Proč?

Podle Tsunade-sama to měla být jednoduchá mise. Ano, říkala, že ten svitek je nebezpečný a že by ho Akatsuki moc chtěli, ale nikdo prý nevěděl o tom, že je v Konoze. A tak vyslala jenom mě a Akamara. Asi si myslela, že nebudeme moc nápadním a taky, že jsme nebyli. Vypadali jsme jen jako kluk se svým psem na procházce, ale někde v tom jinak celkem dobrém plánu byla chyba. A ta teď stála přímo proti mně.
„Dej nám ten svitek a třeba to přežiješ!“ řekla jen postava, stojící přede mnou. Ten hlas. Poznal bych ho všude, ale zněl jinak. Byl tak nenávistný a zlý. Takhle jsem ji nikdy neslyšel. Pravda ani neviděl. Po jejím boku stál ještě druhý člen Akatsuki a jediné co jsem z něj viděl, byly jeho oči, ale i tak jsem je poznal. Byl to Itachi Uchiha.
„Proč?“ vypadlo ze mě.
Byl jsem tou její promněnou tak překvapený. Když opustila Konohu a přidala se k Akatsuki, bylo to bolestné, ale vidět bolelo ještě víc. Byla tak jiná, tak moc jiná. Bál jsem jí. Bal jsem se jejího pohledu.
„Ty se ptáš proč? Protože jste neviděli!“ odpověděla tak prostě, ale v očích jí plál nenávistný plamen.
„Kdy ses stala tak zlá?“
Nechápal jsem to.
„Zlá? Co je dobro a co zlo? Kdo nebo co to určuje? Stejně jen záleží na úhlu pohledu a moci. Moc zase určuju tvou sílu. Není ani dobro ani zlo, jen to, jak se na to koukáš!“ vysvětlila mi Hinata.
Byl jsem z toho překvapený, jak na to proboha přišla. Vždyť ona byla přece vždycky ta nejhodnější osoba, jakou jsem znal.
„Už to neprodlužuj a dej nám ten svitek, dokud má tady Hinata dobrou náladu. Protože pak už nemáš šanci!“ vložil se do hovoru Itachi.
Nevím, co mám dělat, přece jim ten svitek nemůžu jen tak dát, ale dokážu bojovat proti Hinatě? Vždyť ji znám tak dlouho, byl jsem u spousty jejích životních okamžiků, dokážu proti ní bojovat?
V tom ke mně Hinata přistoupila a zašeptala mi do ucha.
„Kibo! Kibo moc se toho změnilo. Já už nejsem taková, jakou jsi mě znával a to jen kvůli vám. Nikdo jste neviděli můj úspěch, neviděli jste mě!“ pak ode mě odstoupila.
„Dej mi ten svitek!“
„Nedám!“ pak už si všechno pamatuji jen zamlženě. Strašná bolest v břiše a ten nenávistný pohled Hinaty, jak odchází se svitkem. Proč? to bylo jediné, co mi v tu chvíli prolítlo hlavou.
Jako z ohromné dálky jsem slyšel Akamaru, jak se na ni chystá skočit, ale než se mu to povedlo, zarazila i jeho.
„Akamaru! Když si pospíšíš, třeba to přežije, ale moc bych na to nesázela!“ tím ho zastavila. Samozřejmě, že se mě pokusí zachránit a ona to moc dobře věděla. Jediné, co jsem ještě ucítil bylo, jak mě Akamaru bere a pak už byla všude jen tma.
Přežil jsem. Ale jen díky velkému úsilí Tsunade a Akamarově rychlosti. Konečně jsem pochopil, že ta stará Hinata, kterou jsem znal, je pryč, a už se nikdy nevrátí. Do konce života budu své slepoty litovat.