.
Otče... ne, Tati..., šel jsem si za svým snem, jak jsem přísahal na svou cestu Ninji. Jsem nyní hokage. Měl bych být šťastný, však... potřeboval bych tě tu.
Ero Sennin... Já jsem si přál, abys viděl jak se stanu hokagem jako můj otec. Tak moc jsem si to přál!!!
A po tváři mu stekly slzy.
Jedna za Sasukeho, druhá za Jiraiyu a třetí... třetí za otce, kterého nikdy nepoznal.

NEZAPOMENU.