Na konci duhy...

„Nemůže nás slyšet, že ne?“
„Jsi zrůda!“
„My tě tady nechcem. Odejdi!“

Bylo nádherně. V brzkém létě prudce svítilo slunce a ze všech hřišť se ozýval dětský smích. Všechny děti byli šťastné a veselé. Tedy, až na jedno.

„To je on?“
„Nevypadá tak.“
„Pojďte, děti, půjdeme domů.“

Malý chlapec sám seděl na opuštěné houpačce. Z očí mu tekly slzy. Ale nikdo ho nepřišel uchlácholit.
Ženy o něj zavadily jen rychlým pohledem plným strachu, aby náhodou nepromluvil s jejich dětmi. A přitom on trpěl.
Trpěl, jak si jenom málo kdo dovede představit. Nikdy nepoznal, jaké to je, když spadnete a někdo vás zvedne a uchlácholí. Nikdy nepoznal nic, co by se aspoň vzdáleně podobalo přátelství, natož pak lásce.

„Co se ti stalo?“ chlapec vzhlédl. Naproti stála nesmělá tmavovlasá holčička.
„Já…“ začal po chvilce chlapec.
„Hinato!“ zakřičela opodál stojící žena a rozeběhla se k dívce s nataženýma rukama. „Pojď, už půjdeme domů!“
Dívka se naposledy otočila a usmála se na chlapce. Potom už zmizela za rohem.

Chlapec opět zůstal sám. Ale tentokrát neplakal. Usmíval se, i když měl ještě mokré tváře.
„Ne, nesmím jen brečet. Musím jít dál a nesmím se vzdát. Já to dokážu a jednou mě lidi z celé vesnice uznaj!“
Rozeběhl se někam, neznámo kam. Jenom šťastně běžel a usmíval se na lidi kolem, ale oni mu vraceli pohledy, které už tolikrát viděl. Pohledy, které se nedají popsat slovy. Tak se usmívat zase rychle přestal.
Najednou z jasně modré oblohy začaly padat malé kapky. Po chvíli už celkem vydatně pršelo a objevila se duha.
„Na konci duhy se plní přání!“ vzpomněl si chlapec na větu, kterou náhodou slyšel říkat nějakého pána svému synovi.
Rozeběhl se kousek za svou vesnici. Přesně tam, kde končila duha.
Sedm různých barev stoupalo od většího jezera a táhlo se přes celou vesnici, až někam do dálky.
U toho jezera byla lávka, na které seděl černovlasý kluk. Mohl být stejně starý. Zamyšleně se koukal na hladinu.

„Na konci duhy se plní přání,“ zopakoval si větu ještě jednou. „A já si přál přítele.“