Zkoušky lásky 04

Dalshí díl je bez rozdělení barvičkami, protože jsem ho psala pouze já, Larten - sensei říkal, že je to dlouhé a bylo by to i tak moc , kdyby k tomu přidal svojí část... takže příští píše zase on

„C-co tu –“
„No tak! Vykřikla Tsunade, „teď, když jsme tu konečně sami… máme klid, na co ho rušit.“ Špitla a rychle si mě přitáhla k sobě.
Opět svým jazykem sjela po mé tváři a já se s překypující hořkostí otřásla.
Přitlačovala mě k zavřeným dveřím a zamkla klíčem v zámku, který si pak strčila do výstřihu. Jak staromodní a nechutné!

Snažila jsem se jí vší silou vytrhnout a bušila do ní pěstmi, ale zřejmě jí už nic nebránilo… políbila mě!
Pohrávala si s mým jazykem, jako kočka s myší. (už zase švíšátká?)
Bleee!… má tak hrubý jazyk a navíc neumí ani přinejmenším líbat.

Dělalo se mi z ní zle, ale nemohla jsem se od ní odtrhnout… byla jako klíště… a nechce se pustit.

A dost! Konečně se mi podařilo kousnout jí do spodního rtu, načež vyjekla bolestí a prsty si otřela načervenalé místo, z kterého začaly stékat rudé kapky krve.

„Tyyy… bídná - slizká -“ využila jsem její nepozornosti a rychle proklouzla pryč, z jejího toužebného sevření.
Prudce jsem se odrazila od země a utekla do nejbližších , nejvzdálenějších a nejnenápadnějších dvěří. (pozn. autora: vůči slovosledu ne zrovna dobrá kombinacexD)
„Vrať se!“ zavrčela a rozeběhla se za mnou.

Zabouchla jsem dveře a podepřela je malou stoličkou, která byla k mému štěstí po ruce.
Slabě jsem povzdechla a přestala dýchat.
Každičky výdech, každičký nádech by mohla uslyšet a tím bych se prozradila…

Na chvíli se rozhostilo nepříjemné ticho. Je tam? Už odešla? S úlevou jsem si hluboce oddychla… málem bych se byla udusila a až pak jsem si teprve všimla, že jsem schovaná ve své nové koupelně, která je bez oken… bez úniku.
Jediná věc, kterou sem skoro bezvýrazně svítilo světlo a vál vzduch, byl maličký otvůrek vysoko ve stěně a tím by se neprotáhla ani dětská ruka.

Konečně se mé roztěkané srdce uklidnilo … tiše jsem položila ucho na dveře a poslouchala, jestli už je Tsunade pryč.

Ta má výdrž! Uslyšela jsem blížící se kroky a netrpělivě očekávala, kdy mě najde a vyrazí dveře.

Nic… nic jsem neslyšela. Je tam? Čeká až výjdu ven, aby mě mohla znovu oblizovat?
Nemůžu tu čekat celý den, než se uráčí mi dát pokoj a navíc musím za bratrem, promluvit si s ním o blížících se zkouškách.

Opatrně jsem odstoupila ode dvěří, slabě pootevřela a nakoukla do předsíňové haly.
Nikdo tu není... ale, co když se někam schovala?
Tyhle hry už mě dávno nebaví…

Tiše jsem se snažila otevřít dveře víc, ale začaly hlasitě skřípat a vrzat a já jen čekala, kdy na mě vyskočí Tsunade.
Chvíli jsem zůstala nehybně stát, a když se nic nestalo, neohroženě jsem nakročila do prázdné místnosti.

Lehce jsme cupitala po červeném měkkém koberečku a nenápadně prozkoumávala všechna zákoutí a chodby domu, ale byla jsem tu sama.
Uf! Snad už to vzdala…

S opatrností jsem procházela všemi místnostmi (ne, nemám stihomam), byl to úžasný pocit, bydlet sama, být nezávislá…

Poslední místnost na mě netrpělivě čekala, pomalu jsem otevřela dveře do ložnice a nahlédla.
Úžasle jsem vydechla a skočila na růžově povlečené letiště. Kolem mě obklopily nadýchané peřiny a já nasála vůni nového, čistého povlečení.
Tady se mi bude spát sladce… i když budu sama.

Z radovánek mě vyrušila něčí ruka, která mi vjela pod tričko.
Polekaně jsme se za ní pootočila, „Neji!“ špitla jsem.
Mlčky si přisedl na postel a něžně mě políbil na tvář. Nechápavě jsem na něho zírala a chtěla zaprotestovat, ale v tu chvíli mi přiložil ukazováček na rty.
„Pšššš… už dlouhou dobu po tobě toužím.“ Pošeptal mi smyslně do ucha, povalil mě na postel a pak vášnivě políbil.

Bylo to jiné než předtím… nebylo to tak skvělé, ale užívala jsem si to. Neji ze mě doslova serval tričko a nevím proč, ale ničemu jsem se už nebránila a jeho svlékla také.

„Yu - Yuki?!“ ozvalo se ode dveří ložnice.
Neji a já jsme se od přestali líbat a já pak nevěřícně pohlédla na druhého Nejiho.

„C - co ? T - to není možné…!“ vyjekla jsem a on vešel do pokoje.
Neji, který seděl na mé posteli se proměnil v Tsunade. Okamžitě jsem vyskočila a znechuceně se zamračila. Mohla jsem to tušit…

I když nerada, musela jsem uznat, jak skvěle mě oklamala.
„Tak příště… miláčku a postarám se, aby jsi mi už neutekla!“ mrkla na mě Tsunade
a nemožným způsobem se odkolíbala pryč z mého domu.

„Ta jedna hnusná les… hokage!“ ulevila jsem si a po tváři mi začaly stékat slzy. Pár okamžiků trvalo, než šok, který mě svíral, opadl.
„Tak už i ona?“ Řekl Neji a jen stěží dokázal potlačit jasný úsměšek.
Střelila jsem po něm nevlídným pohledem a náhle se ho zmocnila lítost.
„Promiň, já to tak nemyslel, ale jsi přitažlivá a moc krásná, že by jen málokdo odolal.“ Pousmál se na mě sladce, tak jak to dělal vždy, když mě chtěl utěšit.

„Proč se ale vydávala za mě?“ nechápal a já si jen povzdychla.
„Nevím… asi nás viděla, když jsme se loučili.“ Napadlo mě.
„Asi už bych tě neměl nikdy políbit, přináší ti to smůlu.“ Zasmutněl, „neublížila ti nějak?“ dělal si o mě starosti, ale nemusel, zachránil mě… kdyby nepřišel, asi bych už ...nechci na to ani pomyslet.

Poznámky:tenhle díl nebyl nic moc ale těším se na další:D

POZOR! Spoiler!

býtýwý: a jestli tam dáš něco, na co nebudu moct navázat, tak se těš... počkej v tom vláckůůůů
bétéwé2: nevšímej si mě :D