Smrt přítele 01, Uzumaki Naruto - posila do týmu 13

„Ne! Tikamaru, nesmíš zemřít! Já tě nenechám!“ takhle jsem řvala do tmy asi deset minut. Můj přítel, můj parťák, část mého týmu. On tam jen tak ležel na zemi smáčené deštěm, zavřené oči a pomalu mi umíral pod rukama. Hitaku – další člen našeho týmu, jen tak seděl opodál a bezradně se na mě díval. Byla jsem už skoro bez čakry, zelené světlo z mích rukou sláblo. Pak mě Tika chytl za ruku a naposledy se na mě podíval. Za okamžik zemřel.

Kašlala jsem na nějaký pravidla a bolestně jsem začala plakat. Vřískala jsem jak divoké zvíře. Ne! Tohle nemůže být pravda! Tohle ne!
Ano, už od začátku jsme věděli, že to bude těžká mise, možná nad naše síly, ale netušili jsme, že ze tří z nás zbudou jen dva. Otočila jsem hlavu na Hitaku, z očí mu tekli slzy. Nebo to byly kapky deště? Ne, on skutečně plakal. Jako já.

Po návratu do vesnice se konal pohřeb. Oba dva, já i Hitaku, jsme odříkali modlitbu a položili bílou květinu. Na památku.
„Nikdy na tebe nezapomeneme. Na naše společné chvíle, na naše dětství a na mise. Odpočívej v pokoji...“ zašeptala jsem a moje slzy zmáčeli zem. Bylo to po dlouhé době, kdy jsem brečela. Bylo mi sedmnáct, byla jsem už téměř dospělá a od našeho týmu se čekalo, že budeme tvrdí a nekompromisní. Ale zkuste si to, když vám zemře váš nejbližší přítel. Všichni se pomalu vytráceli až jsme u náhrobku zůstali jen mi tři. Já, Hitaku a Tikamaru, který už k nám bohužel nikdy nepromluví. Poklekla jsem a prohrábla čerstvě nasypanou hlínu. Slzy mi nepřestali téct, nemohla jsem je zastavit. Pak jsem se zvedla. Hitaku mě objal - tohle nikdy v životě neudělal. Neměli jsme se moc v oblibě, ale bolest a utrpení nás svedli dohromady. Chvíli jsme tam tak stáli, tiše, v objetí. Pak jsme se pomalými kroky vzdálili a pokračovali každý svou cestou.

„Cože?!“ vykřikla jsem a praštila dlaní do stolu.
„Uklidni se Ayso!“ zaduněl Tsunadin hlas. Na své stáří byla ještě dost silná, a já to nechtěla schytat, ale přesto. Bylo nepříjemné sotva dva týdny po pohřbu dostat nového člena týmu.
„Nemůžete být v týmu jen vy dva, a jelikož jste oba dva chunini, nemůžu jinak, než k vám přiřadit nějakého junina!“ zahřměl její hlas znovu a já se nechápavě posadila na zadek. Když před několika lety sestavili náš tým, přála jsem si, aby to bylo napořád. A teď se do našeho týmu má dostat nějaký nový člen. Pche! Tikamarovi nebude sahat ani po kolena!
„Je starší než vy, bude mu 22 let. Momentálně není v Konoze...“ ještě že tak!pomyslela jsem si. Aspoň to nebude hned!
„... ale za pár dní se má vrátit z více jak tříleté mise.“ oznámila Tsunade slavnostně. Tse, nějakýma řečma o tom panu úžasném mě teda vážně nenadchne.
„Kdo je to?“ zeptal se pro změnu Hitaku
„Jmenuje se Uzumaki Naruto.“ oznámila Tsunade a mrkla po mě. Byla jsem si jistá, že jsem to jméno někde slyšela. Jistě, teď si vzpomínám. Byl to ten kluk, který zdokonalil techniku Čtvrtého. Ale stejně jsem nechtěla, aby patřil k našemu týmu.

Vyšli jsme z kanceláře Hokage a zamířili jsme k Ichiraku Ramen. Měla jsem na něj chuť a nic lepšího mě zrovna nenapadlo. Hitaku šel tiše za mnou.
„Dobrý den!“ pozdravila jsem a posadila se na židli. Hitake mě následoval a sedl si vedle mě. Objednala jsem si velkou porci a pak se s chutí zakousla do nudlí. Od té doby, co Tikamaru zemřel jsem tu nebyla. Dojedla jsem svou porci a ohlédla se po Hitaku. Ve svém jídle se přehraboval a bylo vidět, že se trápí.
„Co se děje?“ zeptala jsem se ho a jemně mu položila ruku na rameno. Hitaku se na mě podíval.
„Chybí mi.“ zašeptal
„Mě taky.“ odpověděla jsem. Věděla jsem přesně, co cítí. Oni dva byli nejlepší přátelé už od školky a Tikamarova smrt Hitaku vzala. Nedával to najevo, ale promítalo se to na jeho chování mimo společnost. Byl čím dál víc uzavřenější. Mohla jsem jen doufat že čas to spraví.

Cestou domů jsem nervozně kopala do kamínků. Před dveřmi svého bytu jsem se zastavila a chvíli hleděla do prázdna. Pak jsem konečně vyšmátrala klíče a odemkla. Vešla jsem a dveře znovu zavřela. Ani nevím jak, ale za okamžik jsem se ocitla v ložnici a plácla sebou na postel. Hrozně zoufale jsem se rozplakala a zabořila hlavu do polštáře. Za nedlouho jsem únavou usnula.

Probudilo mě ťukání na okno. Trhla jsem sebou a rychle se zvedla. Byl to ANBU. Otevřela jsem okno.
„Máte se okamžitě dostavit za Hokage.“ řekl stroze a zmizel. Promnula jsem si oči a podívala se na budík. Bylo asi šest hodin ráno. Rychle jsem se umyla a ustrojila. Vlasy jsem si nechala dnes rozpuštěné, takže za mnou má černá hříva při běhu pěkně vlála. Před kancelář jsem dorazila ani ne za pět minut. Zaklepala jsem.
„Dále.“ ozvalo se vyčerpaně a já otevřel dveře. Na Tsunade jsem poznala, že celou noc nespala, ale přesto se usmívala. Podala mi obálku.
„Jsou tam instrukce pro první setkání s vaším novým členem týmu 13. Chce se s vámi setkat zvlášť, tudíž na Hitakeho nečekej. Můžeš jít.“ řekla v rychlosti a ukázala na dveře. Pokývala jsem hlavou a rychle odešla. Obálku jsem otevřela už na chodbě, protože moje zvědavost už nemohla dál čekat.
„V půl jedenácté u hlavního cvičiště...“ četla jsem nahlas. Hm... asi si nás chce prověřit.

V deset hodin jsem už upravená a připravená naprosto na všechno cupitala ke cvičišti. Chtěla jsem tam být dřív, abych ho viděla už z dálky. Avšak moje snaha se ukázala být naprosto zbytečná, jelikož se ten ÚŽASNÝ Uzumaki Naruto neukázal ani v půl dvanácté. Zrovna jsem si sedla do stínu jednoho ze stromů, když se veprostřed cvičiště objevil oblak kouře.

Když se oblak rozplynul, stál na tom místě docela pohledný mladý muž. Vysoký, s blond vlasy a modrýma očima. Chvíli se rozhlížel po cvičišti, než mě uviděl. Když mě konečně zaregistroval, upravil si svůj „hábit“ a pomalými kroky se ke mně začal přibližovat. Pár kroků ode mě se zastavil. Postavila jsem se taky. Pokynul mi, abychom se společně posadili a nasadil zářivý americký úsměv. Sedla jsem si tedy znovu do trávy a on vyndal zápisníček.
„Ty musíš být Aysa.“ promluvil a já poprvé slyšela jeho melodický hlas, který k němu naprosto seděl.
„A-ano.“ vykoktala jsem po chvíli
„Hm... jsi rozhodně větší kočka, než jsem čekal. Bábi Tsunade tě moc dobře nepopsala.“ řekl jakoby nic
„Cože?“ vyjekla jsem. Co si to dovoluje?
„Měl bych na tebe pár otázeček Ayso.“ řekl klidně, jakoby tu větu před tím nikdy nevyslovil.
„Hm, ptejte se.“
„Takže, tvůj věk?“
Proč se na to ptá? Určitě mu to Tsunade musela říct.
„Sedmnáct.“
„Hm, oblíbená barva?“
K čemu to? „ Červená.“
„Oblíbené jídlo?“
Začíná mě štvát! „Ramen.“ řekla jsem opět klidně.
„Aaach! Tak to si budeme rozumět.“ řekl s potěšením, pak pokračoval:
„Tvá velikost.“
„Co prosím?“ řekla jsem udiveně.
„Jakou máš velikost.“ zopakoval znovu.
„Myslíte velikost kunaiů? Používám dvojky, jedničky mají malou rukojeť a trojky jsou...“
„Ale ne, myslím podprsenku.“ řekl s perverzním úsměvem a sáhl po mích vnadách. Vyletěla jsem jako namydlený blesk a vlepila mu facku. Udiveně na mě zíral, ale než stačil něco říct, otočila jsem se na podpatku a utíkala pryč.
„Co je to za perverzního chlápka!“ Mluvila jsem sama se sebou a zabočila do postranní uličky, kde jsem konečně zastavila, abych se vydýchala.
„Krucinál! Ještě jednou na mě sáhne!!!“

Konec prvního dílu:)