Chtěl umět vzlétnout

Žiju a nikdo se nestará proč. Žiju, dýchám, silně, hlasitě… Zoufale, možná někdy. Žiju ale a to je hlavní. I když zemřu… Budu pořád žít. I když zemřu, nikdy se neztratím. Protože se znovu narodím… Nikdy v tom světě prázdnoty nevydržím dlouho. Lidé si mě totiž zavolají zpět. Potřebují mě, jako sůl. Jsem jejich největší hrdinka, jejich nejlepší a nejskvostnější Bůh, kterého kdy měli. Věří ve mně, každý… Každý ve mě potřebuje věřit. Ale já ještě nezpychla. Nikdy nezpychnu. Vím to tak jistě, jako že nikdy nezmizím… Nikdy. Pořád tam s vámi budu. Držet vás za ruku, v těch nejtěžších chvílích. Doprovázet vaše myšlenky… Pořád, věčně. Od vašich prvních kroků, po váš poslední nádech. Vy ve mně věříte a já budu věřit ve vás. Ve vás, lidé, shinobi… A vy, bezvěrci, vy mě nezabijete.

Když žijeme, je to, jako kdybychom psali nějaký příběh. Příběh, na kterém záleží jenom na nás, co do něho vymyslíme. A jestli se bude dát přečíst závisí na naší ruce a našem rukopisu. Musíme psát pěkně, úhledně… Klidně i překrášleně. S vyplazeným jazykem, s úsměvem a dobrou náladou… Potom vznikají příběhy s dobrým koncem. Příběhy, o kterých se vypráví… Jenomže, někdy se stane, že z toho nejdražšího pera, kterým tak pěkně píšeme, skápne nechtěná kaňka a všechno naruší. Všechno zničí… A my nemůžeme začít znovu. Co teď? Je těžké se rozhodnout… A když tu kaňku dokážeme přepsat… Tyhle příběhy, ty jsou nesmrtelné.
Její kaňkou byla válka. Bolest. Strach… Ten byl v tom inkoustu, černém jako sama Bezmoc, také přimíchaný. V lehkém poměru, deset ku jedné. A spouštěl nepředvídané reakce. Hop sem, hop tam. Mozek kvůli té trošce nepracoval správně. Byl zmatený. A když je zmatený, ani tělo nedělá to, co by mělo. I když nos vdechoval vůně vzduchu, vůně chryzantém, soustředila se jenom na dusivý puch prachu a zkaženého života. Musela odejít… Stát se něčím, co nikdy nepřipouštěla. Něčím, čeho se bála. Člověkem bez domova… Poutníkem. V pravém slova smyslu. Putovat a nemít kam složit hlavu, nemít na koho se obrátit, přátele, kamarády… Jenom sama sebe a svoje myšlenky a možná, ještě, malé světýlko naděje. Někde vzadu, daleko před ní… A za tím světýlkem šla. Chtěla, aby se zvětšovalo, aby na něho mohla dosáhnout… Ale pořád bylo moc daleko. Dobrý konec, říkala tomu. Jak jinak… Všichni v ně doufáme. Ačkoliv říkáme že ne, doufáme… A ona neměla na co jiného se spolehnout. Když chtěla zachránit svého malého syna…
Už spolu prošli čtvero ročních období. Už putovali květinami a žlutavými pyly, horkem a písečnou, nepřátelskou pouští plnou zlatých barev. Prošli kolem ohnivých listů cizokrajných stromů, jejich kroky se zabořily do bílé barvy studených vloček rozesetých po zemi, které nikdo neuklízel. Jeden krok, další… Putovali dlouho, dny ani nepočítali. A sníh čím dál víc studil. Nenápadným pláštěm kryla sama sebe a svého pětiletého synka, jejich tváře, prodírali se vánicí, která na ně dotírala ze všech stran. Ale světlu nebyli blíž… Naopak, jako kdyby ho ztráceli. Hledali totiž domov. Nový domov, kde by nemuseli myslet na to, co se chystalo a chystá. Kde by jim nic nepřipomínalo válku… Domov, kde by jim bylo dobře. Domov…
Strhaní cestou, dva poutníci. Zdánlivě slabá žena a její, zdánlivě nevinný syn. Ale už toho znali tolik, viděli toho tolik… Víc, než někteří ‚mudrci‘ za celý svůj život. Posílilo je to, ale zároveň, dodalo neuvěřitelný strach. Utíkali před válkou, která začala a pokračovala… Utíkali a nevěděli kam. Všechny opustili. Protože ho chtěla zachránit.
„Mami?“
Na chvíli se zastavili. Protože přestal foukat ten mrazivý vítr plný vloček a chladu. Na chvíli ustal, bílo na zemi se uklidnilo a hory v dálce, nevinně bílé vrcholy, upoutávaly svojí monumentálností jejich pohled. Ale země už se začala objevovat, jenom místy. Sem tam, tou ledovou přikrývkou prorůstaly kvítky sněženek. Zatím nenápadně, stydlivě. Ale ony se osmělí… Až se těch pár dosavadních slunečních paprsků, které právě teď vysvitly a tály sníh také odváží a vylezou ven v celé své kráse.
„Mami?“ zopakoval chlapec a stiskl ještě víc matčinu hřejivou ruku, které se držel jako kdyby mu měla každou chvíli utéct pryč.
„Je ti zima?“ sehnula se vystrašeně žena, až její černé vlasy spadly z jejích ramen a okamžitě mu začala třít tváře, aby ho zahřála. „Neboj, za chvíli najdeme nějaký hostinec nebo něco, tam se půjdeme najíst… Ještě chvilku vydrž a -,“
„Není mi zima, mami,“ usmál se chlapec. „Vždyť svítí sluníčko.“
Oba dva se podívali nahoru. Paprsky vylézaly stále víc a víc a sem tam jejich trasu narušoval černý havran, nepřátelsky kroužící nad zmrzlou krajinou.
„Tak co se děje, zlatíčko?“ usmála se žena a klekla si, aby vylovila čutoru s ledovou vodou. Kdysi to byl teplý čaj… Ještě před chvílí.
Chlapec ale očima pořád visel na tom velkém a nebezpečném ptáku, který krákal, svolával k sobě ostatní. Ale žena věděla, že na ně by si netroufli. A i kdyby, ona také znala pár jutsu… I její syn, ačkoli teprve začínal. Ale dokázali by jim přižehnout křídla, levou zadní.
„Můžu taky letět?“ zeptal se chlapec najednou s veškerou dětskou nevinností, kterou měl.
„Letět, Itachi?“ pozvedla obočí žena a z čutory se snažila odšroubovat těžce přidělané víčko. Ale kluk jenom roztáhl ruce a přivřel oči.
„Letět,“ usmál se. „Jenom letět a nevnímat nic kolem, jenom vzduch… Proč to ptáci umějí a ninjové ne? Není to fér… “
Mikoto se zamračila.
„Protože je netíží žádné špatné skutky, jako nás, lidi.“
„A ty…“
„Ty nás stahují dolů, ať už chceme, nebo ne. Jako kameny… Jsme připoutáni k zemi, ale nezměníme to, zlatíčko.“
„Ale já bych chtěl umět letět,“ zaškaredil se kluk a založil ruce v bok. „A taky jednou poletím!“
Mikoto konečně rozdělala překážku mezi jejich vyprahlými ústy a lehce oslazenou vodou a čutoru podala chlapci do ruky.
„Víš co?“ usmála se. „Ty jsi hodnej kluk. Třeba jednou poletíš… Ale teď se musíš napít, jo?“
„Tak jo … A kam půjdeme teď? Mě už se to nelíbí… Chtěl bych být doma. Ať se tam děje, co chce, chci za tátou a babičkou, strýčkem a -,“
„Dobře,“ sklopila Mikoto pohled. „Snad už válka skončila…“
„Takže jdeme domů?“ zazubil se Itachi a zhluboka se napil.
Mikoto se smutně usmála.
„Domů…“

„Zabiju tě! Zabiju tě a pomstím náš klan!“
Pomstí… Pomstí, jistě že ho musí pomstít. Je to jeho vůle, jeho osud. Musí.
„Sasuke…“ zašeptal, zatímco se zdánlivě lhostejně díval do jeho očí plných nenávisti. Ať je pomstí! Pomstí…
„Bojuj, Sasuke!“
Ještě víc ho hecoval. Ještě víc mu chtěl ukázat, aby bojoval. Jeho bráška… Bráška, který skoro nevěděl, co je to válka. Bráška, který nevěděl nic a přece znal tak hodně.
On sám nebyl dobrým člověkem. Už dlouho ne. Kvůli Konoze, svému domovu, ztratil svoji nevinnost. Ale pořád nepřestával věřit…
Jeho bratříček se proti němu rozběhl. Se zuřivou odhodlaností, se vší vervou, jeho Uchihovské srdce bušilo a bušilo.
„Pomsti je! Zasloužíš si to. Splň si to… A já si zasloužím zemřít. Za všechno, co jsem udělal. Za celej ten zkaženej život,“ zašeptal Itachi neznatelně. Matka mu kdysi řekla, že je hodný. Několikrát mu to řekla… Celý svůj krátký život mu to říkávala. Dávala mu naději… A on ji stejně neztratil. Pořád věřil.
Už byl skoro u něj… Jeho bráška…

Nezabijete mě, bezvěrci. Protože ať se tváříte jak chcete, pořád je ve vás ten kousek člověka, který věří. Pořád ve vás jsou kořínky, které věří právě ve mně. V každém jsou, ať už říkáte co chcete. Ať už děláte co chcete! Já je najdu… Vždycky ty kořínky najdu a vytahám, na světlo, na povrch. Ta vaše zákoutí duše, skrývaná zákoutí… Věříte ve mně, protože musíte! Nic jiného vám nezbývá… Věřte. Protože vy jste mi dali jméno. Dali jste mi jméno, které pořád vyvoláváte. Dali jste mi jméno, které opěvujete a ve které doufáte. Sami jste mi dali chléb, kterým žiju. Dali jste mi sami sebe do mých rukou! Do mých rukou… Naděje. Tak mi říkáte. Naděje… Tohle slovo ve vás vyvolává tolik. Odhodlání, statečnost. Zatratili byste sami sebe, jenom když v tom vašem sebeobětování bude špetka naděje. Naděje pro ostatní… Naděje. To je to slovo, ke kterému se modlíte…

„A teď mám trošku naděje,“ pomyslel si. Celé tělo ho bolelo a on už věděl, že to končí. Jeho malý bráška se pomstil. A pro něj nastal konec… Nezvratný konec. Konec, který toho zapříčiní hodně… V to věřil.
Podíval se nahoru, do toho blankytného nebe, které vítězilo nad tmavými mraky. Zase se tam slétlo tolik havranů, těch černých stvoření. Krákali, krákali, jako kdyby jim chtěli něco říct. Havran… Pořád si pamatoval ten den. Chtěl létat… Celý život, celý svůj život chtěl létat. Chtěl být bez jakékoli tíže, lehký, aby vzlétl… I když toho hodně udělal, pořád věřil, že jednoho dne se všech tíží zbaví. Že jednoho dne vzlétne… A teď, udělal to, co měl. Konečně, cítil se volný… Poprvé za svůj bídný život. Jeho světýlko naděje, světýlko dobrého konce… Viděl ho před sebou. A pořád rostlo. TA naděje. Ve kterou doufal… Věřil. Šla mu naproti… A on šel naproti ní. Cítil se, jako kdyby nic nevážil. Jenom lehoučká duše, jako pírko…
„Poletím… Tam, nahoru… Stejně poletím…“
A naposled se usmál.

***
Hmm, já vím, že psát o Itachim nebo o naději je asi tak originální, jako Chouji a brambůrky (Viď, Ramy? xDD) ... Já o něm totiž taky psala já nevím kolikrát (vím, ale pššt xD) ... Jenomže když mě napadlo téma, Itachi mi k tomu přišel nejvhodnější. Tak se kdyžtak omlouvám
Víte ... Tohle mě napadlo z ničeho nic xD Takový to ... "BUM!" xD A asi to přišlo v největší nouzi, protože ... Trošku sem začínala ztrácet nápady a něco sem potřebovala napsat, nějakou jednorázovku. Jenomže, když sem něco začínala psát tenhle tejden, nápad ztroskotal v půlce. Tenhle jsem, naštěstí, dopsala až do konce
Létat jako havran ... Itachi má kolem sebe vždycky spoustu havranů, všímáte si? Možná, že v Japonsku je havran určitej symbol něčeho, ale já ho prostě spojila s tímhle ... Lítání ... To je kouzlo, krásný kouzlo ...
Myslím, že tohle je psaný trošku jinak. Alespoň mi to tak příjde ...
Hmm, no, poslední kec xD Tuhle FF bych asi chtěla poslat do jedný soutěže, i když stejně o čemkoli pochybuju, chtěla bych to zkusit ... Tak vás moc prosím o komenty
Snad se vám to líbilo :)