Truhlička splněných přání

Truhlička splněných přání

Dva mladí lidé seděli na těch tolik známých monumentech. Tam nahoře v té kráse.

V té kráse noci. Seděli tam…Kde kdo by řekl, že jsou sami, ale…Nebyli. Zdaleka ne. Tam nahoře, na nebi, tam bylo tolik malých společnic. Ano, byly to hvězdy. A potom tam byl taky měsíc, ten tam byl taky, jako každou jinou noc.
Když se člověk cítí sám, může si vzpomenout třeba na ty hvězdy. Sice si s nimi nepopovídá, ale svěřit se jim může. A může si být jistý, že ony to nikomu neřeknou. Ani neutečou. Prostě tam pro toho člověka budou. Pořád. Možná do té doby, dokud nevyhasnou…Ale člověk nikdy nebude sám. Nikdy…
A když ten člověk těm hvězdám řekne svoje přání, třeba že je nesplnitelné…Třeba…Čirou náhodou se vyplní. Ať to přání řekne komukoli, čemukoli, pořád je tady naděje, že se to přání splní. Ať je to třeba malá truhlička… Přání se splnit může, když v něj věříte, když máte naději, protože… Naděje… Ta umírá poslední…

,,Hinato?“
,,Mmm?“
,,Víš, mám přání… Přeju si-“ To mu ale položila Hinata ruku na pusu.
,,Pssst. Nevyslovuj to, nebo se ti to nesplní! Řekni to…Téhle truhličce.“ Usmála se a z kapsy vytáhla maličkou truhličku.
,,Dala mi ji maminka.“ Pokračovala. ,,Říkám jí ,Truhlička splněných přání‘… Vždycky jí svěřím přání, schovám si ji, a čekám… Čekám, až se mi to přání splní… Zatím se to vždycky povedlo. Stačí jenom věřit.“ Dořekla a vtiskla mu malou truhličku do dlaně. Naruto se vděčně usmál a políbil ji.
,,Dobře…Vyzkouším to.“ Řekl a potom oba zase mlčky dál sledovali tu krásu noci.

Teprve až přišel domů, vytáhl malou truhličku z kapsy a zadíval se na ni. Po chvíli ji otevřel a něco do ní zašeptal. Ale tak, aby to slyšela jen ona. Ani květina, co byla hned vedlo to neslyšela. Naruto se usmál.
,,Teď stačí jenom věřit…“ pomyslel si, a s úsměvem na rtech usnul ve své měkké posteli.

------------------------------------------------

,,Hinato?“ Odchytil si chlapec mladou dívku, která zrovna procházela kolem. Už uběhl měsíc od toho, co truhličce svěřil svoje přání, a pořád nic.
,,Copak?“
,,Já…Řekl bych, že ta truhlička je pro tebe. Nemyslím si, že to funguje..Už je to měsíc a…“ Hinata se však usmála, a to i přes to, že ji docela zaskočilo, že toto jí říká zrovna Naruto.
,,Nesmíš přestat věřit, Naruto. Přání se ti určitě splní, nesmíš být nedočkavý..Třeba já na své přání čekala asi 5 let.“ Naruto vykulil oči. Že by až tak dlouho?
,,Ale já si stejně myslím, že se mi to nes-“
,,Narutóó!“ Přerušil ho výkřik neznámého hlasu. Automaticky se otočil. Však po zjištění, kdo ho to vlastně volal, strnul. Oči se mu zalily slzami, ale těmi, co vyjadřují stěstí.
,,Mami!!“ Vyjekl nadšeně a rozběhl se za jeho matkou.
Osoba…Ne! Jeho matka, kterou znal jen z fotografií a vyprávění. Když nemohl poznat otce, aspoň svoji mámu. Byl šťastný.

Ano, přání se mu splnilo. Zavedlo jeho mámu k němu, přesně jak si přál.
Truhlička splněných přání fungovala. Určitě by fungovaly i hvězdy. Záleží na tom, čemu věříte. Ale jestli věříte, protože bez víry to nejde. Bez víry je to beznaděj a beznaděj je nic.
Stačí, když uvěříte…