Zpět domů 8. kap.

8.kapitola: První usmíření

„Hmm... zklamal jsi mě Sasuke... a to je špatné...“ Orochimarův úchylácký hlas zasyčel do okolí, až z toho stromy uvadaly.
„Omlouvám se... ještě stále dokážu Tsunade oslabit...“
„Ne... teď už je to zbytečné... Teď musíme oslabit její ochranu. Když zničíme ANBU, ona i vesnice budou snadný cíl...“ slizký jazyk přejel po ledových ústech a Sasukemu se z toho zvedal žaludek.
„Okej... tak na ANBU.“

„Dobře, takže budeš přiřazena do týmu s Rock Leem a Manabem...“ oznámil Suki bernardýn ala šéf.
„Cože? Ale copak není Manabu ve skupině s Reinou a Daichim?“ byla překvapená.
„Jo, ale myslím už jsme se ti s Reinou zmiňovali, že se chceme vzít, tak si bereme volno...“ vysvětlil jí to Daichi a celkem dost protivně na ní mrkl. Suki začala mít násilnické sklony.
„Ehm, takže je vše jasné? Tady máš klíč od pokoje, budeš tam společně s-“
„Tenten a Hinatou...“ doplnil ho Daichi. Tentokrát to vypadalo, že se na něj vrhne bernardýn... Suki se divila jak s ním může Reina vydržet. Daichi měl zvláštní moc, umět pořádně naštvat lidi kolem... To Suki docela rozesmálo, takže se potom bernardýn lekl co to k nim přiřadili, když se to začíná jen tak bezdůvodně smát...
„No, takže víte co a jak-“ chtěl je už vyrazit šefik, ale zase mu někdo skočil do řeči, takže nabral celkem nebezpečnou barvu.
„Ještě moment... chtěla bych vás poprosit, aby jste Tsunadinu prosbu s tím měsíčním volnem nebral moc vážně... přecejen, jenom sedět na zadku mě taky moc nebaví...“
„No dobře, zvážím to... teď rozchod!“
„Hai!“ A Suki a Daichi zmizeli.

Suki se celkem zabydlela, musela sice podstoupit vyčerpávající proces výslechu ze strany Tenten (drbny století >D ), ale to přežila, spřátelila se s Hinatou, která se prý dostala do ANBU nedávno a vše bylo v klidu. Jen něco ji trápilo. Rozhodla se, že se prostě nebude schovávat a rovnou zajde za Manabem a zkusí to s ním dát nějak dopořádku...
Měla štěstí, narazila na něj na louce za základnou, kde vždycky trénovali. Suki si oddychla, byl tam sám... Tušila, že by se nevyhnula nějakým děsně vtipným poznámkám od ostatních. Došla až k němu...
„Ehm... ahoj bráško...“ promluvila na něj a Manabu se překvapeně otočil.
„No... nazdar...“ pozdravil a nervózně se podrbal na hlavě. Suki se pousmála.
„Eee... no... jak se vede? Už jsme se dlouho neviděli...“ plácala co ji napadlo...
„No nekecej, málem jsem si nevšiml...“ zaironizoval Manabu. Suki kajícně sklonila hlavu a nejradši by se propadla do země... Takže on ji taky odsuzuje.
„Hehehe...“ Suki překvapeně zvedla hlavu, když uviděla bratrův rozesmátý škodolibý obličej, spadl jí kámen ze srdce. „Tak promiň, nemohl jsem si odpustit menší potrestání...“ zachichotal se.
„Ty...“ zavrčela Suki, ale na její tváři se rozléval radostný úsměv. „Díky, Manabu...“ podívala se mu přímo do očí a on se jenom usmál.
„Co bych to byl za bráchu, kdybych ti nemohl odpustit... Navíc se mi hrozně stýskalo a jsem moc rád, že jsi tady...“ takový výlev citů z jeho strany, Suki byla zaskočená.
„No hlavně se mně tady nerozbreč...“ vyplázl na ni jazyk. Suki se zašklebila a provokativně do žďuchla. Jako dřív... Manabu se na ni varovně podíval. „Neriskuj...“ Suki zariskovala ještě jednou, ale to už ji Manabu začal honit a když ji chytl, nemilosrdně ji začal lechtat...
„Né, dost... už... dobrý... vz-vzdávám se...“ chechtala se na celý kolo. Manabu ustoupil. „No počkej, tohle ti nedaruju!“ bleskově vstala a tentokrát honila ona jeho... Blbli jako malí a užívali si to... konečně po tak dlouhé době, byli zase sourozenci a uvědomili si, jak moc jsou si pro sebe vzácní.
Po chvíli si zadýchaně lehli do trávy. Odpočívali a užívali si štěstí.
„Víš, myslel jsem si, že jsi mrtvá... že jsi navždycky pryč, že už tě nikdy neuvidím...“ pronesl do ticha.
„Já vím...“ povzdychla si Suki. „Omlouvám se...“
„Já už ti nechci nic vyčítat, jen jsem chtěl říct jak je super, mít tady zase svou mladší sestřičku...“ zasmál se.
„Heh... no jo, no jo, už dost rozplývání se... co kdybychom si taky trošku zatrénovali?“ posadila se a s jiskřičkami v očích pohlédla na bráchu.
„Pche... vůbec ses nezměnila... já po náročným dnu si konečně sednu a ty hned přiběhneš, že se nudíš a taháš mě do nějakých aktivit... ti teda děkuju...“ zabědoval a neochotně se posadil.
„Tak dělej, trvá ti to jak šnekovi se doplazit na severní pól...“ vytáhla ho na nohy a nemohla se nepochlubit: „Ale dej pozor, za ty roky jsem se zlepšila!“
„No jó! Tys vlastně trénovala u legendárního slizouna, co? A jakpak se ti u Oroxichta líbilo? Nějaký zajímavý zážitky?“ přehnaně se zajímal a Suki se jen ušklíbla.
„Snad nežárlíš, že jsem teď lepší než ty?“ Suki vytáhla kunai a stoupla si naproti Manabimu.
„Lepší? Ha, to se ještě uvidí...“ napodobil její gesto a už se k ní hnal připraven zaútočit. Suki mu ale najednou zmizela... „Hm, tak rychlejší bys možná byla... dřív jsi sotva dohnala želvu v závodě na dva metry...“ snažil se ji vyprovokovat a rozhlížel se po ní.
„Tady...“ oznámila mu svoji pozici a už na něj letěla ze vzduchu. Manabu mrštně uskočil a oháněl se kunaiem. Suki ho zablokovala a už tahala vrhací jehlice.
„Ha há, takže to bereš vážně, jo? Tak to doufám počítáš s menším zraněním...“ usmál se a sáhl do brašničky pro shurikeny. Suki se jen ušklíbla a zmizela. Objevila se tři metry za ním a hodila dvě jehlice. Manabu je odrazil kunaiem a už na ni posílal kunaie, ale ona už byla jinde. Zjevila se po boku bratra a už se napřahovala kunaiem. On ji zablokoval, tak se zase přenesla do větší vzdálenosti a útočila jehlicemi, vyhnula se shurikenům a hned opět zaútočila z blízka. Střídala vzdálenosti čím dál rychleji a Manabu měl nakonec co dělat aby ji stíhal.
„Už jsi zpocený?“ zjišťovala a zrychlovala tempo...
„Kdeže... fůrt říkám, že jsi šnek...“ schválně ji provokoval.
„No jak chceš, já můžu ještě zrychlit.“ Kroužila kolem Manaba a ten se jen otáčel a odrážel její útoky. Když v jediném momentě se Suki zastavila. „Fajn, tak možná na to půjdu jinak...“ zhodnotila situaci a rozhodla se předvést víc. Chtěla aby si jí aspoň trochu vážil...
„Co to bude teď?“ zjišťoval a jakmile zachytil její pohyb došlo mu, co bude následovat. „Ale, tak přeci jenom jsi nezapomněla na styl Tasiko klanu?“ pousmál se a připravil. Suki pomalými pohyby jednou rukou rozvázala šňůrku na zápěstí druhé a potom naopak. Pro vetší efekt počkala a pak jedním pohybem škubla a strhla provázky omotané od zápěstí po lokty. Vyšvihly se do vzduchu a nabyli na délce. Manabu ji se zájmem pozoroval.
„Je to stále to samé, nebo máš nějakou novinku?“ ptal se.
„To si myslíš, že bych přišla na prázdno?“ pousmála se. „Fuuton: Shuryuu no jutsu!“ (Živel vítr: jutsu hlavního proudu)

Za základnou se ozval výbuch a následně se zvedlo vysoko do vzduchu obrovské mračno prachu.
„Co to je? Co se stalo?“
„Je to útok?“
„Zaútočili na nás?“
„Co to ksakru bylo?“
„Nějaký výbuch!!!“
Všichni ANBU byli zmatení, ale rychle sebrali zbraně a přesunuli se k místu rozruchu.
„Co se to tu stalo?“ vyzvídala jistá zelenoblonďatá holka a všichni ostatní si kladli stejnou otázku. Čekali až se prach usadí, aby se jim naskytl velice zvláštní pohled.
„Chceš mě kruci zabít? Ty tele jedno!“
„No jo... promiň, nějak se mi to vymklo...“
„Tak vymklo? Sakra, kdybych neuskočil, tak by to pěkně bolelo...“
„Sim tě, ty naděláš...“
„Jo to teda nadělám! Jako-“
„Ehm, ehm...“ jeden kluk nepatrně upozornil na svoji přítomnost. Dva hádající sourozenci se překvapeně podívali na všechny ANBU. Ti se na ně dívali ne zrovna mile.
„Můžete mi laskavě vysvětlit, co se to tu děje?!!!“ z davu se vyřítil šéfik zvaný bernardýn, který byl extrémně nabručený.
„No... eh... jen jsme trošku trénovali...“ objasnila situaci Suki.
„E?“ na víc se nikdo nezmohl.
„Tak trošku?“ ozval se Neji.
„Ták, my myslím radši půjdeme, že? Suki...“ zatahal ji za rukáv.
„Jasně... Dewamata!“ a vypařili se. Všichni chvíli stáli jako v transu.
„Najděte je a okamžitě je ke mně přiveďte!!!!“ ozval se nechutně hlasitý štěkot.