Jak zachránit život 4 - Konec
Předchozí část - Tady
Poslední část
Takže tohle byla ta slavná Konoha! Tohle!
Kushina nadšeně překročila práh té obrovské brány, zatímco se její otec bavil s někým v jakési dřevěné boudě u vchodu. Zřejmě hlídka.
Vesele si sedla na okraj toho velkého vozu, který naložili vším, co potřebovali vzít sebou. Mrzela ji jenom jedna věc … Když se chtěla rozloučit s Minatem, už tam nebyl. Ráno, hned jak vstala, se rozběhla po okolí, volala a křičela, ale neozýval se. A potom, když jí došlo, že je jenom výplodem její fantazie, jak to nazývají dospělí, zoufale na něho vzpomínala, viděla ho v myšlenkách, ale nechtěl se objevit … Ne, prostě už se neobjevil, i když by jako její fantazie měl. A ji to šíleně mrzelo …
Možná, že si ho zase zavolal ten, kdo ho vymyslel jako první, myslela si před měsícem. A proto teď do Konohy přijela o to nadšeněji. Možná, že toho člověka najde a že jí ho vymyslí, ještě alespoň jednou …A třeba ten člověk má podobné problémy a myšlenky jako ona … Hned by mohla mít kamaráda! Reálného.
Tohle tady vlastně bude trošku problém. Nikoho odsud nezná …
Ale zato, vypadá to tu přesně tak, jak jí Minato popsal. Krásně. Nádherně. Tak … Obyčejně a přitom zajímavě. Celé je to tu prostoupeno tím hrdinstvím, těmi shinobi, legendami … Sice tu svítilo jenom obyčejné slunce, ale jí nepřišlo vůbec ošklivé, nebo nekoukatelné. Právě naopak. Přišlo jí tak krásně zvláštní … A hřálo, jako u ní doma, jako všude jinde.
Krátce se podívala k té dřevěné boudě. Otec byl v nějaké vášnivé debatě … Buď ho nechtějí pustit dovnitř, nebo jim chce prodat některou ze svých katan. Nebo spíš, jak ho zná, vnutit jim ji … Chudáci. Zrovna tihle nevypadali, že by ji potřebovali. Shinobi všeobecně katany moc nepotřebují …
Rozhlédla se okolo. Moc ji tu nebavilo stát, chtěla se jít podívat do té uličky napravo, do té nalevo, hele, nevoní tady někde ramen? Ráda by se šla najíst … Ale musela hlídat ten vůz, protože v něm bylo všechno, co měli. Ne, že by si mysleli, že jim ho někdo ukradne, v téhle slavné vesnici, ale … Jistota je jistota.
Opřela se o loket a rozmrzele se dívala okolo. Rozhodla se, že si bude prohlížet lidi tady. Její budoucí spoluvesničany. Nějaká babička se procházela s košíkem v ruce. Kam asi jde? Možná nakoupit. Ale možná že jde za svými vnoučaty, dát jim dárek k narozeninám, které dneska mají. Nebo je to stará shinobi, která špehuje z cizí vesnice!
Babička se na Kushinu otočila a usmála se. Jako kdyby věděla, že Kushina přemýšlí zrovna o ní …
No dobře, špionka to asi nebude, ale vážně. Nikdy nevíte.
Babička se pokojně odšourala dál svým pomalým, babičkovským krokem. Ale v rušné uličce naproti se objevila nějaká nová skupinka lidí … Jako první si všimla jakéhosi muže, který z nich čněl jako strom ve křoví; ti ostatní totiž byli děti. Tři děti a jeden dospělý … A všichni na čele měli ninjovské pásky.
Shinobi z Konohy!
Vesele se mezi sebou bavili. Ne, že by ji napadla nějaká blbost, ale napadla ji. Zase má vidiny. Mezi nimi totiž viděla i tamtoho Minata. A to přece nebylo možné, aby ho viděla. Protože se bavil s ostatními, to znamená, že ho ti ostatní vidí. A to znamená, že …
Co to znamená?
Skupinka se blížila, jejich hlasy, které se smály, se přibližovaly jejím uším. A v Kushině zatrnulo. Je tam? Vážně tam je? Tentokrát to není její fantazie, a přece není možné, aby viděla něčí jinou, takhle veřejně … To znamená … Že …
Sakra!
Podíval se jejím směrem a ona se hned schovala za naložený vůz, který hlídala.
Všiml si jí?
Proč se vůbec schovává? Vždyť ho chtěla vidět!
Jenomže … Když on existuje … A ona mu namlouvala, že neexistuje … A nevíc … Neřekla mu, že se jí líbí? Úplně na rovinu!
Dívka se ve stínu vozu začervenala. Přikrčila se ještě níž.
Má se schovávat? Nemá? Nevěděla. Ale schovala se. Nechtěla vysvětlovat, proč mu říkala, že si ho přejmenuje, proč ho nazývala výmyslem a fantazií … Třeba by to nepochopil.
Hypnotizovala ten otevřený prostor pod vozem, mezi čtyřmi koly. Všechny ty nohy, které kolem něho prošly … Až zahlédla i nějaké, které se u dřevěného vozu zastavily. Přesně na druhé straně, než kde stála ona.
„Co tu dělá ten vůz sám?“ zazněl nějaký hluboký hlas a jakýsi holčičí mu odpověděl.
„Asi s ním někdo přijel.“
„A to ho tu potom nechal bez dozoru?“
„Asi ano,“ řekl nějaký chlapecký a Kushina najednou uviděla další dva páry nohou. Ale ten třetí …
Zabodla svůj pohled do země.
Jestli mě tu najde …
„Tak ho odvezeme za Hokage-sama, však si pro něho majitel příjde,“ řekla neznámá dívka. Ale to už Kushina nemohla přejít.
Sakra! Tohle nám nemůžou odvíst …
„Hej!“ vyskočila na nohy. Podívala se jim drze do očí. „Tohle je moje! A nikam se to vozit nebude!“
„Takže jsi to byla fakt ty!“ zaznělo najednou zezadu … Jeho hlasem. Celou dobu stál za ní?
„Mi-Minato …“ otočila se pomalu. Celá rudá.
„Kushino-chan!“ zazářil chlapec a znovu začal nervózně hrabat v kapse, „Ehm … Co tu děláš?“
„Budeme tu bydlet,“ pípla dívka.
On si mě pama-
„Kushino?“
Kushina znovu na svojí pokožce pocítila sluneční paprsky. A kolem ní byla příjemná tma … Krásná tma …
Sakra!
Rychle otevřela oči. Ona vážně usnula?
První co uviděla, byl Minato, který se nad ní skláněl. Mile se usmíval, ale jeho hlava překážela většině paprskům, které ranním sluncem vnikaly do okna.
„Minato?“ zamručela rozespale. „Kolik je hodin?“
„Půl devátý,“ usmál se Hokage.
„Sakra!“ vytřeštila oči a Minato zvedl obočí.
„Co se děje?“
„Sakra sakra!“ rychle se zvedla žena a začala pátrat po všech papírech, na kterých ležela. Jenomže všechny byly prázdné … „Co - ,“
„Hledáš tohle?“ zazářil muž a zatřásl jí před nosem hustě popsanými listy. Písmo nebylo nijak zvlášť úhledné, ale …
„Hej!“ rychle mu je sebrala žena. „To je osobní!“
Minato se začervenal.
„Četls to?“
Muž zčervenal ještě víc.
„Ách jó,“ vzdychla Kushina a papíry srovnala do úhledné hromádky. Neměla jim dávat tyhle jména … „Proč jsi tak zvědavej?“
„Vždyť je to TA povídka. Nemohl jsem ji nevidět …“ usmál se Minato provinile a hned se nešťastně zamračil. „Ty bys mi ji vážně nedala přečíst?“
„Ale jo, ale … Ale … Stejně ten příběh znáš.“
„O to je to pěknější,“ založil Minato ruce za hlavu. „Sice vím, jak to dopadne, ale je to tak pěkně nostalgický …“
„Hmm,“ zamručela pořád naštvaná Kushina.
„Ale, hele … Fakt bys tam napsala všechno?“
„Jako co všechno?“
„Tak,“ usmál se nevinně Minato, „všechno to, co jsem ti kdysi řekl …“
„Vždyť by to nemělo vysvětlení!“ zavrtěla žena hlavou a pomalu se zvedla. Přešla přímo k obrazu své země. Své Uzu no kuni … Sice hrozně namalovanému, ale stejně v těch tazích viděla tu krásu, neopakovatelnou krásu věčného jara Země vodních vírů. Téměř věčného …
„Stejně je to strašně zvláštní,“ zamyslela se. „Že jsi přišel zrovna za mnou …“
„Možná to bylo tím, že jsi chtěla, abych tam byl.“
„Ale já tě tehdy neznala …“
Kushina obrazem mírně pohnula.
„Když jsi mi potom řekl, že jsi zrovna ten den ležel v nemocnici a přál sis být na místě, kde ti bude dobře … Když jsi tam ležel smrtelně zraněný …“
„Ale přežil jsem,“ pokrčil čelo Minato a přešel k ní. „Říkali mi, že mě na chvíli ztratili … Ale já přežil. A nepamatoval jsem si, jak jsem ležel v nemocnici ... Když jsem se probudil, pamatoval jsem si něco zvláštního, nějaký příběh, který mi ležel v hlavě. Byl jsem … Když jsem měl zemřít … Byl jsem u tebe doma …“
Na chvíli oba ztichli. Ale Minato se usmíval.
„Kdybychom to někomu řekli,“ zamračila se Kushina, „měli by nás za blázny. A proto to Jiraiyovi nemůžu ukázat,“ sundala váhavě ruku z obrazu. Jako kdyby z pod něj chtěla něco vzít, ale rozmyslela si to …
Minato se usmál.
„Ale celkem se mi to líbilo,“ rychle odešel do ložnice a za okamžik se vrátil. I s pláštěm na sobě, s pár shurikeny, které si strkal do kapsy za pasem. „Už musím jít … Ale ukaž to Jiraiyovi,“ mrkl, „stačí přece jenom změnit jména …“
„A dopsat to,“ otočila Kushina oči v sloup. Nechala se políbit na rozloučenou a už jenom sledovala, jak její manžel znovu odchází … Do práce.
Dneska se tam musí zastavit, znovu. Nevydržela by ho nevidět celý den.
Osaměla. V místnosti už nebyl nikdo … Vznášela se tu jenom vůně domova. Toho jejího druhého domova …
Rukou se znovu dotkla obrazu a nadzvihla ho.
„Doma je tam,“ usmála se a v ruce najednou držela úplně suchý červený list, „kde je nám dobře. A kde jsme s lidmi,“ podívala se na dveře, kterými před chvílí odešel „které máme rádi …“
Tenhle list … Vážně, už byl tak starý … Někdy teď by do její země měla přijít zima … Ne do Země slunečního svitu. Ale vymyslela si ji pěkně ... Tak, jak by se jí líbila. Tak, aby jí připomínala její domov.
Rozpačitě se na ty popsané papíry podívala. Kolem nich seděli dva lidé. Kolem toho stolu, kde všechno psala. Kolem těch znaků, kde byl celý její život …
A usmála se. A ti dva tam, taky.
„S fantazií si můžeme dělat co chceme,“ zaznělo jí v uších matčiným hlasem.
„Ale nesmíme se v ní ztratit …“ dopověděl Torův hlas. Oba dva jí zamávali a ona jim.
„Je důležité, najít si svoji realitu,“ přikývla, zatímco pozorovala, jak ti dva pomalu mizí. Ztrácejí se, v barevném dýmu. „A já ji našla,“ vystřídal je krátký a rychlý obraz desetiletého Minata. Vážně, tehdy trošku prosvítal … Trošku víc… Zvláštní, že si to neuvědomil …
V mysli se jí něco vybavilo. Pár jeho slov. Slov, kvůli kterým vlastně dělá tohle všechno …
„Všichni jsme hrdiny,“ řekl jí tehdy, když byli ještě dětmi. Tehdy, když pochybovala, jestli se má přidat k ninjům … Jestli by v tom byla vůbec dobrá. Protože nechtěla dělat něco, v čem by nevynikala … Už prostě byla taková.
„Ale já na to nemám,“ usmála se smutně. Seděli pod starým stromem, který se pnul nad Konohou. A společně se dívali na západ slunce … Zase …
„Ale jo,“ usmál se, „máš! Protože hrdiny jsme všichni. Pokud chápeme, proč bojujeme, pokud chceme někoho ochránit, uvnitř nás je kousek hrdiny …“
„Takže tím říkáš, že my všichni jsme hrdiny? I ty a já?“
Chlapec se usmál.
„Já určitě budu hrdinou! Však uvidíš!“
„Až budeš, tak o tobě napíšu knížku,“ vyplázla jazyk. „Ani jedno se nestane … Jenom se moc vytahuješ.“
„Nevytahuju! Ale dobře,“ usmál se, „tuhle sázku beru …“
Rychle si sedla se stolu a psala dál. Psala všechno … Jak se s ním podruhé, v Konoze, seznámila … Jak jí řekl, že se u ní objevil jenom tak, ze vteřiny na vteřinu. Prý ho nejdřív všechno bolelo, nevěděl, co je realita a co se mu zdá … Ale potom se ocitl na místě, kde ho ovíval chladný jarní vítr. Nic ho nebolelo … Určitě, všechno jí bylo jasné. Beztak ho přenesl ten člověk … Ten, který si hraje s našimi sny …
Psala, psala dál. Kolik bylo? Deset hodin … Za chvíli příjde Jiraiya … Ještě přejmenovat hrdiny a … Co má mít každá povídka? Název.
Jak ji mám pojmenovat?
Ztrácíme svoje nebe? Ne, to je moc depresivní … Vždyť, ona ho našla … Když jí on zachránil život …
Usmála se a nad všechny ty znaky, tučným štětcem a úhlednějším písmem než předtím, napsala pár slov.
Jak zachránit život
Děkuju …
***
Řekneme sbohem, ztracené nebe.
Jak jsme toužili po nebi.
Necháme jít něco, co jsme nikdy neměli.
Čas utíká tak rychle, nebe je ztracené.
L'Arc~en~ciel: LOST HEAVEN
***
Tak ... Tohle je konec Asi bych sem měla o týhle povídce něco napsat, protože, i když to není nějak převratně dlouhý, snažila jsem se to napsat tak, jak bych kdyžtak psala i něco jinčího (jestli víte, víte ...) ... Takže všechny vaše komentáře pro mě jsou moc důležitý. Prosím, jestli jste to dočetli do konce, zanechejte mi jeden :)
Na začátku jsem psala, že je pro mě tahle FF důležitá ... A ona byla, nejenom kvůli tomu, jak jsem ji psala, ale i obsahem. Že se musíme dívat dopředu ... Říkám to, protože si myslím, že je to vážně důležitý ... A že fantazie je tady proto, abychom do ní unikli ze skutečnosti. Fantazie je hodně důležitá ... To jsem taky chtěla říct. I když to asi každej víte ... Jenomže, vždycky musíme zůstat jednou nohou v realitě. I Kushina v ní zůstala ... Protože ten Minato, kterej se u ní objevil, on vážně nebyl tak úplně skutečnej
Moc bych chtěla poděkovat vám všem, kteří jste mi psali tak krásný komentáře v průběhu týhle FF ... Protože si jich neskutečně vážím ... A děkuju, že mi svýma slovama pomáháte v mým snu
Díky za přečtení :)
Minnie... já nemám slov... tahle povídka nebyla důležitá jen pro tebe, ale i pro mě... naprosto mě okouzlila... celý příběh byl nádherný a já se klaním před tvým božským dílkem...
Arigatou za to, že jsem si to mohla přečíst ;)
Můj Valenth
jee to je upe nádhernýýýý!!! fakt úžasně píšeš
Už je koniec?tak skoro keď som na tom začínala byť závislá?ale inak to bolo naozaj podarené,strašne sa mi to páčilo aj ako tvoje ostatné príbehy.len tak ďalej!;-)a arigato za to že sme si to mohli prečítať!
Stále žijúca nostalgia a začiatky...
Pred konfliktom veľký múr padne,
ten veľký na smrť, smrť náhlu a oplakávanú,
narodený ako nedokonalý: väčšiu časť prepláve,
Územie blízko rieky sfarbené krvou.
Minnie... já fakt nevim co ti na to napsat.. třeba to co jsem napsala u minulého dílu? souhlasím s Ailen Shinestar i já se těším a hlavně ti moc přeju tu knížku, na ten uchvacující příběh, že když i když mi jí máma bude o půl druhý ráno rvát z ruky, prostě jí nedám xD Opravdu nádherné, sice krátká, ale opravdu dokonalá série..
Mišulko, právě jsi mě rozbrečela a rozesmála zároveň. Jsi fakt boží človíček a já jsem strašně ráda, že existujou soukromky, protože si to bez nich nedokážu předtavit. Ale k povdíce...
První dojem: Páni! Jdu se zahrabat.
Druhý dojem: Moment moment, to je nějaký krátký! Bééééé, já chci další.
Konec je hold konec. Ale já věřím, že jednoho nádherného dne vstaneš a pomyslíš, že máš další příběh, který bys mohla napsat, začneš psát a vznikne kniha. Moc ti tu knížku přeju, protože já už se nehorzáně těším, až si sednu na okno a začtu se do příběhu, který nám předložíš. A pak vytáhnu noviny a objevím článek: Kniha knih. Zas odbíhám od tématu. xD
Tenhle skvost je prostě od tebe a ty neumíš napsat nic nečtivého nebo snad neminatsky nádherného.
Takže a prostě děkuju, že jsi něco takového napsala a já měla tu možnost si to přečíst.
EDIT: Který človíček byl tak milý a pokonil to hodnocení a opět nenapsal ani řádku?
Dělej cokoliv, ale dělej to s úsměvem, protože bez toho to prostě nejde.