Tajemství klanu 1 - počítej se mnou Hin

Tak a máme tu další sérii Tentokrát pro příznivce NaruHina. Nějakou dobu jsem si říkal že bych mohl takovou sérii napsat, tento návrh byl podpořen prosbou jednoho nejmenovaného čtenáře, kterého pro jeho zdraví nebudu zveřejňovat. Kubby zase ukrad nettiex kosu . Tak už nebudu zdržovat od čtení takže směle do toho

Hinata se ráno probudila a ještě rozespalým obličejem se podívala na kalendář, visící naproti její posteli. Chvíli na něj nevěřícně koukala, poté si promžourala oči a v duchu si pomyslela.
„Dneska je mi 20…“ Poté na něj ještě chvíli hleděla s pusou dokořán. Po chvíli se ale vzpamatovala, vyskočila z postele, kde se protáhla a následně šla spáchat ranní hygienu. Následně si to namířila přímo do jídelny na snídani. Jediné co tam ale našla byl zamyšlený Hiashi.
„Co se děje otče??“ Zeptala se starostlivě. Hiashi chvíli nereagoval ale zanedlouho se probudil z transu a smutně se na ní podíval.
„Dobré ráno Hinato.“ Pozdravil svou dceru.
„Co je ti??“ Hleděla na něho Hin nechápavě.
„Víš, dneska je ti dvacet…“
„Ano já vím, jak bych mohla nevědět.“ Pousmála se. On se ale netvářil moc šťastně.
„Víš, trápí mě to…co ti teď musím říct.“ Pozvedl oči od stolu a pohlédl do strnulé tváře své dcery.
„Co…co je to??“ Zeptala se s myslí plnou obav.
„Víš… je to něco, co ví jen členové hlavní větve.“ Řekl, přičemž dával znát ve tváři své obavy. Hinata cítila jak se jí začínají klepat kolena.
„Začínáš mě děsit…otče.“
„To jsem nerad…ale trápí mě to.“ Opět sklopil hlavu.
„Tak povídej.“ Zatvářila se pochybně.
„Když dosáhne následník hlavní větve dvaceti let, je mu jedním z jeho rodičů zadána mise.“
„Mise?? To tě tak trápí.“ Pousmála se.
„Mlč! Nic o ní nevíš.“ Vyjel na ní, ale záhy se zarazil a omluvně se na strnulé děvče podíval. „Gomen nasai…“ Hinata se po chvíli vzpamatovala a přikývla.
„Víš, může se zdát že to bude lehké, bohužel opak je pravdou…záleží na velikosti tvého strachu a pokud vím, tvůj není zrovna malý.“ Hin roztřeseně zakroutila hlavou.
„Co je mým úkolem??“ Sklopila hlavu.
„Musíš se vydat do země blesků, kde před mnohými staletími vznikl náš klan. Tam vyhledáš horu Geru, v jejíž polovině je vchod do jeskyně. Tvým úkolem je porazit v souboji to, co se skrývá vevnitř.“ Vytáhl z kapsy starou potrhanou mapu a podal jí Hin. Ta jí rozevřela a pohlédla dovnitř.
„Tu mám od svého otce, a ten od svého…dědí se již desítky generací.“
„Na té mapě ale není označená ta hora.“ Zvedla Hin oči od papíru.
„Ano…to proto aby sis procvičila byakugan.“ Povzdechl si Hiashi.
„Ale jak jí mám poznat?? Vždyť v zemi blesků není zrovna málo hor.“ Vrátila se k studování mapy.
„Až jí uvidíš, poznáš jí.“ Povzdechl si vůdce klanu.
„Co…co se uvnitř skrývá tak strašlivého, že tě to trápí??“ Podívala se Hin smutně na svého otce.
„Něco…co jsem měl já sám potíže porazit. Pokud se ale dokážeš postavit strachu a porazíš “to“ , ukážeš všem že máš na to abys mohla pokračovat v mých stopách a prodloužit hlavní rodinnou větev o další přírůstek.“
„A když neuspěji??“ Naskočil jí na tvář ustrašený pohled.
„Tak už se nevrátíš a další na řadě bude po završení dvaceti tvá sestra.“
„Snad…musím…to zvládnout.“ Neztrácel se jí strach z očí.
„Víš, je to mise vepsaná do větve hlavní linie klanu. Vedlejší větve o ní nemají ani ponětí. Vzhledem k tomu že jsi dívka, je v kronice vepsáno že můžeš mít sebou doprovod…“

Stála přikrčená u jednoho ze sloupů před Ichiraku a pozorovala blonďatého chlapce, který právě dojedl svou třetí misku ramenu.
…ne ale jen tak nějaký doprovod…
Celá nervózní přišla a sedla si vedle něho. Chvíli tam nečinně seděla, poté si celá rudá objednala jednu porci nudlí. Když si jí zanedlouho chlapec všiml, s plnou pusou jí pozdravil.
„Ahoj…Hinato.“ Polknul. Celá zrudla ještě víc a málem jí chytily mdloby.
„Ne…musím to udělat…musím mu to říct…“ Snažila se vzpamatovat. „Ahoj Na…Naruto.“
„Co tady děláš…Nikdy jsem tě tu ještě neviděl.“ Zeptal se ostýchavě.
„Při…přišla jsem za tebou…po…požádat tě o pomoc.“ Chlapec se poprvé odtrhl pořádně očima od jídla, otočil se na zrudlou Hinatu a s pusou plnou nudlí se na ní usmál. Načež se Hinata málem zhroutila. Při vědomí se sice udržela, ale spadla ze židle a natloukla si zadek.
„Au.“ Chytla se za něho. Naruto ani chvíli neváhal a pomohl jí na nohy. Chytil jí za ruku a při zvedání se jí zdlouhavě zadíval do očí.
…musíš ho mít ráda, a on rád tebe…
V očích se mu blýskalo a měl je jen pro ní. Když už ale bylo po všem, uvědomila si, že to mezi nimi zajiskřilo jako když o sebe křesá dva křemeny a celá opět zrudla.
„Co je to za pomoc??“ Zeptal se Naruto a vrátil se ke své snídani.
„Víš…musím jít do země blesků.“ Zesmutněla Hin, čehož si Naruto hned všiml.
„Sněz si ty nudle, než ti vystydnou.“ Pousmál se na ní.
„Ale…“
„Čeká nás dlouhá cesta.“ Skočil jí do řeči.
„Takže…ty…semnou půjdeš??“ Naskočil jí úsměv na tváři.
…jedině pak, může mít tvá cesta dobrý konec.
„Jasně, pro tebe udělám cokoliv.“ Pousmál se a narval si hůlkou do pusy několik dalších nudlí.
„Pro mě…cokoliv…“ Zašeptala si pro sebe a z očí jí začali téct slzy.
„Ře…řekl jsem snad něco??“ Zarazil se blonďák, když si všiml Hinátina stavu.
„Ne…nic…to…to jsou slzy štěstí.“ Usmála se na něho.
„No, moc štěstí nemáš…ten ramen ti už vystydl.“ Nahodil potupný výraz.
„Eh…“ Sklopila hlavu.
„A co tam vlastně potřebuješ??“ Zeptal se po chvíli ticha.
„To ti řeknu cestou.“ Pozvedla svůj pohled na něho.