Namikaze Minata 03

A tak se mě tehdy zeptal jestli se nechci stát jednou z nich. Já jsem řekla že ano. Ale po třech měsících jsem řekla že končím, a tak jsem od nich odešla.“ Dokončila své vyprávění.
„A oni tě nechali jen tak jít?“ zeptal se Kakashi.
„Ale jistě. Kdyby se proti mně postavil někdo jiný než Pein tak bych ho zabila,“
„Ale co on? Ten Pein?“ zase nějaká otázka.
„Nooo, vadilo mu to a tvářil se, že mě chce zabít, ale jelikož je to moje rodina tak se neodvážil. Tak. Ještě nějaké otázky, nebo můžeme pokračovat?“ všichni se po sobě podívali jestli se najde nějaká nesrovnalost. Ale když přišli na to, že už nepotřebují prozatím nic vědět vydali se dál.

03.-Infiltrace

„Stát!“ zakřičela najednou Minata.
„Co se děje?“ zeptal se Lee.
„Jsme skoro na místě. Myslím, že byste tu měli počkat, zatímco já půjdu dovnitř a budu předstírat, že se k nim chci vrátit. Zatímco já budu ale hledat Naruta, Sakuru a Hinatu.“
„To snad nemyslíš vážně?!“ zhrozila se Ino.
„Ale ano, myslím. Ale nebojte. Vždyť Neji má byakugan, tím mě může celou dobu sledovat, a kdyby se něco dělo tak za mnou tím pádem můžete vyrazit.“ Usmála se nad svým plánem a už se začala přehrabovat v batohu. Při tom se ještě mile zeptala:
„Nebo máš jiný plán Shikamaru?“ dotázaný se na ni překvapeně podíval.
„Eh, ne... navíc jsem chtěl navrhnout to samé.“ a ještě dodal že je to otrava.
„Hmm, nemyslela jsem si že to ještě někdy použiju,“ řekla a už si oblékala černý plášť s červenými mraky.
„A sakra,“ zašeptala.
„Co se zase děje?“ to byla Kurenai.
„Nemůžu najít…..á tady je,“ a nasadila si na prst prsten s obdélníkem který byl napříč, přesně uprostřed spojen další čárou.
„Proč máš zrovna tenhle znak?“ zase Kurenai.
„Ty myslíš Slunce? Ani nevím, asi proto, že jsem byla takové slunce které rozhánělo ty rudé mráčky na oblecích?“ začala Minata uvažovat.

Za chvilku už bylo vše připravené a mohla se vydat do sídla zločinecké organizace. „Víte všichni co máte dělat?“ všichni přikývli.
„Fajn. Já jdu.“ a skočila ze stromu na další a tak to pokračovalo, než seskočila na jednu mýtinku kde byl vodopád a skála. Došla ke skále, ukázala na skálu prstem na kterém měla prsten a najednou se začal objevovat otvor ve skále.

„Jen klid, jen klid. Nejdeš tam přece poprvé,” musela se začít uklidňovat, protože jí začalo bít srdce jako na poplach. Vstoupila dovnitř a otvor se za ní hned uzavřel. Byla zde tma.
„Sakra, nic nevidím,“ a postupovala poslepu a po paměti dál.
„Au!“ do něčeho narazila. Začala zkoumat do čeho když najednou rukama našmátrala mužskou hruď…
„Co si myslíš že děláš?“ zeptal se dotyčný. Zřejmě také nic neviděl. A tak zkusila „zavětřit“.
„Ehh… Itachi?“ zeptala se. I když si tím byla jistá.

„Ten hlas……………………Minato?!“ vykřikl udivením.
„Jo, jsem to já,“ odpověděla dotyčná. A čekala jestli se dostaví další reakce, nebo bude muset začít ona.
„Co tu děláš?“ avšak tohle už řekl tím svým tvrdým, ledovým arogantním hlasem, který u něj známe.
„Noo, jak bych to řekla,“ začala vysvětlovat, „Chtěla bych se k vám vrátit,“ odpověděla to co měla v úmyslu. Ale jen naoko.
„Proč?“ začal se však vyptávat Uchiha.
„Tobě do toho nic není!“ okřikla ho Minata.
„A budeme tu jenom tak stát, nebo půjdeme dál? Chci jít za Peinem.“
„Tam teď nemůžeš. Je u našich… ehmm „hostů“ zarazil ji.

„Mě je to jedno. Ať si je třeba na čaji u samotného Jashina, já za ním půjdu,“ byla tvrdohlavá jako její bratr. A tak Itachiho obešla a vydala se dál ponurou chodbou dál, kde už však začínaly svítit pochodně na stěnách. A tak si oddechla, že je zde světlo. Šla dál dokud ji nezarazil strašlivý dechberoucí řev, při kterém tuhne krev v žilách.
Panebože! Jestli je to to,co si myslím, je to teda špatné, hodně špatné. Začaly se jí honit myšlenky hlavou. A dala se do běhu. Musím tam doběhnout co nejdřív, musím je zastavit!

Dorazila před dveře ze kterých se ozýval řev. Natáhla ruku a………. zase ji stáhla zpátky, protože jí někdo položil na rameno ruku. A tak se otočila. Koukala do tváře Kisamemu.
„Slyšel jsem, že se k nám vrátila zbloudilá duše. Chtěl jsem si to ověřit a vidím, že Itachi měl zase pravdu,“ začal se usmívat svými žraločími zoubky.
„Tak jsi slyšel, viděl a teď bys mohl vypadnout, než z tebe udělám sushi,“ zavrčela Minata na žraločího muže. Ten jak slyšel, že by z něj mohla být potrava pro zbytek Akatsuki stáhl svou ruku a odebral se pryč. Tak přeci jenom tu mám ještě trochu respektu. Pousmála se.

Zase se ozval křik. Na nic nečekala a ty dveře rovnou vyrazila. Přítomní se udiveně podívali na nově příchozí. Minata zhlédla celou situaci. Na zemi ležel Naruto skoro v bezvědomí. Tekla z něj krev a dělala se pod ním rovnou kaluž. Hinata se Sakurou byly už v bezvědomí (nemají takovou výdrž jako Naruto).
„Co? Co tady děláš? A zrovna ty?“ to byl přímo vůdce Pein.
„Jsem se k vám vrátila. Vadí?“ odpověděla Min.
„Nevím, ještě si to ověřím, a co děláš v téhle místnosti? Sem nepozvaní nesmí, i když jsi to ty,“ začal zuřit.
„Počkej chvilku, možná se chtěla pokochat pohledem na nemohoucího a trochu ho sama pomučit,“ usmál se Hidan.
„Ne.“ Odsekla .
„Jak ne?“ Pein.
„Prostě ne. Přišla jsem se s tebou přivítat. A taky bych chtěla aby tu bylo ticho! V takovém řevu se nedá pracovat. Tak toho nechte a vypadněte!“ rozkřikla se. A oni jenom nevěřícně zírali, jak mohli tohleto vydržet celé ty tři měsíce. Ale jakmile viděli její pohled začali se šourat ke dveřím (dokonce i samotný Pein z ní měl strach a tak raději šel). Jakmile odešli poklekla Minata vedle těch tří a začala zkoumat co jim je.

Naruto zamžoural očima co se tak najednou stalo. A viděl vedle sebe blonďatou hřívu jak se sklání nad Sakurou. Nedalo mu to a zeptal se:
„K-kdo….js…jsi?“ a začal kašlat krev.
„Neboj, jsem přítel. Přišla jsem vám pomoct. Teď se hlavně nehýbej a nenamáhej než tě budu léčit,“ odpověděla mu Minata. Hmm, tak téhle nic moc není. Jenom je to nějaké uspávací jutsu, ale teď nemám čas se tím zabývat. Musím ještě vyšetřit tu druhou, vypadá jako z klanu Hyuuga, nejspíš to bude Hinata. Začala přemýšlet.. jakmile vyléčila Hinatu tak zjistila, že i ona je nějak uspaná. To je zvláštní, no nic, musím vyléčit bratra… a rychle se přesunula k němu.

Avšak když k němu došla zjistila, že je již v bezvědomí. Tak tohle nemá na svědomí jutsu, ale ty rány. Už tak ztratil spoustu krve… Jenom nechápu proč ho nepomáhá léčit jeho Kyuubi.
Pustila se do léčení. Trvalo to asi hodinu, když se začal probírat.
„Uff,“ vydechla a opřela se o stěnu. Tolik čakry jsem už dlouho nepoužila. Ale myslím, že mi to moc neublížilo. Za chvilku budu zase plna síly.
„Jak je?“ přerušila to ticho, při kterém si ji Naruto prohlížel.
„Ehh?“ nechápal.
„Jestli jsi už v pořádku,“ upřesnila.
„Jo, jo. Já jsem v pohodě. Ale co Sakura s Hinatou? Proč se nehýbají?“ začal vyvádět.
„Neboj. Jsou v pořádku, taky jsem je vyléčila, ale jsou uspány nějakým jutsu. Později, až odtud vypadneme je zkusím vzbudit,“ uklidňovala ho Min.

„Jak?... Jak odtud chceš utéct? Určitě po nás půjdou,“ nedal se přesvědčit.
„Prostě mi věř,“ odpověděla stručně a ještě dodala: „pomohl bys mi prosím na nohy?“
„Jasně,“ a podal jí pomocnou ruku.
„Dík,“ poděkovala „mohl bys prosím tě udělat jeden klon?“ poprosila ho.
„Proč?“ nechápal, „a proč jsi v plášti od Akatsuki?! Ty patříš k nim!“ začal křičet.
„Neboj. Já jsem vám třem přišla na pomoc! To bych vás už asi zabila ne?“ taky křičela, „uděláš už ten klon?“ pomalu s ním ztrácela trpělivost.
„Asi máš pravdu….Kage bunshin no jutsu!“a objevil se tam další Naruto.
„Co budeme dělat?“ měl oprávněnou otázku.
„Ty,“ ukázala na klon, „vezmeš na záda Hinatu. A ty,“ pro změnu ukázala na originál, „vezmeš Sakuru,“ řekla mu a on si začal nakládat ty dvě na záda.

„A co budeš dělat ty?“ Naruto.
„Já? No já půjdu před vámi a budu prozkoumávat okolí jestli je čisté, a když nebude, tak budu bojovat. Ale když začne boj okamžitě mě tam necháš a budeš utíkat abyste odtud zmizeli! Jasné?“ dopověděla mu co má v plánu.
„Ale co bu….“ začal ale nestačil to doříct.
„O mě se neboj, dokážu se o sebe postarat,“ a obdařila ho svým zářivým úsměvem a Naruto si uvědomil, že už ho někde viděl. Nedovedl však říct kde… i ty vlasy, oči, všechno mu bylo známé. Neměl však čas se tím zabývat. Minata totiž otevřela dveře a potichu z nich vyšla na chodbu.

„Držte se za mnou a buďte potichu,“ zamumlala k Narutovi a jeho klonu. Ježíš, to je divný, mluvit na jednu osobu která je tu dvakrát. A při té myšlence se otřásla. Běželi už asi pět minut, zatím se nic nestalo. Minata se zastavila.
„Co se děje?“ zeptal se jí potichu Naruto.
„Nevím… právě že nic, a to mi vrtá hlavou,“ a ještě dodala: „a je tu navíc zvláštní ticho.“
„Hmm, máš pravdu, ale tím bychom se teď neměli zabývat, raději pojďme,“ navrhl.
„Fajn, ale odteď dávej ještě větší pozor,“ musela to prostě říct.

Už viděli před sebou jeden z mnoha východů co byly ve skrýši. Vyběhli ven.
„To snad ne!“ zavřeštěla Minata zároveň s Narutem. Pohled, který se jim naskytl byl strašný. Venku před nimi byli všichni členi Akatsuki a bojovali s Minatinným doprovodem. Ale hned poznali, že organizace má navrch, všichni z Konohy byli již dosti unavení. Naruto se chtěl hned rozeběhnout, ale jeho sestra ho zastavila.