Here we are - VI. Jediný ráj, ze kterého člověka nikdo nevyžene, je ráj vzpomínek...

Všichni sedící v pokoji upřeli svůj zrak ke dveřím.
„Dobrý den, Kurenai-sama.” pozdravila mladá žena, jejíž dlouhé tmavě modré vlasy jí splývaly až k pasu. Mladý chlapec, který vstoupil za ní jen kývl na pozdrav.
„Už dávno mě tak nemusíš oslovovat, Hinato.” usmála se Kurenai.
Hinata jí úsměv oplatila a pohlédla na Naruta nehybně ležícího na lůžku. Naruto-duch pocítil divné zašimrání v podbřišku. Ruka mu okamžitě vystřelila k místu toho příjemného pocitu. Asuma se po něm podíval.
„Divné, co?
„Co to znamená?” divil se Naruto.
„To znamená, že někdo si moc přeje, aby ses probudil a vrátil zpátky.” vysvětloval trpělivě Asuma.
Naruto se zahleděl na Hinatu. Tak dlouho už s ní nebyl. Je to tak dlouho, co ji naposledy držel za ruku. Tak dlouho, co jí naposledy řekl, že ji miluje.
Chvíli se utápěl ve vlastních myšlenkách, když najednou začal Asuma zářit.
„Už je čas.” zašeptal shinobi.
„Tak nashledanou.” vydal ze sebe Naruto.
„Doufám, že to nebude moc brzo chlapče.” zasmál se Asuma.
Naruto ještě naposledy pokynul na pozdrav a Asuma se zábleskem světla zmizel z pokoje. Nejednou blonďákův pohled padl na mladého chlapce, který přišel s Hinatou.
Kdo to kruci je? Sakra, snad Hinata..? Ne! Ne, na co to myslím, to by mi nikdy neudělala. Ale kdo to tedy je? Počkat. Má ochrannou čelenku Konohy. A ty brýle! To je snad..! Ale vždyť byl pryč. Odcestoval, aby se stal lepším ninjou a stát se Rokudaime.
„Ahoj, Naruto-niichan.” pověděl smutně chlapec. „Slyšel jsem co se ti stalo, tak jsem se vrátil. Můj výcvik se již blíží ke konci. Za chvíli mě zvolí tím, čím jsi chtěl vždy být ty.”
Konohamaru-kun, vyrostl jsi za tu dobu co jsi byl pryč.
„Ebisu-san říká, že jestli dokončím můj výcvik včas, tak budu nejmladší Hokage v historii Konohy. Ale taky říká, že jestli na něj ještě jednou při souboji použiju Harémové jutsu, tak z něho udělá zakázanou techniku.”
Naruto se rozesmál na celé kolo. Dokonce i Shikamaru, Hinata a Kurenai se smáli. Konohamaru se chvíli tvářil zmateně, ale nakonec propukl v bláznivý řehot.
Blonďatý chlapec se najednou cítil skvěle. Po několika měsících stresu z misí se mohl pořádně, od srdce zasmát.
Několik hodin si všichni povídali, smáli se, prostě se bavili. Naruto je nadšeně pozoroval.
„Shikamaru-san, Hinata-san, Kurenai-san, Michiyo-kun, musím jít. Ebisu-sensei mě již očekává.” rozloučil se se všemi přítomnými Konohamaru a opustil pokoj.
Hinata chytila Naruta za ruku. Kurenai si všimla jejího smutného pohledu a zvedla se ze svého místa.
„Michiyo, půjdeme domů. Musíme dát ještě tatínkovi a dědečkovi květiny na hrob. Hinato, zatím se rozloučíme, ale určitě se s Jiraiyou stavte, Michiyo si s ním rád hraje.”
„Tak zatím nashledanou.” odpověděla Hinata s očima pošád upřenýma na Naruta.
Když se zavřely dveře, Hinata položila svou hlavu na Narutovu hruď a propukla v pláč.
Naruto-duch se zvedl ze svého místa u zdi a přešel k volné židli vedle Hinaty. Pokusil se ji obejmout kolem ramen, ale jeho ruka jen projela skrz.
Pak se jen posadil vedle ní a poslouchal její pláč.
Několik hodin se pokoušel dát Hinatě najevo, že je s ní, že se o něj nemusí bát a že se k ní brzy vrátí. Ale žádný pokus se mu nevydařil.
Ta bezmocnost ho sžírala zevnitř.
Hrobové ticho přerušované jen občasným štkaním náhle přerušil Hinatin hlas.
„Naruto-kun,...”
Naruto se zarazil, tak mu neřekla už několik let.
„Pamatuješ ještě na naší svatbu?”
Jak bych mohl zapomenout? Ten den, jsem se stal nejšťastnějším mužem v celé Listové vesnici.