Smrt nebo Anděl, neboli "Legenda dvou velkých národů shinobi"

Toto je můj příběh, příběh mé cesty shinobi.
Začalo to tehdy kdy dvě mocné země zrušili příměří a začalo dlouholeté krveprolití. Všichni lidé trpěli. Ztráceli přátelé, ženy, muže, rodiče i děti… a takto to pokračovalo po mnoho let. Dva mocní vládci stále posílali na smrt další a další shinobi a kunoichi, ale sami byli velmi dobře ukrytí. Dnům strasti a nekonečné bolesti nebylo konců. Na bojišti nebyla vidět žádná naděje na konec. Dny se táhly jako týdny, týdny jako měsíce a měsíce jako roky. Nikdo nevěřil v naději, jen v beznaděj.
Byl jsem učitelem mých tří žáků. Každý den jsem o ně měl větší strach. Každou vteřinu mohli zemřít, ale oni chtěli bojovat a byli vládcem posláni i přes svůj ještě mladý věk. Společně bojovali jako jeden. Po těch letech se z nich stali výborní dva shinobi a kunoichi, každý z nich měli své sny, které si chtěli vyplnit až nastane mír, nebo jedna strana zvítězí. Všichni zůstávali optimističtí i v nejvážnějších situacích a dokázali podržet ostatní.
Jednou v noci jsme však byli přepadeni. Všichni tři se vydali vstříc boji, aby ochránili své další přátele, které zachránili. Noční útok jsme odvrátili, ale když jsem se k nim dostal, žil už jen jeden z nich. Než zemřel, pošeptal mi do ucha, abych splnil jejich přání, které už nestihli vyplnit - aby nastal mír. To mi řekl a vydechl naposledy. Všichni tři za ochranu svých přátel zaplatili tu nejvyšší cenu... cenu života. Nedokázal jsem je ochránit, ovládl mě strašný pocit viny, že jsem nebyl s nimi, když mě potřebovali.
Druhý den, při dalším boji, jsem zabíjel nepřátele jako šílenec. Chtěl jsem je pomstít. Mou novou skupinu skoro zabili a mě obklíčili. Nevzdával jsem se a dál jsem bojoval a najednou jsem ucítil v zádech palčivou bolest a padl jsem k zemi. Nic kolem jsem nevnímal. Slyšel jsem jen svůj nepravidelný dech a cítil jsem teplo mé rudé krve. Zavřel jsem očí a když jsem je otevřel nic jsem necítil, viděl jsem chaos kolem, nepřátelé se stáhli a kolem mého těla běhali medikové a snažili se mě zachránit. Pak jsem jí uviděl na kraji lesa. Měla černý dlouhý, splývavý plášť a kápi, takže jí nebylo vidět do obličeje. V ruce měla něco jako kosu. Vypadala jako ta smrt, kterou popisovaly legendy. Blížila se ke mně, ale nic jsem necítil, žádný strach. Zastavila se přede mnou, čekal jsem, kdy si mě odvede, ale odložila kosu a sundala si plášť. Ten pomalu dopadl na zem společně s hrozivou kosou. Vypadala teď úplně jinak, byla to krásná žena v bílých šatech s bílými vlasy. Její vlasy sahaly skoro až na zem a v jemném větru jakoby jejich pramínky tancovaly. Vypadala jako anděl. Stála tam, naproti mně, a já jí hleděl do zvláštních bílých a zároveň hlubokých očí. Najednou zmizela a objevila se nadlidskou rychlostí za mými zády a jemným hlasem mi do ucha pošeptala.

„Ještě nepřišel tvůj čas, přijdu si pro tebe jindy a ty víš proč. Naděje umírá poslední.“ dořekla, zmizela a než mě pohladil poslední vánek zaslechl jsem ještě.

„Naplň svou cestu, shinobi.“

Zavřel jsem oči a když jsem je otevřel, koukal jsem do polorozbořeného bílého stropu. S námahou jsem se posadil na posteli, ale v tom se kolem mě shromáždili medici. Řekli mi, že musím ještě pár dní odpočívat a tak jsem tam ležel a přemýšlel.
Pak mi to došlo.
Když mě propustili, shromáždil jsem tajně novou velkou skupinu shinobi a kunoichi a řekl jsem jim, že takhle to dál nejde. Nesmyslná válka se táhne už tolik let a výsledek je ten, že stále jen víc lidí umírá. Všichni jsme se shodli na jednom. Svrhnout oba vládce.
Druhý den jsme svým nepřátelům nebo přátelům poslali po nejrychlejším orlu dopis o stejném plánu, který jsme dohodli včera večer. Uvědomili si, že je to pravda a ještě tento den, který se zapsal do historie, oba národy nijnů sesadily vládce svých zemí.
Válka skončila, nastal mír. Byli zvoleni noví vládci, kteří ovšem nemysleli pouze na sebe a nešlo jim jen o moc. Obě země se po pár letech opět vzpamatovaly. Obětem a padlým bojovníkům byla vzdána pocta a na jejich úctu a památku jim byl vystavěn památník s jejich jmény.
Tam pravidelně chodím za mými žáky. Jejich sny se mi podařilo vyplnit, řekl jsem jednou u pomníku.
Po letech se na boje a válku zapomnělo. Lidé žili opět spokojeně a šťastně, a proto já, teď už starý poustevník, vyprávím dětem a vám tento příběh, aby se nezapomnělo na tři statečné nijni, kteří všem otevřeli oči... příběh o „Legendě dvou velkých národů shinobi.“