Provinění 09

Ushira, potkala ho už dříve, než ve dveřích kanceláře hokage. Viděla ho na zkouškách chunninů. Chodil s ní do třídy. Přišel k nim ovšem až v druhém ročníku, což bylo také velmi zvláštní. Nijak extrémně nevynikal. Řadový shinobi s dokonalým mířením zbraní na cíl. Od doby, co vyrazili na misi, neřekl celému týmu ani slovo. Jen vysvětlil stroze Hanabi část plánu vymyšlenou Shikamaru a pak jí okřikl, aby byla zticha. Jinak jí v jejích rozhodnutích nijak neoponoval. Dost jí to nahánělo hrůzu. Nikdy v životě nepoznala nikoho tak zamlklého.

Byl asi tak stejně starý jako Hanabi a na tváři měl i přes jeho mladý věk tenkou jizvu, která z dáli nebyla vůbec vidět. Všem, kdo ho alespoň trochu znali, bylo jasné, že to není jen obyčejný ninja, který splní misi a tím to pro něj hasne. Hanabi fascinovalo, jak jí relativně ignoroval, jako kdyby pro něj byla pouhá přítěž, což jí trochu štvalo.

Díky zabrání do myšlenek ani nevnímala obraz, který jí umožňoval byakugan. Díky své mírné zaslepenosti si ani nevšimla, že se v okolí něco děje. Trochu zpanikařila. Po chvíli se uklidnila a marně hledala nově příchozího. Po celém těle se rozšířil strach, co když opět přiletí přízraky, opět jí vtáhnou do genjutsu.

Strach jí ovšem přešel, když zbádala, že ten „nepřítel“ je její sestra. S otevřenou pusou, až to vypadalo docela komicky, hleděla na celou skutečnost. Naprosto nečekala, že by Hinata tak zešílela, a ona taková slušná kunoichi zpřetrhala tolik pravidel, zákazů a vlastně se dokázala vzepřít Tsunade.

Hinata nebyla hloupá, a co se týče stopování a odhadování vzdálenosti byla nenahraditelná. Jediné, co jí ubíralo na schopnostech, byla stydlivost.

Aniž by se dokázala ovládnout, seskočila hbitě z kamene a namířila si to směrem ke své sestře. Naprosto zapomněla, že zanechala Ushira svému osudu. Běžela, Hinata ovšem byla o mnoho rychlejší a brzy se jí ztratila z dohledu. Ani si bohužel nevšimla, kde je. Stála uprostřed temného lesa.

Najednou jí přišlo, že se nedaleko ní opět zhmotnila tma. Ukryla se za strom a prohlížela si byakuganem místo, kde zahlédla přízrak. Nic tam nebylo, zřejmě jen měla halucinace. Vylezla tedy z úkrytu. Přesně tam, kam koukala byakuganem, stál přízrak. Rychle se ukryla za strom. Ačkoliv se snažila nedýchat, měla pocit, že se udusí, když vydechla, měla pocit, jakoby se to rovnalo hlasitostí výkřiku. Jak to, že ho předtím neviděla? Celou dobu tam stál, a ona ho neviděla. Je snad tak dokonale vyvolaný, že ho byakugan nedokáže spatřit?

S mírným škubnutím jí došlo, že celou dobu mohly být Stíny okolo jejich táboru, aniž by si jich všimla. V tom případě…
„Ushira,“ šeptla, aniž by si vzpomněla, že o kousek dál stojí přízrak a klidně ji mohl slyšet.

Sama sobě si v duchu vynadala, a snažila se být co nejvíc zticha. Nenápadně se ohlédla za rameno. Přízrak ještě chvíli přecházel od jednoho stromu k druhému a pak při máchnutí své nechutné paže opět splynul se tmou, které se okolo začala zhmotňovat a opět se rozplynula.

Ještě chvíli čekala, a pak rychle, tak aby se co nejdříve dostala k jednomu z kopců, které v hornaté krajině viděla. Chtěla se rozhlédnout vlastníma očima, jestli náhodou neuvidí další přízraky, nebo dokonce tábor či… Hinatu. Vylezla na malý kopec, na němž krom jednoho stromu a vysoké trávy nenašla vůbec nic. Vyčerpaná, jak nedostatkem spánku, tak neustálým během a psychickým vypětím si sedla ke kmenu stromu a aniž by se snažila přemoct, usnula.

Hinata běžela celou dobu bez přestávky. Za celou dobu, co utekla z vesnice, nezpozorovala nic, co by jí překáželo v cíli. Běžela už celý den a i jí začala přemáhat nepatrná únava. Přemohla se ovšem a běžela dál. Za nedlouho se krajina začala zvedat, vlnit. Rovné lesnaté plochy, které znala ze svého domova se měnili v hornatou krajinu, které sice byla také zalesněná, ale hustota lesa se nedala srovnat s vegetací Konohagakure no Sato. Už z dálky viděla obrovskou skálu. Přiblížila se trochu a pohled jí spadl na obří ve skále vytesanou pevnost, s miliony chodeb, otvorů a spoustou stráží. Vyčerpaná se usadila na skalnatém převisu, blízko pevnosti, kde měla úžasný nadhled. Schovala se na místě, které považovala za poměrně skryté a odpočinula si.

Kiba s Shikamaru si díky obchůzce, kterou byli nuceni se vydat, docela prodloužili cestu. Shikamarův plán s kawarini vyšel dokonale. I přes to však následoval zběsilý útěk před démony, které vyslal útočník. Po půldni cesty se jim konečně podařilo hornatý pás obejít a mohli se vydat za cílem jejích cesty přímo. Když konečně unikli nebezpečí ze strany přízraků, oba se pohádali kvůli dalšímu plnění mise. Kiba se rozzlobil nad strategií, kterou Shikamaru vymyslel. Neustále trval na svém, že se neměli rozdělit. Shikamaru mu z části dal za pravdu, ale bylo jasné, že si dál stojí za svým rozhodnutím.

Dále tedy pokračovali už v míru. Ani jeden už se nechtěl hádat a raději se myšlenkami ubírali k následujícímu plnění úkolu. Kiba se obával toho, že se Ushirovi a Hanabi mohlo něco stát a měl takový niterný pocit, že už stalo. Nevýhodou pro ně bylo, že byli minimálně půl až tři čtvrtě dne daleko, takže by jim stejně asi příliš nepomohli.

Sakura s Narutem se už několikrát za posledních 48 hodin snažili utéci. Každý jejich plán vypadal tak slibně, ale jak se zdá pevnost nedobytná zvenčí, i uvnitř je to jen labyrintová spleť chodeb. Oba už ztratili naději, že se odtud bez pomoci dostanou. Několikrát už byli vyslýcháni a posléze mučeni. Bylo jasné, že jejich únoscům jde jen o jedno – tajemný svitek, jež předali hokage. Zároveň měli ještě štěstí, že žijí. Sakura už se jednou málem dostala ven. Naruta ovšem chytili pár metrů od ní a jí posléze též. Teď už jen čekali ve svých celách na poslední soud, protože vůdce krvavého odboje už překypoval vztekem. Bylo jim jasné, že víc jak den nepřežijí a tak se usilovně snažili vymyslet plán.

Hinata otevřela oči. Rychle je ovšem zase zavřela, protože jí přímo do obličeje pražilo slunce. To už se dávno vyhouplo nahoru nad obzor a celá krajina se již dávno probudila k dennímu životu. Pevnost vypadala ještě majestátněji než za šera. Měla členitý tvar, několik kamenných věží a úzká schodiště podél jejích stěn, po kterých chodili strážní. Zkusmo si prohlédla jeden z nejbližších vchodů dovnitř. Chodby byly úzké, a působily stísněným, přiškrceným dojmem.

Vymyslela si posléze strohý plán, blízkým výbuchem odpoutá pozornost a rychle přeběhne do jednoho z mnoha blízkých vchodů, pak za pomoci byakugan snad najde Naruta se Sakurou a pak… se uvidí, řekla si v duchu. Pomalu se připravovala na plán, nepozorovaně rozmístila výbušné lístky a pak se jen vrátila na své stanoviště a čekala na vhodnou chvíli.
Z přemýšlení a vlastně i celého čekání ji vyrušil podvědomí hlas:
„Co tady dělá tahle?“řekl.

Otočila se. Stál tam jeden z čety, která je přepadla na její minulé misi a ještě nějaký jeho posluhovač. S trhnutím vyskočila na nohy a zaujala obrannou pozici, než ovšem stačila zahájit útok, něco jí příšerně praštilo do hlavy a pak už jen ucítila vlhkou trávu, do které spadla. Bylo jasné, že od jejího plánu A musí upustit.

Nebyla ovšem úplně bezbranná. Zavřela oči a předstírala vlastní bezvědomí. Nechala se vláčet ninjy jako hadrová panenka a čekala, až jí dovlečou do pevnosti.
„Co s ní uděláme?“zeptal se jeden nepřítel.
„Odvlečeme ji nejvyššímu, ten nám řekne, co s ní,“odpověděl jakoby s odporem druhý.

Mlčky poslouchala další věty jejích nosičů a jen těžce potlačovala bolest v nohách, které vláčela po zemi. Nahromadila chakru v dlani a jediným hbitým chvatem odstranila jednoho z ninjů. Druhý stále v šoku ucouvl dál a praštil se prudce do hlavy o krápník, do kterého narazil. Bolestně se chytl za týl a ani si nevšiml, že k němu běží rozzlobená Hyuuga. Ta ho silou své jemné pesti – juukenu – poslala ke stěně, který ho při svém nárazu omráčila.

Hinata na nic nečekala a běžela dál…