Naruto a duchové 5.kapitola

Problém sahající až do minulosti, já se snad zblázním.

Já vím, já vím, moc jsem si nepospíšila, ale vy se nezlobíte, že ne? Jinak v tomhle dílku se nějak nevyskytuje moc vtípků a je spíš takový vzpomínkový, tak snad to nebude vadit.

Sakura se vzpamatovala ze svého obvyklého několikaminutového zpoždění a rozeběhla se k zesláblé, vyhladovělé, jak Shizune při Tsunadinu křiku vyděšené stařence, jedním silným trhnutím ji zbavila pout a začala ji léčit rozedřená zápěstí.
„K-kdo jste?“ zeptala se paní kulíc oči na tři ninji, než jí však stačil kdokoli odpovědět, ulpěla pohledem na duchách, z plných plic a taky posledních sil, zařvala, až se zvednula nová várka netopýrů a upadla do bezvědomí.
„No, to jste to vyvedli,“ obvinil je Smraďoch.
„Cože, my?! Jsem snad mrtvej a světélkuju?“ Nenechal si to líbit Naruto.
„Ale prosím tebe, kdo by se bál duchů? Ale ty tvoje postavený vlasy…říká ti vůbec něco hřeben nebo snad žehlička na vlasy?“
„Áááá, ty jeden zdechlej smradlavej parcha…!“
„Přestaňte se, sakra, hádat! Naruto, pomoz Saiovi odnést paní Tarashiovou do pokoje, je celá prochlazená a myslím, že má vymknutý kotník, musím ji ošetřit.“
Blonďák poslechl bez odmlouvání, jen dál házel po duchovi vražedné pohledy typu počkej příště, já ti natrhnu smradový žlázy.
Celý tým sedm seděl na židlích okolo postele staré paní, Sakura jí ošetřila všechna zranění, zabalila ji do dvou peřin a teď už jen čekali, až se probere.
Po půl hodince, kdy i Naruto hodil čelíčko vedle ní na kraj postele, se paní Tarashiová začala konečně probouzet, otevřela zlehka oči a už už nabírala k dalšímu jekotu, ale Sakura ji zarazila: „Nebojte se, my vám neublížíme. Jsme ninjové z Listové vesnice, přišli jsme vám pomoci vyřešit ty záhady ve vašem domě. Poslala jste pro nás, vzpomínáte si?“ Mluvila mile, takže se stará dáma uklidnila, znovu se položila a těžce přikývla.
„A-ano, vzpomínám. Tenkrát jsme se kvůli tomu s manželem opravdu pohádali. Nechtěl, abych se na vás obracela s prosbou o pomoc a řekl, že už blázním a měla bych se léčit. A potom odjel na služební cestu, tak jsem napsala žádost do Konohy jeho jménem.“
„Kdo vás zavřel do toho sklepa?“ vybafl na stařenku náhle Sai, čímž si vysloužil přísný pohled medičky a probudil spokojeně oddechujícího Naruta.
„T-to já nevím. Jediné, na co si pamatuji, je, že jsem slyšela něčí kroky na půdě, ale tam se nemůže nikdo dostat, protože schody byly shnilé, tak jsme je nechali odstranit už před třemi lety. Chtěla jsem co nejrychleji uniknout z tohohle prokletého domu, ale někdo mě musel zezadu praštit a… a pak už si nic nevybavuji.“
„P-p-prokletého? Jako, že je pod nějakou kletbou?“ optal se bázlivě Naruto, najednou úplně čilý a při vědomí.
U Jashinových odstátých uší, tohle je ale mise, bába zas nic neví a Naruto má nas*áno až v sandálích. Kroutil Sai bezmocně hlavou.
Jejich hostitelka opět přikývla, se Sakuřinou pomocí se posadila a začala vyprávět: „Víte, je tomu už více než dvě stě let, kdy se do tohoto statku, tehdy spíš jen polorozbořené ruiny, nastěhovala naše rodina. Moje pra-babička byla čerstvou vdovou, říkalo se, že svého manžela zabila vlastníma rukama, aby po něm mohla zdědit velké rodinné jmění, avšak jeho tělo se nikdy nenašlo, takže jí nemohli obvinit. Přistěhovala se pouze s mou babičkou, které bylo tou dobou patnáct, a s dvěma sluhy. Ve vesnici se říkalo, že soused viděl jednou v noci mou pra-babičku, jak na zahradě zakopává tašky plné peněz, samozřejmě to byly jen hloupé výmysly, jak mi vždycky opakovala moje bábi, proč by jinak s tolika penězi žili v takové zřícenině? Podle toho, co mi říkala moje maminka, byla pra-babička úžasná a ctnostná žena s velkým srdcem, nikdy by ani mouše neublížila, to pra-děda byl grázl, který obchodoval se vším možným, měl problémy se zákonem a nakonec prchl za hranice."
,,Lidé však byli, a stále jsou, závistiví a rádi uvěřili v její vinu v případě zmizení pra-dědy a na Svátek všech mrtvých dům zapálili. Pra-babička se snažila zachránit všechna zvířata, ale spadl na ní trám a uhořela ve stodole. Od té doby se říká, že její duch tu stále chodí a hlídá někde v zahradě zakopaný poklad. Babička, k údivu všech, neodešla, krátce po tragédii se vdala, dům opravila a dál pokračovala v chovu dobytka, stejně tak potom moje máti a já. Jenže já… vždycky jsem to tu milovala, pak jsem se taky vdala a začala jsem mít pochybnosti, třeba je naše rodina opravdu spojena s nějakým hrozným krvavým tajemstvím a existuje duch mé pra-babičky střežící si svoje peníze. Ze začátku jsem si říkala ´byla to jen sova nebo za to vrzání může dřevěná podlaha´, ale teď… vím, že se tu něco děje, něco nenormálního. Vždyť by to i vysvětlovalo Kawaniho zájem o náš pozemek,“ stará paní už dál nemohla a zoufale se rozplakala.
Sakura pohladila ženu konejšivě po našedivělých vlasech, zatímco Naruto vyskočil, až se židle převrátila s žuchnutím na zem.
„Spolehněte se na mě. Na nás. Jsme tu a tu zpropadenou záhadu konečně, jednou pro vždy, vyřešíme!“
I ostatní odhodlaně přikývli, dokonce i duchové odposlouchávající každé jejich slovo a podle příkazu čekající za dveřmi.

Dnes o dost kratší, já vím a omlouvám se, ale slibuju, že další bude brzy, tak si prosím schovejte ty kameny, vidle a shurikeny