Voda, oheň a písek - 15. kapitola - Co má zůstat skryto...

AUTORSKÁ POZNÁMKA: děj - Naruto - Naruto Shippuunden 10

Odnesla Tsunade papíry až další den odpoledne. Hokage se tvářila sklesle, v ruce držela lístek do loterie.
„Zápis z mé poslední mise.“
„Dej mi to a jdi odpočívat.“
Zastavila se těsně přede dveřmi. „Nechtěla jste mi náhodou ještě něco říct?“
Pátá zaklonila hlavu a zírala upřeně na strop. „Rozhodně už nepotřebuješ vědět nic dalšího.“
Do dveří vpadla Shizune, div nebohou Liannu nesmetla. „Tsunade-sama, tady jsou karty týmu Maito Gaie. Zrovna odeš…“
„Shizune!“ rozkřikla se Hokage. „Proč vždycky všechno vyzvoníš?!“
Blonďatá ninja zpozorněla. „Neji…,“ uklouzlo jí.
„Hm.“ Pátá ťukala prsty o stůl. „Rozhodně nepřemýšlej o tom, že tě pošlu za nimi.“
„Já vím. Nejsem silná… ještě ne dost. Ale Neji a Naruto přivedou Gaaru zpět. Věřím jim.“ Bez jediného slova omluvy se znenadání vypařila.
„To přece neznamená, že když jsem ji uznala jako ninju, že bude dělat takové věci!“ namíchla se Tsunade. „A co ty tu tak stojíš? Dones mi lahev saké!“

Svlékla doma svůj „pracovní oděv“ a usadila se na schodech. Potřebovala odpočívat, poslední týdny ji vyčerpaly. Zároveň se však nemohla zbavit přirozených starostí o své přátele… dokonce i o toho podivína Maito Gaie. Začaly ji pálit oči, hned si je promnula.
„Už jsi doma, sestřičko?“
„Mám volno,“ usmála se.
„Ty pláčeš?“ Hošík si sedl naproti ní.
„Vůbec ne. Jen jsem pár dní pořádně nespala. Pojď, zajdeme do kuchyně.“
Měl tam rozdělanou práci. Její malý bratříček si uměl hrát se sklem, dokázal z něj vytvořit krásné věci. Na rozdíl od ní se ho však nikdy nezmocňovalo vzrušení z boje. Netoužil stát se Shinobim, chtěl být docela obyčejný člověk a žít prostý život.
Podívala se na něj. Za ty uplynulé roky vyrostl. Blonďaté vlasy měl po ramena, už by opět potřebovaly zastřihnout. V jasně modrých očích svítily drobounké hvězdičky, to kvůli štěstí, které teď prožíval.
Nemohla od něj odtrhnout zrak. Vzpomněla si na matčina slova. Jak by jen mohla tomu chlapci zničit život? Říct mu, že je potomkem rodu, který nikdy neměl existovat. Že má skryté nepřátele přímo uvnitř Konohy? Ne, raději ponese to břímě sama. Nemůže ho připravit o tu bezstarostnost. Ona zdědila rodové znaky, ona to celé musí skoncovat!
„Pořád tě baví honit se s mečem po vesnici? Říkáš, že chráníš, ale přitom zabíjíš lidi!“ ozval se její bratr.
Lianna vzdychla. „O tom to není. Znamená to… mnohem víc.“ Zavřela oči.
„Můžeš být vůbec šťastná, když žiješ tenhle život?“ Je mu teprve deset, a už je tak vnímavý.
„Přece mám tebe, bráško.“ Sevřela ho v objetí. „A všechno, co dělám, je proto, aby ses měl dobře a nemusel trpět.“
Obrátil se ke stolečku a podal jí skleněnou sošku ptáčka. „Je nádherná!“ vzdychla, ale vtom se jí zatřásla ruka. „Ach! Tolik se omlouvám… Nechtěla jsem… dneska mi všechno padá z ruky!“
„Nevadí.“ Chlapec sesbíral opatrně střepy a rozesmál se. „Však já to spravím!“
Ohlédla se za ním, jak běží ven. To nebylo jen tak! Vypadalo to jako špatné znamení. Vešla do svého pokoje a natáhla se na postel. Opět se jí vracely vzpomínky. „Nikdy se nedovíš pravdu, bráško. Nedovolím to!“ zašeptala.
Když se probudila, cítila se svěžejší, ale stále skleslá. Nakonec se odhodlala k odvážnému kroku a začala psát dopis do Skryté písečné. Přečetla si ho po sobě. Na konec připojila slova: „Možná, když se pořádně rozhlédneš kolem sebe, uvidíš víc lidí, kteří tě mají rádi a chrání tě.“ Stejná slůvka byla pronesena již podruhé, ale tentokrát se snad neminou účinkem.