Tatíček Šéfík - 4. kapitola - Bible každé chůvy

Pein držel dcerku v náručí, seděl v křesle a pozoroval přitom ninji, kteří se shromáždili okolo něj, zatímco Tenshi na něho valila očka a chytala ho za prst. „Hidane, vy půjdete na severozápad, asi tak tři dny cesty odtud. Dozvíte se tam, co možná nejvíc a zas se vrátíte.“ Na chvíli se odmlčel, udělal kyselý obličej na svého potomka, který se začal smát, a pak se vrátil ke svému proslovu. „Zařídíme se podle toho, kolik informací z těch lidí dostanete.“
„Řeknu Kakuzovi, že za chvíli vyrážíme, ještě si balí,“ prohlásil Hidan a opustil místnost.
„Poslyšte, Šéfe, mně se zdá, že z toho dítěte za chvíli zblbnete.“ Deidara se svou nebezpečnou myšlenku odvážil vyslovit nahlas.
Pein se zamračil, ale nezvýšil hlas. „To je omyl, Deidaro. Zblbneme z ní totiž všichni,“ zněla Vůdcova odpověď a ostatním připadala víc než pravdivá.
„Ale, copak mají znamenat ty zvadlé obličeje? Dítě je přece radost!“ Všichni se po Konan otočili.
„To ale říká člověk, co ho akorát kojí a večer uspává!“
„Moc si to bereš, Itachi. Trpíme všichni.“
„Jenže my jsme Shinobi a ne nějaké chůvy! Starat se o mimino je tvoje starost!“ Uchiha se zatvářil ztrápeně.
„A neříkal tu náhodou někdo, že by mu nevadilo vychovávat malýho prcka?“ ozval se škodolibý hlásek odněkud z rohu.
„Nepleť to sem, Sasori! To s tím ani trochu nesouvisí!“ Itachi se tentokrát doopravdy zděsil. Jestli vyjde najevo, že uvažoval o otcovství… bude to učiněná katastrofa.
„Jak to, že ne? Nechtěl jsi snad takhle náhodou obnovovat klan?“ přidal se Deidara.
„Vážně? To mě zajímá!“ uchechtla se modrovláska.
Uchiha byl zahnán do úzkých a teď přemýšlel, jak z toho co nejrychleji, ale hlavně se ctí, ven. „No… já sice ne, ale tady Kisame by chtěl malý žraločky.“

Pein vyprskl smíchy, žralok se urazil a Konan pro jistotu Vůdci dceru odebrala. Itachi se plácl do čela a vyběhl za přítelem. Vešel k němu do pokoje. „Kisame? Jsi v pořádku?“
„Jo, jo. Akorát… Tenshi už zas něco vypustila, detaily ti určitě prozrazovat nemusím,“ zazubil se žralok.
„Hele, nemusíš přede mnou skrývat pravdu, protože…“ Náhle byl přerušen Šéfovým výkřikem: „Vyvětrat! Honem!“
„Ehm, říkal jsi něco, Itachi?“ zajímal se ninja s modrou pletí.
„Jestli bych si někdy v budoucnu našel holku a chtěl mít děti, tak mě bez váhání zapíchni,“ vzdychl a otřásl se hrůzou z představy, že stačilo málo a tenhle „uzlíček radosti“ mohl být jeho.

Při třídění svitků v knihovně narazil Mistr loutkář se svým blonďatým pomocníkem na neobvyklou příručku. Setřeli z ní prach. „Dítě v domě a jak mu rozumět,“ přečetl nahlas Deidara.
Sasori se zatvářil udiveně, vyškubl mu knihu z ruky a chvíli v ní listoval. Na tváři se mu objevil vítězoslavný úsměv. „Přesně tohle jsme potřebovali. Teď Konan ukážeme!“

Tenshi se dnes ocitla ve spárech Zetsua a Tobiho. Skrček seděl v podřepu u kolíbky a prohlížel si holčičku. „Oči má jako Konan. Akorát ty modré vlasy jí chybí!“ hlásil a v duchu jásal nad svými pozorovacími schopnostmi.
„Ano, toho už jsme si taky všimli. A za chvíli přijdeš na to, že je v obličeji podobná Šéfovi a má stejné vlasy jako on,“ vzdychl kanibal a neustále si opakoval, že to už lepší nebude.
„No ano! Vidíte, jak jste chytrý, Zetsu-san!“ zaradoval se chlapík s jedním zakrytým okem. Jeho nadřízený ho tentokrát ignoroval. Ninja to nepostřehl a znovu se začal zabývat Tenshi. „Tobi se na ni pod maskou šklebí, ale ona to nepozná,“ uchechtl se a dívenka našpulila pusu a začala se mračit.
„Ehm, Tobi, není tak hloupá, jak možná vypadá,“ odkašlal si Zetsu. „Právě tě totiž prokoukla.“
Deidara se Sasorim mířili k nim, holčička začala brečet. „Co se tu dělo?“ podivil se blonďáček a přejížděl pohledem ze zaraženého Zetsua na plačící Tenshi.
„Nic vážného. Jen se jí poněkud nelíbila Tobiho inteligence.“ Kanibal se zašklebil.
„Zetsu-san!“ vykřikl pobouřeně ninja s jedním zakrytým okem a zmizel jim v nejbližších dveřích.
„Nepřehnals to trochu?“ zapochyboval Sasori.
„To mu jen prospěje,“ mínil zelený ninja.
„Jak myslíš,“ pokrčil loutkář rameny.
Deidara si mezitím vzal k ruce chytrou knížku a hledal v ní, jak se těší plačící dítě. „Poslechněte si třeba tohle… Děti potřebují okolo sebe cítit lásku, proto si často nejrůznějšími způsoby vynucují pozornost. Existuje mnoho nejrůznějších jednoduchých her, kterými lze malé dítě zabavit…“
„Puč mi to!“ zpozorněl kanibal a zadíval se do archu popsaných papírů. „Jak tak na to koukám, tím bychom mohli klidně zabavit i Tobiho.“
„Myslíš, Zetsu?“ nakrabatil čelo Sasori.
Zatímco se ti dva dohadovali, jakou tišící taktiku zvolit, Deidara na Tenshi zkoušel starou ohranou písničku: Buď prosím zticha, nebo od maminky dostaneme… která tentokrát neměla vůbec žádnou odezvu.

„Co že to mám udělat?“ zděsil se ninja s tělem obaleným masožravou rostlinou.
„Prskni jí na břicho! Děti to prej mají rádi,“ vysvětloval blonďáček.
„Malý moment…“ Zetsu se pohroužil do sebe.
„Neslýchané! To neudělám!“ protestovala černá.
„Vážně? Vždyť je to tak hezké, už jsi zapomněl? Kdopak mi to říkal, že ho špatně hlídám a že je docela možné, že ten prcek bude jeho?“ zaryla si bílá.
„Nesnáším tě!“ urazila se černá.
„Nápodobně!“ odsekla Zetsuova světlejší polovina obličeje.
„Tady názorně vidíš schizofrenika v akci,“ ztišil hlas Sasori a Deidara jen přikývl.
Kanibal ještě chvíli vrtěl hlavou a pak doširoka rozevřel svou masožravku, aby děvčátko neporanil. Pak se nad ním sklonil a udělal něco pro něj doopravdy nechutného. Tenshi se začala chichotat. „Sahá mi na nos,“ zahuhlal Zetsu.
„Je to mimino, tak si to nech líbit.“
„Jo, jen tak dál! Jde ti to vážně skvěle.“ Zetsu vzdychl a udělal tedy stejnou věc ještě několikrát a dosáhl aspoň toho, že holčička přestala plakat.
„Dobrá práce, Zetsu! Říká se, že kdo se směje, nezlobí!“ ušklíbl se Sasori.
„V tom případě to na Hidana neplatí,“ zamračil se kanibal a kýchl, což u holčičky vyvolalo další smích. „Je to nepříjemné, když vás tahají za nos,“ postěžoval si.

„Co to tu provádíte?“ zajímal se Kisame.
„Zetsu?“ zarazila se modrovláska a už byla rozhodnutá, že ninjovi pořádně vynadá.
„Než něco řekneš, sleduj, co to dítě dělá,“ upozornil ji loutkář.
„Směje se.“ Konan se zatvářila překvapeně.
„Rychle si jí vem, nebo za chvíli přijdu o čich.“ Zetsu jí podával dcerku a pak opět uzavřel své brnění.