Stínový ninja 10

Stáli na vrcholku jedné z hor, kterých bylo na poloostrově na kterém ležela země Blesku požehnaně. Nedýchalo se jim zrovna nejlépe, protože byli opravdu hodně vysoko. Kolem nich byly vidět vrcholky dalších hor, které tvořily kolem dokola nepravidelnou mísu. Do ní však kvůli hustému závoji mraků nebylo vidět.
„Tak jsme po sedmi dnech konečně tady." konstatoval spokojeně Sakumo. Mikuri se rozhlížel, natahoval krk jak chtěl, ale žádnou vesnici neviděl.
„Nic nevidím." namítl.
„No právě proto je to taky Skrytá oblačná." poučoval ho sensei s úsměvem na rtech, který však přes jeho masku nebyl vidět.
Wataru se podíval dolů, do mraků. „Takže Oblačná je tam dole?" zeptal se senseie.
„Jistě." souhlasil Sakumo. „Druhá nejsilnější skrytá vesnice, hned po Listové. I když by se dalo říct, že po tom útoku Zvučné a Písečné na Listovou před rokem a půl ji o ten post připravil, takže Skrytá oblačná je nejsilnější ninja vesnice." vysvětloval svým studentům.
„Chuuninská zkouška začíná za další týden. Doufám že do tý doby zvládneš Mizu Rappa." obrátil se Wataru na svého přítele.
„Taky doufám." zadoufal Mikuri a vzpomněl si na své pokusy toto jutsu zvládnout během cesty sem. Buď byla vlna celkem silná, ale dosahovala poloviny obvyklé výšky,(kolem tří metrů) nebo byla dostatečně vysoká, ale slabounká.
„To dáš." povzbuzovala ho Kasumi. „Já taky Kahen buyou zvládla."
„Jo, ale ty jsi lepší a silnější než já." odporoval jí.
„To je možná pravda, ale stejně." trvala na svém dívčí část týmu.
„Budete tu žvanit nebo půjdeme?" chtěl po nich vědět Sakumo.
„Jdeme!" rozhodla bez ohledu na chlapce Kasumi a vydala se po hoře za pomocí chakry dolů. Chlapci pokrčili rameny a vydali se za ní. Štěstí bylo, že nemuseli klesat až k úpatí, jako to bylo u stoupání. To museli šplhat až od samotného kořene hory až na vrchol. Oblačná se rozkládala ve výšce asi patnáct set metrů nad mořem na jakés takés rovné plošině mezi horami, jejichž vrcholky viděli. Oblačná byla skutečně velká. Minimálně dvakrát větší jak Trávová. Díky své velikosti se ale nerozkládala na té plošině, ale šplhala také do hor.
Zdálo se, že má jen jednu bránu a tu strážili dva ninjové se znakem Oblačné na čelenkách. Sotva uviděli znaky na jejich čelenkách, zastoupili ji cestu.
„Uveďte kdo jste a za jakým účelem přicházíte." vyzval je ninja vpravo.
„Hatake Sakumo, Hanada Kasumi, Rune Mikuri a Hitsugaya Wataru. Přicházíme se zúčastnit chuuninské zkoušky." představil je a vytasil průkaz s povolením. Jeho studenti ho napodobili a připomínali tak agenty FBI. Ninja nalevo je důkladně prozkoumal.
„Můžete jít." ustoupil když se ujistil že jsou v pořádku. „Ubytování budete v budově ubytovny která se nachází na hlavní ulici. Nemůžete ji přehlédnout. Je jasně žlutá." popisoval jim ještě.
„Po dobu chuuninské zkoušky máte povolený neomezený pohyb po vesnici, vyjma budovy Raikageho." ukázal na vysokou, čtyřpatrovou,hranatou a příjemně žlutou, která se tyčila uprostřed vesnice, ninja vpravo.
„Beru na vědomí." budova Raikageho pro jeho misi nebyla stejně důležitá. On se chtěl zaměřit na obyčejné lidi a nižší ninjy, kteří do velkých akcí nebyli zapojováni a to je štvalo, takže o tom dost mluvili.
Strážný ninja měl pravdu. Budova ubytovny byla nepřehlédnutelná, kvůli své jasné žluti. Hlavní ulice vedla až k budově Raikageho, ostatně jako všechny ulice. Jak zjistili při sestupu z hory. Lidé na ulici si jich nevšímali a oni si nevšímali jich. Byli zvyklí že v době chuuninské zkoušky je ve vesnici mnohem více lidí než obvykle. Proto byla také ubytovna velice veliká. Měla pět pater a široká byla až až. V podstatě se dalo říct že je to největší budova vesnice. Recepční ubytovny se na rozdíl od strážných ninjů neptala kdo jsou. Pro ni to mohli být třeba akatsuki, hlavně když tam budou bydlet a zaplatí za to oni, nebo vesnice. Dostali celkem tři klíče. Pokoj s dvěma lůžky pro chlapce, s jedním pro dívku a učitele.
„Hele kluci, počítejte s tím, že u vás budu pečená vařená. Sama na pokoji nebudu ani náhodou." upozorňovala je Kasumi na chodbě před pokoji.
„To je teda štěstí." zamrmlal Wataru a vzápětí dostal do nosu.
„Hééj, já nic neudělal." ohradil se ublíženě.
„Neudělal ale řekl. To stačí." namítla Kasumi.
„Né, to teda nestačí.." obořil se na ni Wataru.
„Stačí."
„Nestačí."
„Stačí."
„Nestačí."
„Hele vy dvě hrdličky, klidně se tu hádejte, ale já se du natáhnout. Chybí mi normální postel." oba hádající se ninjové naráz zmlkli a otočili se s vražedným pohledem na svého přítele. Ten okamžitě pochopil že není něco v pořádku a rychle vběhl do pokoje. Pronásledovatelů se ale nezbavil.
„Né nehcte mě!" křičel seč mu hlas stačil ale nebylo mu to nic platné. Kasumi ho povalila na postel, přiklekla nohy a chytila ruce. Wataru se chopil úlohy mučitele a začal mu prstama jemně přebíhat po žebrech. Následoval vůbuch smíchu.
„Nehehe. Nehechtehehe mněhehe." svíjel se Mikuri a snažil se vyprostit z Kasumiiného sevření. Sakumo je pozoroval ode dveří a musel se pousmát. On i Mikuri měli stejnou slabinu.
„Být vámi nechal bych toho. Není radno vyvolávat nepříjemnosti v ostatních vesnicích." varoval je. Ve skutečnosti ale chtěl Mikuriho ušetřit toho hrozného mučení. Jako malý tohle zažíval dost často, až mu to bylo nepříjemné. Jeho studenti toho okamžitě nechali a posadili se na postel, až zasténala.
„Z čeho vlastně sestává chuuninská zkouška?" začal vyzvídat Mikuri, který ve zdraví přežil lechtací útok.
„To vám nemůžu říct já, ani originál." prohlásil Sakumo. Všichni tři vyvalili oči. Tohle byl klon? Ani si nevšimli kdy jejich sensei zmizel.
„Vy jste už na misi?" užasla Kasumi.
„Jistě. Nehodlám ztrácet čas ani o chvíli."
„Proč nám nemůžete říct nic o zkoušce?" naléhal na učitele Wataru.
„Je to pravidlo. Vyšší ninjové nemůžou nižším prozrazovat nic, co by jim ulehčilo zkoušku. Proto." vysvětloval mu trpělivě Sakumo.
„Aha. To je škoda. Měli bychom alespoň trénovat." uvažoval Wataru jak strávit zbývající čas.
„To bych nedoporučoval." odrazoval ho učitel.
„Prooč zas?" nechápal Mikuri.
„Nemyslím že je zrovna nejlepší nápad ukazovat svoje dovednosti protivníkům."
„Myslím že má sensei pravdu." souhlasila Kasumi.
„Tak co budem dělat? To bude otrava tady sedm dní jen tak nic nedělat." stěžovali si oba chlapci.
„Tak ho využijte pro prozkoumání terénu. To je vždy při misi důležité." navrhl jim.

***
Po sedmi dnech konečně přišel ten den. Den kdy měla začít chuuninská zkouška. Den na který čekala spousta geninů ze spousty skrytých vesnic. Den kdy se jim měla otevřít cesta k postupu v ninjovské kariéře.
Ovšem tři genini ze Skryté Trávové pořád spokojeně vyspávali. Nebyli to nikdo jiní než Mikuri, Kasumi a Wataru. Jejich sensei ovšem nezahálel. Intenzivně se už sedm dní pokoušel zjistit co Oblačná s Kamennou chystají. Zatím ale nebyl úspěšní, ostatně jako jeho kolegové. Jeho klon ovšem právě přicházel ke dveřím pokojů jeho studentů. V ruce malou houkačku a na tváři potměšilý úsměv. Potichu se vkradl do chlapeckého pokoje, který byl skoro stejný jako ten v trávové. Při stavění ubytoven asi neměli moc fantazie. Co věděl, tak jeho radu vzali doslovně a prozkoumávali každičký kousek vesnice. To je ovšem neopravňovalo k tomu, aby si klidně vyspávali, když zkouška začínala už za hodinu a půl. Pomalounku se nadechl a zmáčknul houkačku kterou splašil bůhvíkde.
HÚÚÚHUHÚHUHÚÚÚÚHU. Rozječel se levný plastový krám.
V tu ránu oba spáči vyskočili z postele a zakryli si uši. Sakumo houkačku potěšeně vypnul. Vzápětí si přál aby se to nestalo,protože to by jistojistě ztlumilo hlasy jeho studentů.
„Zbláznil jste se sensei?!" zaječeli oba naráz až Sakumovi zadrnčely bubínky.
„Co je to krucinál za nápady takhle budit lidi?!" vztekal se Wataru.
„Jooo! My chce ještě spát!" připojil se k němu Mikuri.
„Klidně si spěte, ale zkouška začíná už za hodinu a půl." s dělil jim klidně. V chlapcích by se v tu ránu krve nedořezal.
„Tak proč jste nám to ksakru neřekl a nechal nás spát?!" vyjel opět Wataru.
Jen co to dořekl, se prudce otevřely dveře a uslyšeli: „Fuuton: Hanachiri mai!" Najednou všichni tři zjistili, že se vznáší někde u stropu a porůznu do nich naráží postele, polštáře a peřiny. Snažili se zjistit kdo to udělal, protože jim byla pěkná zima a vítr jim strčil odkrýt některé zajímavé partie těla. Tedy s vyjímkou jejich učitele, protože ten rozhodně po vesnici nechodil v pyžamu. Kasumi na ně pobaveně hleděla a usoudila, že mají dost a tak zrušila své jutsu. Lidi procházející v tu chvíli uslyšeli z ubytovny dvě hlasité rány které následoval výbuch smíchu. Pánská část týmu totiž nešťastnou náhodou popadal na sebe a jak se snažili vstát, naskytl se Kasumi velice zajímavý výjev.
„Přestaň se tak blbě tlemit a pojď nám pomoct." prskal Mikuri a natáhl k ní ruku. Kasumi stále hýkající smíchy mu pomohla. Na rozdíl od nich už ale byla oblečená. Sakumo a Wataru se od sebe posléze mnohem snadněji odlepili.
„Co to jako mělo znamenat?!" pěnil Wataru.
„Vy jste mě vzbudili!" obviňovala je stále se smíchem dívka. „Takovej kravál by vzbudil i mrtvýho a já se chtěla vyspat." rozhořčovala se dál.
„Za hodinu a čtvrt začíná zkouška." informoval ji Sakumo. Rázem ji smích přešel.
„Proč jste mě nevzbudili?! No tak dělejte vy lenoši! Musíme tam být dřív!" komandovala je. Chlapci pobíhali po pokoji, a snažili se dělat obvyklé ranní věci, cože se jim moc nedařilo, protože neustále brkali o popadané postele, nebo se klouzali po polštářích a peřinách.
„Grrrr." zavrčela a dala se do úklidu popadaných věcí. Polštáře hodila na jednu postel, peřiny na druhou. A když jí Sakumo pomohl, podařilo se jim odstranit postele z sety klukům, kterým se podařilo umýt a obléknout a kteří teď bleskově dělali snídani pro všechny.
Během čtvrt hodinky byli připravení a vyřítili se na chodbu. Už se chystali seběhnout dolů, když je Kasumi zastavila, protože si na něco vzpomněla.
„Sensei!" zakřičela na učitele který zamykal jejich pokoje. „Kde vlastně ta zkouška začíná?"
„Hm? Chuuninské zkoušky začínají tam, co začínala většina ninjů." odpověděl zdánlivě nesmyslně a v hádance.
„Přestaňte na nás chrlit blbiny a radši to vyklopte." vypěnil Wataru.
„Klid. Nemusíš se hned rozčilovat." klidnil ho učitel. To mělo jediný důsledek, a to ten, že Wataru vypadal jako vařený rak. „No dobrá." pozoroval pobaveně svého studenta. „Místo kde přeci začíná většina ninjů je akademie ne?" zeptal se jich. Odpověděli mu jen kývnutím. Kde je akedemie věděli.
„Mohl by jste to blíže upřesnit?" dožadovala se Kasumi.
„Druhé patro, učebna číslo dvacet tři." odpověděl jí odevzdaně.
Venku na ulici se pustili do diskuse, co vlastně obnáší chuuninská zkouška, když začíná v učebně.
„Když to bude na akademii a v učebně, tak určitě nebudeme smět používat jutsu." říkala právě Kasumi.
„To by mohl být problém." zamračil se Mikuri.
„Já bych řekl že by to nemělo být žádné postřehnutelné jutsu. Vy dva žádné neumíte, ale já bych mohl používat své iluze." napadlo Watarua.
„Ty umíš genjutsu?" překvapilo Kasumi.
„Neřekl jsem genjutsu. Řekl jsem iluze."
„A co je asi podle tebe genjutsu? Iluze. Genjutsu tvoří iluze." odporovala mu.
„Ale je rozdíl mezi mými iluzemi a genjutsu."
„Jo jaký? To bych ráda viděla." řekla Kasumi pochybovačným hlasem.
„To se dost těžce vysvětluje." povzdechl si Wataru.
„No vidíš, žádný rozdíl v tom není!" čepýřila se Kasumi.
„Ale je."
„Ne není."
„Vy jste jak manželé po dvaceti letech svatby." prohodil Mikuri ve snaze je zklidnit. Vzápětí mu došlo že se mu to nejspíš nepovedlo a ucítil dvojí prudké strčení do zad. Bolestivě hekl a rozplácl se na zemi jako žába.
„Za co?" zasténal.
„Za ty tvý přiblblý narážky. Co jsme v oblačný jich máš až moc." vysvětlila mu Kasumi a taktně mu šlápla na záda. Mikuri jen bezmocně hekl a sledoval jak se od něj dva páry nohou vzdalují. Povzdychl si a namáhavě se zvedl ze země. Pokusil se co nejvíce očistit od prachu a doběhl své přátele, kteří pro změnu zarytě mlčeli.
Do budovy akademie nakonec dorazili půl hodiny před zahájením. S nelibostí se vyšplhali do druhého patra a patřičně si postěžovali, proč že to není v přízemí. Pak nakonec dorazili k učebně číslo dvacet tři. Na rozdíl od ostatních učeben, které měly normální dveře, tahle měla dveře dvojité. Wataru opatrně dveře otevřel a oni s údivem zjistili, že v učebně je přes dvě stě geninů a všichni na ně upřeně hledí. Nervózně se usmáli a snažili se zmizet v davu. Naštěstí se jim to podařilo a třída se opět rozhučela.
„Páni, tady je ale lidí." rozhlížel se nervózně Wataru.
„To ano." přikývla Kasumi. „Chuuninské zkoušky se pokaždé účastní spousta lidí,ale mnoho jich neuspějě. Ale potom mají větší šanci uspět příště protože zkouška se koná každý půlrok a pokaždé ji pořádá někdo jiný." vysvětlovala chlapcům. „Ne že by to ale měnilo její obtížnost." dodala.
„Vidím to na dvě stovky." odhadoval Mikuri a rozhlížel se po třídě. Byla obrovská. Nejspíš největší na akademii a používaná vyýhradně ke zkouškám. Postavena byla ve stylu schodů, takže vždycky další řada lavic byla o kousek níž.
Třída opět ztichla. Chvíli nechápali proč, ale pak se podívali ke dveřím a důvod byl zjevný. Do učebny vešlo asi čtyřicet lidí s poznámkovými bloky. A bylo to tu. Chuuninská zkouška začínala.
Jeden z nich vystoupil do popředí. Na to, že vypadal velice mladě, měl robustní postavu. Oproti tomu působil v obličeji celkem příjemně.
„Jmenuji se Sakaki Tokiwa a jsem váš zkoušející při první části chuuninské zkoušky." ti co byli na chuuninské zkoušce poprvé, ztuhli. Nečekali že zkouška má více částí.
„Jsem povinen sdělit vám následující věci. Nebudou se zde tolerovat žádné souboje bez povolení od zkoušejícího. I když vám bude povolení uděleno, zabití nebude tolerováno. Ti co neuposlechnou, okamžitě skončili."
„Možnost smrti?" zašeptal vyděšeně Mikuri.
„Nebuď hned podělanej strachy, něco takovýho určitě nedovolej." klidnila ho šeptem Kasumi, ale i na ní byl znát náznak strachu.
„Nyní zahájíme test." prohlásil rozhodně. Všichni se napnuli. „Nebude sedět tak jak jste se posadili teď, ale dostanete číslo a rozsadíte se podle nich. Potom dostanete otázky."
Takže test. Něco takového se dalo čekat když je to na akademii, napadlo je. Wataru seděl úplně vzadu, vedle nějakého Oblačného genina. Krásně viděl na Kasumi i Mikuriho. Kasumi seděla dvě řady od něj u okna. Vedle sebe měla nějakou růžovovlasou dívku, jejíž červená páska na hlavě dávala najevo že je z Konohy. Mikuri seděl pět řad pod ním a spíš směrem ke zdi. Odkud byl jeho soused nalevo neviděl, ale měl jasně rudé vlasy.
Jeden z těch čtyřiceti lidí si připravil testy a spolu s ostatními je začal rozdávat. Každý ještě dostal tužku a gumu. Pak se posadili na židle, které byly kolem lavic.
„První test má mnoho pravidel. Poslouchejte pozorně, nebudu se opakovat." vzal do ruky křídu a otočil se k tabuli. „Pravidlo první: Každý z vás začíná s deseti body. Test má deset otázek a každá je za bod. Za každou špatnou odpověď se vám bod odečte. Odpovíte-li správně, nic se neděje a bod zůstává. Když budete mít všechno dobře, máte deset bodů. Za všechny špatně, nula. Pravidlo dvě. Jestli projdete nebo ne, bude záležet na součtu bodů vás a vašeho týmu. A poslední pravidlo, jestli vás dozorci přistihnou při opisování, ztratíte dva body. Ti z vás, kdo ztratí všechny body budou požádáni o odchod. A s nimi i zbývající dva členové týmu. Poslední otázka bude zadána čtyřicet pět minut po zadána testu. Zkouška bude trvat hodinu."
Všichni se připravili.
„Začnete!" všichni se chopili tužek a dali se do čtení otázek.
Už po přečtení prvních dvou otázek bylo Mikurimu nevolno a začala ho zachvacovat panika. Na ty otázky vůbec neznal odpověď. A jak postupoval dolů, bylo mu jasné, že tohle nezvládne.
Ale počkat! tu sedmičku bych mohl zvládnout. Ta je asi nejjednodušší. Přece nejsem takový pako abych nezvlád alespoň jednu otázku. Takže jdeme na to!
Kasumi si pročítala jednotlivé otázky. Už předem jí bylo jasné, že nemůže zvládnout všechny, tak se alespoň o něco pokusí.
Wataru se ani neobtěžoval čtením otázek. Měl plán, jak získat pár odpovědí, i když při tom bude možná přistižen, ale to nevadí, když to bude jednou, ujde to. Pozoroval, jak se kolem toho zrzka vedla Mikurihi najednou objevil lehký písemný obláček. Ten ale uměl podvádět!
Takže, kolik mám ještě času? podíval se Mikuri na hodinky. Čtvrt hodiny, to je sakra málo a já ani nemám ten pitomej jeden příklad! Achjo, já to zvořu. A navíc, polovina týmů už vypadla. Nesmí podvádět! Bůhví kolikrát podváděla Kasumi nebo Wataru. Prostě nesmím!
No vida, druhá otázka už je na světě, radovala se Kasumi. Ale že mi to trvalo. Doufám že ten pitomec Mikuri nepodváděl. Wataru vypadá inteligentně, toho to ani nenapadlo. Ale že je to záběr. Půlka lidí už je v prčicích! A ta růžová holka vedle mě ne. Musí bejt dobrá.
Půl hodiny po zahájení. To by snad mohlo stačit. Ten Oblačnej škrabal pořád něco píše takže určitě něco bude mít. Pomalu začal otáčet hlavu ke svému sousedovi. Hlavně pomalu. Víš že nemusíš vidět moc. Díval se natolik, že viděl jednotlivá písmenka, ale to mu nevadilo. Okamžitě začal tvořit iluzi, zároveň si všiml že se na něj jeden dozorce dívá. Ještě dvě vteřiny! Jedna, dva! Prudce ucukl hlavou ke svému papíru a neušlo mu, že si dozorce něco píše do bloku. Podíval se na papír, kde se skvěla iluze textu, který napsal jeho soused. Výborně. Čtyři otázky. V to jsem ani nedoufal, usmál se a začal zdánlivě znovu přepisovat co už měl, ale ve skutečnosti jenom přenášel iluzorní slova na papír. Za pět minut to měl hotové. Tak a teď to ještě dát těm dvěma. Zvedl zrak od papíru. díky mírnému vyvýšení celé učebny byl ve výhodě. Začal se soustředit. Tyhle lehké iluze mu nikdy netrvaly moc dlouho takže během minuty měli jeho přátelé odpovědi na papírech. Poznal to, protože překvapenému Mikurimu vypadla tužka z rukou.
To snad není možný! zíral na papír Mikuri. Právě se mu tam zničeho nic objevily čtyři odpovědi. Samým překvapením mu vypadla tužka z ruky. V tu samou chvíli ucítil už poněkolikáté za tu chvíli písek v očích. Měl podezření, že to dělá jeho písečný soused, ale nevšímal si ho. Raději se věnoval svým úvahám. Ale počkat! Neříkal Wataru že umí iluze? No jistě! usmál se a začal přepisovat slova která se mu objevila na papíře.
Počkat, co se to děje? žasla Kasumi když se jí na papíře začaly objevovat odpovědi. To se hodí. Kdo to byl? vyptávala se sama sebe a pak se jí v hlavě rozezněl Wataru, říkajíc že umí iluze. Pousmála se, a začala psát.
Všichni tři dopsali právě v čtyřicáté páté minutě testu. Zkoušející vykročil vpřed aby si ho ostatní všimli.
„Nadešel čas pro desátou otázku!" ve třídě to zašumělo. „Je tu ale ještě jedno pravidlo. Musíte se rozhodnout jestli odpovíte nebo ne. Pokud se rozhodnete neodpovídat, vaše body se redukují na nulu. Takže budete vyřazení i s oběma dalšímy členy týmu. A pokud odpovíte špatně, odečítají se vám všechny body které jste měli."
Ve všech třech hrklo. To snad ne! řekli si všichni naráz. Tohle nečekali. Nebylo tu jiné východisko než odpovědět správně. Co když se jim to ale nepodaří? Co potom?