Dvojčata 3-Setkání

„Kdo jste?‘‘ Křikla na něj naštvaně a čekala na odpověď.
„Na tom teď nezáleží, chtěl jsem se tě jen na něco zeptat.‘‘ Odpověděl ji klidně a pomalu šel k ní. Začala couvat, vůbec ho neznala, netušila o co mu jde.
„Kde máš otce?‘‘ Zeptal se ji a usmál se na ni, trochu se přestala bát.
„Vy ho znáte?!‘‘ Otázala ho překvapeně, vždyť tady nikdy nebyl, podle toho co jí tvrdil. Znovu na něj pohledla, nikoho ji nepřipomínal.
„No víš tak trochu se známe, já byl jeho učitel.‘‘ Odpověděl ji a ona se trochu zarazila, nikdy ji o tom nic neříkal, že tu byl dokonce ani nic o její mámě jako by neexistovala.
„Jakože ho znáte, nikdy tu nebyl.‘‘ Vyštěkla na něj arogantně a čekala jak bude reagovat.
„A co ty vůbec dovoluje, vždyť ho vůbec nezná.‘‘ Pomyslela si a přestala ho dál vnímat.
„Chápu, že mi nevěříš, ale chtěl bych ti ještě něco ukázat.‘‘ Řekl ji mile a začal si něco vydělávat z kapsy, myslela si že je to nějaké zbraň, tak se postavily od obrané pozice. Ale překvapivě byla to fotka, udivila se a pomalu k němu přistoupila, pořád ale byla na pozoru. Nic se nestalo, tak si od něj zvala fotku. Málem ji vypadla z rukou, když pohledla na tvaře na ni. Byla to nějaká stará fotka, byly na ni tři děti a nad nimi stál ten člověk, který ji fotku předal. Nejvíc udivily ty tři děti všechny jednoho z nic znala, ale samozdřejmě staršího.
Trošku ji to vyvedlo z míry na fotce byl jak její otec, mohlo mu být tak dvanáct. A ta dívka byla jako ona akorát měla růžové vlasy. Teď ji bylo jasné byla to nejpíš její máma, myslela si, že se rozbrečí, celé roky i chyběla, ale byla silná, tak se slzám ubránila.
„Dlouho jsme tě hledali, poté co tě unesl.‘‘ Řekl, ale toho už na ni bylo moc. Obviňovat jejího otce s únosu, nikdy by nic takového neudělal.
„Lžete mi!!‘‘ zakřičela na něj a rozutíkala se pryč, on však za ní neběžel, zůstal tam stát. Bylo toho na nic moc, všechno měla v hlavě popleténé. Utíkala a utíkala až doběhla na mýtinku, tam se posadila a rozplakala se, nikdy ji nenapadlo, že by jí mohl takhle všechny roky lhát.
„Ahoj mužu si přisednout?‘‘ Oslovil ji někdo, polekaně se otočila stála tam ta dívenka, kterou potkala u knihovny.
„Jo.‘‘ Odpověděla ji a dál se ji nevěnovala. Rain, ale chtěla navázat rozhovor.
„Jsi tu poprvé?‘‘ Zeptala se ji a usmála se na ni. Daisa přemýšlela, zda se s ní má dál bavit, rozhodla se že to zkusí.
„Jo, jsem tu úplně poprvé.‘‘ Odpověděla ji a usměv ji oplatila, zadívali se jedna druhé do očí.
„Víš ani tomu nemůžu uvěřit, jsme si tak podobné jako bychom byli sestry.‘‘ Řekla najednou Rain a zvědavě čekala na její reakci. Daise už to začalo pomalu docházet, ona byla nejpíš její setra.
„Takže jsme tedy dvojčata?‘‘ Zeptala se Rain a u posledního slova se trochu zastavila.
„Nepíš, ale jestli jo tak ty musíš žít s mámou?‘‘ Řekla Daisa a zvědavě pohlédla na Rain ta nic neříkala, byla trochu v šoku, nikdy ji nenapadlo, že má sestru, vždycky chtěla ještě nějakého sourozence, ale její máma byla raději sama. Daisa čekala dlouho na odpověď, Rain byla stále potichu jako by ztratila hlas.
„Jo, já žiju s mámou.‘‘ Odpověděla ztěžka a posadila se vedle ní. Daisa přemýšla, už chápala proč byly pořád blízko Konohy, ale otec jí tam odmítal vzít, teď už tušila proč tížily ho vzpomínky. Rain vypadala šťastněji než ona, myslela si, že teď budou pohromadě.
Daisa se z ničeho nic zvedla, Rain se podivila.
„Kam jdeš?‘‘ Otázala ji nectěla ji jen nechat odejít když už se našli.
„Promiň musím jít nebo to pěkně schytám.‘‘ Opověděla ji se strachem a zmizela v dáli. Rai se za ni chtěla rozběhnout, chtěla ji toho ještě hodně říct, chtěla alespoň vědět, kde teď bydlí, ale pozdě Daisa zmizela. Z těžkým srdcem se rozhodla jít domů. Zajímalo ji proč Kakashi ukončil trénink tak brzy. Šla velmi pomalu přemýšlela jestli to má říct Sakuře, ale rozhodla se, že si to nechá pro sebe nechtěla ji ještě víc trápit. Doufala, že to na Kakashi tak rychle nevyklopí. Byl toho už na ni taky trochu moc, měla hodně i svých starostí.
Cestu, kterou šla znala jako své boty, dorazila by domů i poslepu, ale dnes tomu, tak nebylo, už podruhé špatně zabočila, myslela jen a jen na svou sestru na nic jiného. Tedy doufala, že jsou sestry, ale ta podoba, musela to být pravda. Zajímalo jí co na to řekne její máma, teda až se to doví, třeba by se daly zase dohromady, moc si to přála.
Po chvíli se ocitla v opuštěné uličce, nesvítila tam ani jedna lampa, takže bylo vidět jen asi na dva kroky. Naběhl jí mráz po zadech něco se jí nezdálo nebylo tak pozdě aby tu nikdo nebyl. Rozhodla se že ten strach překoná a vydala se dál, cesta jí připadala nějak dlouhá, ale nechtěla na sobě dát strach.
Zničeho nic ze sebou uslyšela kroky, zrychlila, ale to nepomohl ten ji sledoval přidal taky, začala propadat panice.
„Kdo to je to?‘‘ Přemýšlela celou cestu, až se ocitla ve slepé uliče, zazoufala teď je v pasti nezbývalo jí nic jiného než se bránit.
„Co teď budu dělat?‘‘ Zoufala, kdy ji někdo zezadu chytil, dal jí ruku přes pusu a odtáhl ji do dveří. Začala se bránit ale byl moc silný.
„Ticho nech toho!‘‘ Okřikl ji mužský hlas.