Prokletí prvorozeného 6: První špion u Akatsuky

Kapitolo 6:První špion u Akatsuki

Tsurugi zvedl svou hůl opatřenou dlouhým hrotem do vzduchu. „Je mi to opravdu líto“ dodal a vší silou bodl hůl do země, těsně vedle Ichigovi hlavy.
„Téda Tsurugi-sensei, jste vážně skvělí herec. Já už myslel, že mě vážně chcete zabít!“ zamumlal Ichigo obviňujícím tónem. „Pochopil bych, že jste do mě musel řezat opravdicky, když byla ještě při vědomí, ale po tom, co jste ji, nebo spíše já jsem ji, srazil do bezvědomí, jste to dělat nemusel. Dodal ukřivděně a začal si masírovat bolestí pulzující zátylek.
„Buď té dobroty a nebreč mi na ramenu kvůli vlastní blbosti Ichigo. To ty jsi pokračoval v té maškarádě, i když už to nebylo nezbytně nutné.“ Zamračila se pod kápí Tsurugiho tvář.
„Jo, jenže já na vás šel zlehoučka, zatímco vy jste do mě řezal naplno. Stěžoval si dál Ichigo a opatrně, aby se bolest hlavy ještě nezvětšila, se vyškrábal na nohy.
„Kňučíš jako nějaký Uchiha.“ Zamračil se muž v kápi.
„A vy se zase chováte jako jeden z nich.“ Opáčil Ichigo nakvašeně. Oba muži se jisto dobu měřili nevraživými pohledy, až se zdálo, že bitva vypukne na novo, poté se však Ichigo zářivě usmál a stiskl Tsurugiho vyhublé tělo v medvědím obětí.
„Hej mistře, ani nevíte jak rád vás zase vidím.“ Rozesmál se Ichigo a opět svého mistra pustil.
„Já tebe taky můj nejcennější žáku. Já tebe taky.“ Usmál se zahalený muž zcela upřímně.
„Co bude s ní?“ zeptal se z nenadání vážně mladý muž a kývl hlavou směrem k bezvládnému tělu své společnice.
„Co asi?“ odpověděl Tsurugi otázkou. V jeho hlase byla jasně cítit nechuť.
„Eh, sensei je to vážně nutné? Přeci jen, nic neviděla ani neslyšela.“ Zkoušel ho přemluvit Ichigo, ale marně.
„Vedl jsi ji po Stezce, viděla jutsu které jsi použil, aby ses sem dostal. Ty víš, jaká je její schopnost, nebo ne?“ zahleděl se zpytavě maskovaný muž na Ichiga.
„Ne, nikdy jsem ji neviděl bojovat, přestože je v Akatsuki moje partnerka, boj byl mou doménou, ona většinou jen stála a pozorovala.“ Přiznal Ichigo lehce vyvedený z míry, neboť si nebyl jistý kam tím jeho mistr míří.
„Zaznamenat, pře poslat, dokonalá paměť, schopnost předat to co vidí, slyší, cítí, to co ochutná dál. Dokonalí špion, který nikdy nezapomíná a je schopen danou situaci dokonale replikovat, taková je tvá Hachi.“ Pronesl ohnivě Tsurugi.
„SA*RA, SA*RA, SA*RA, SA*RA, SA*RA!“ zařval Ichigo a úderem ruky přelomil vysoký smrk, který měl tu smůlu, že stál poblíž. „DOPR*ELE! To jsem nevěděl mistře, omlouvám se. Kdybych to jen tušil, kdybych to jen tušil, tak bych se jí zbavil již před hranicí lesa, přísahám. Nikdy by mě ani nenapadlo…“
„To je v pořádku“ přerušil ho Tsurugi. „Nic se neděje, aby mohla předat informace, musí být ve fyzickém kontaktu s příjemcem.“
„Ale, přece ji nemusíme rovnou zabít. Stačí jí upravit vzpomínky. Snadno se to svede na tu ránu do hlavy. Může zapomenout to co viděla, slyšela, cítila, na všechno. Vím, že máte takovou moc mistře, tak ji na ni použijte.“ Zaprosil Ichigo se slabím náznakem zoufalství v hlase.
„Ichigo, víš že tu techniku nesnáším, navíc…“ v tom se zarazil a zpytavě se na Ichiga, který chudák nevěděl kam uhnout pohledem před jeho kápí, zadíval. „Ichigo, nechceš mi snad říct, že máš nějaký osobní důvod pro tuto žádost, že ne?“ vyštěkl Tsurugi ostře.
„Eh, já no, ehm, Madara mi neuvěří, když se vrátím bez ní.“ Zkusil to Ichigo, ale bylo mu jasné, že svého mistra oblafnout nedokázal.
„No jasně.“ Zabručel Tsurugi rozladěně a přišel těsně k ležícímu tělu Hachi. Poté poklekl na pravé koleno a opřel svou hůl o strom, načež pevně uchopil Hachinu hlavu do svých rukou, opatřených rukavicemi. Chvíli jen tak klečel a něco si mumlal, poté však pustil její hlavu, provedl pečeť hada a lehce se dotkl jejího čela. V ten okamžik se dívčino tělo vzepjalo a znovu se uklidnilo.
„Posbírej si ji.“ Kývl Tsurugi směrem k dívčinu tělu a vstal. „Nesnáším, když se mi v lese válí nepořádek.“ Poté aniž by pohlédl na překvapeného Ichiga zvedl svou hůl a zamířil pryč do lesa.
„Vy mě snad nikdy nepřestanete překvapovat sensei.“ Usmál se Ichigo, když si přehazoval Hachino bezvládné tělo přez rameno. Poté popadl své kladivo a vyrazil směrem za Tsurugim.

Pevnost Suny, nedaleko hranic se zemí ohně

„Eh, to je votrava.“ Ulevil si Gitou, který shlížel z nedobytné pohraniční pevnůstky dolů na kamenitou pláň, které kdesi v dáli přecházela v les. „Co sme Kazekagemu ku*va provedli, že nás poslal střežit hranici se Zemí ohně? Co myslíte Temari-sama?“ otázal se Gitou pěkné blondýny, stojící napravo od něj. K čertu, škoda že je vdaná. Věčná škoda jí pro toho Naru. Usmál se Gitou posmutněle.
„Kazekage“ začala Temari „má jistě dobrý důvod pro to aby nás sem poslal.“ Zamručela lehce naštvaně. Takhle se jí členové jejího týmu ptali už asi po šesté a ona jim po šesté řekla tuto lež. Pravda totiž byla naprosto někde jinde. Temari si až moc dobře pamatovala Gaarův výraz, když se dozvěděl, že se zasnoubila se Shikamarem. Tenkrát ho muselo pět lidí držet, aby Shikamara nezabil. Nakonec ho však uklidnil až Uzumaki Naruto tím, že Shikamaru je vázaný svými povinnostmi v Konoze a ona zase v Suně, takže šance na to, že by jejich vztah vydržel, zvláště během války byla minimální. Jenže jejich vztah nejen vydržel, ale dokonce se i rozrostl, zpevnil a změnil se v manželství. Když potom Naruto využil svého nemalého vlivu a zajistil Shikamarovi místo velvyslance Konohy v Suně, mysleli si mladí manželé, že mají vyhráno, ale to by nesměl být Kazekage Gaara. V okamžiku kdy Shikamaru dorazil do Suny, byl Temari přidělen tým, se kterým měla vyrazit ke staré, takřka nepoužívané pevnosti na hranici s Konohou, kterou měla střežit. Jako by nám směrem od Konohy hrozilo nějaké nebezpečí. Ušklíbla se Temari popuzeně.
„Někdo přichází, směrem od východu Temari-sama“ informovala Temari nejmladší členka týmu, Hien.
„Co to? Ukaž kde?“ zeptala se Temari a natáhla ruku ke své podřízené, která jí předala dalekohled. Temari si ho rychle přiložila k očím a zapátrala na obzoru. K jejímu překvapení skutečně na obzoru zahlédla dvě postavy. Byly ještě příliš daleko, než aby je skutečně dokázala rozeznat, ale byla si celkem jistá, že jsou oděny do plášťů, když už ne stejných, tak alespoň podobných těm co nosí Akatsuki.
„K čertu, co Konoha dělá, že jim proklouzli?“ zanadávala Temari a kývla na své tři podřízené. „Vypadá to, že se nás Akatsuki rozhodla poctít svou návštěvou.“ Pronesla Temari ne zrovna pevným hlasem ke svým podřízeným, kteří až na Gita zbledli jako stěny. Temari se jim ani nedivila. Byli to naprostí začátečníci. Chuunini, které mohl Gaara postrádat a tak je vyslal na tuto misi. Nikdo nečekal že dojde k boji. Nikdo, ani Gaara, ani Temari, dokonce ani ti zelenáči, kteří se teď třásli strachy. Jediné v co Temari mohla doufat bylo, že posily přijdou v čas.

Sunagakure no sato, o dvacet minut později

Gaara seděl unavený v kanceláři Kazekageho a podepisoval nějaké nudné formuláře, když do místnosti vtrhl mladý muž, se správou v ruce.
„Kazekage-sama, Kazekage-sama!“ zařval ve dveřích a vrhl se ke Gaarově stolu.
„Co se děje?“ zeptal se Gaara odtavené a protřel si oči. „Snad nehoří?“
„Přišla správa od Temari-sama, je to naléhavé“ vykřikl mladík, jehož jméno si nebyl mladý Kazekage schopný zapamatovat, a podal mu malou papírovou ruličku. Gaara se na mladíka zaraženě podíval a převzal od něj papír. Jeho obsah ho vyděsil jako nic jiného.
Byli jsme přepadeni, patrně Akatsuki, žádáme o posily.
Temari
„Do**dele!“ zařval Gaara, který znenadání zbledl jako stěna. „Okamžitě zavolejte Kankura, Bakiho a dva tými elitních ANBU. Rozkřikl se na překvapeného mladíka a vyskočil ze židle. „Na co k čertu čekáš? Pohni, závisí na tom život mé sestry!“ rozkřikl se na překvapeného mladíka, který se zmateným výrazem ve tváři hleděl na Gaaru, který už stihl doběhnout ke dveřím. Teprve po této větě se mladík vzpamatoval a rozeběhl se splnit rozkaz.

Úkryt Akatsuki Kirigakure no sato

Tobi seděl v pohodlném křesle naproti Sasukemu a důkladně si jej prohlížel. Sasuke vůbec nevypadal dobře. Byl vyčerpaný, unavený a v jeho obličeji se nacházelo ještě něco, něco nepopsatelného, něco jako starost, smíšená s nenávistí, pohrdáním a obdivem.
„Co bylo zač to co na mě zaútočilo?“ zeptal se Sasuke a pohlédl Tobimu pevně do jeho jediného oka. Z pochopitelného důvodu odmítal připustit, že by muž, který na něj zaútočil mohl být člověkem.
„Hm, jestli jsi mi ho popsal přesně a já nepochybuji že ano.“ Dodal Madara chvatně, když zahlédl Sasukeho vražedný výraz, „tak se jednalo o Tsurugiho varování.“
„Varování?“ zatvářil se mladý Uchiha nevěřícně. „Proč by mě chtěl varovat někdo, koho jsem v životě neviděl? K čemu je varování u kterého nepoznáte původce ani důvod?“
„Především pochybuji, že to varování bylo určeno tobě. Tsurugi-sama tě podceňuje. Nepovažuje tě za dosti důležitého, aby se o tebe staral. Narozdíl odemě.“ Usmál se Tobi pod maskou, když zachytil Sasukeho hněviví pohled. „Chtěl mi tím naznačit, že nemám zasahovat do jeho území.“
„Ale to jsem přece neudělali.“ Zamračil se Sasuke.
„Omyl, nepochybuji, že ten starý mizera bude Ichiga s Hachi považovat za náš zásah do svého území a bude podle toho jednat.“ Zamračil se Tobi.
„Takže ti dva jsou už prakticky mrtví že?“ zeptal se Sasuke.
„Ano, to asi ano“ připustil Tobi neochotně.
„Jak to dělá?“ zadíval se Sasuke zvídavě na Tobiho. „Chci říct, jak je možné aby člověk prováděl taková jutsu jako to jeho varování.“
„Tak to“ zasmál se nevesele Tobi „je chlapče věc, na kterou se už marně snažím přijít celého půl století.“
Sasuke mlčel. Na některé věci se prostě nedá jen tak odpovědět.