Tíha lásky - 05.díl

Víla vyděšeně vykřikla a chvíli jen tak pozorovala chlapce, jež se zmítal v trávě.
„Kibo! Kibo, je ti něco!“ Strachovala se o svého přítele a jemně se ho dotkla. On ale začal vydávat sípavé zvuky a chytal se za krk, jako by se dusil. Víla k němu přiběhla a začala volat ostatní. Nikdo ji zřejmě neslyšel, jelikož se šli všichni po snídani proběhnout, ale ona se nehodlala vzdát. Pořád křičela ze všech sil a snažila se hochovi pomoct.
Konečně se ozval štěkot a k tábořišti se blížila smečka bílých vlků. Vůdce okamžitě přiběhl ke Kibovi a začal do něj šťouchat čenichem. Vlk zavřel oči a vydechnul….
Všichni se rozkňučeli a sklopili hlavy, když se náhle začalo ozývat tlumené chichotání smísené s lítostí. Kiba vstal, ale smích ho přemohl a tak se znovu svalil k zemi. Všichni na něj zuřivě hleděli, ale on si jich nevšímal a jen se smál se slovy: „Měli jste se vidět! Skočili jste mi na to!“
Ostatním ale moc do smíchu nebylo a byli na něj naštvaní. Tolik strachu, smutku a obav kvůli ničemu… Vůdce se ale zlobil nejvíce. Z očí mu létaly blesky. Už už to vypadalo, že se na něj vrhne…
Vyskočil, avšak Kiba hbitě uhnul, ale zakníkal a bylo vidět, že je mu toho žertu líto. Vůdci ale jeho sebelítost nepřišla nějak závažná, stále měl zlost. Opět se na chlapce vrhnul, ale ten si toho tentokrát nevšiml a schytal tak dlouhé krvavé šrámy na boku. Co má dělat? Bojovat proti němu? Ani náhodou! Na to je moc slabý…
Víla seděla přikrčená v travině a zírala s uslzenýma očima na Kibu. Proč to udělal, když toho teď lituje? Nechápala to, neměla lidské pocity a neznala to. Slzy jí proudem stékaly po něžných tvářích a odkapávaly na mokrou hlínu.
„Dost…“ Zašeptala. „Dooost!!“ Vykřikla, tentokrát hlasitěji než chtěla. Všichni se na ni nechápavě otočili a ona zavzlykala. Pozvedla hlavu a přelétla pohledem z Kiby na Vůdce smečky.
„Nechte toho… já se také na Kibu kvůli tomu žertu zlobím, ale nemusíte ho zabít!“ Křičela na ně. Vůdce sklopil hlavu, otočil se a putoval k lesu. Tsume pomalu vykročil k víle a ovinul kolem ní svůj dlouhý ocas. Snažil se ji uklidnit.
„Víš… v našem Vůdci je skrytý démon, nesnáší lži a okamžitě zasáhne i kvůli pouhému žertu. On o tom nikdy neví a démon ho vždy plně ovládne… občas se nedá zastavit. Nejhorší to bylo, když jsme bojovali proti jednomu z Nejvyšších…“ Vysvětloval dívce, která se ještě trochu třásla. Poté ztišil hlas a pokračoval: „…zabil dokonce svou milovanou družku… vůbec o tom nevěděl a dával to za vinu tomu druhému vlkovi a tak zabil i jeho… Byly to těžké časy… Teď už se dokáže trochu ovládnout, ale pokaždé ho to stejně přemůže… Nedá se s tím nic dělat.
Ale je opravdu zvláštní, že po tvém křiku se uklidnil… Asi je to tím, že mezi vlky a vílami bylo vždy velké spojenectví. Jen, že ho zatím nikdo z nás zastavit nedokázal a pokaždé se to neobešlo bez zranění… Ale to je už jedno.“ Ukončil řeč.
Víla zapřemýšlela, zda i on utržil od Vůdce nějakou tu ránu, poté však uviděla tenkou jizvu na jeho čenichu sestávající se ze dvou drápanců, jež nabývala podoby písmene D. Tsume zachytil její zvídavý a zároveň lítostný pohled a promluvil: „Ano, to mi udělal on. Je to jeho znamení. D jako Devil (ďábel).“
„A… aha.“