Proč?!

Černovlasá dívka procházela ulicí a přemýšlela. Přemýšlela o tom, co v životě udělala a co ne, vzpomněla si jenom na to, jak utíkala na nic jiného.
Pořád…Pořád se schovávám…Jenom to…Jsem přece členka Hyuuga klanu! Jsem Hinata Hyuuga! Ale…Přesto jsem nikdo…Jenom se schovávám…
Pokračovala v chůzi, viděla jak se lidé usmívají samy pro sebe, nechápala proč takhle nemůže vypadat ona. Chtěla tak vypadat.

Naruto-kun…Neji-san…Vy jste mými vzory…Ale…I tak jsem pořád horší a horší…Nechci být pořád nejhorší! Chci něco v životě dokázat!
Ale co? Jsem průměrná Kunoichi…Je spoustu lepších a já jsem jedna z mnoha…Mám tolik snů…Ale tak málo naděje…
Hinata se zastavila a zahleděla na vodní hladinu jezera, foukal vítr a s jejími vlasy si pohrával vítr. Měla touhy, sny a přání, ale všechny byli takřka nesplnitelné…
Proč vždycky stojím za ostatními? Proč se nezlepšuji?! PROČ?!

Černovláska zavřela oči a snažila se bránit pláči, všechno ji připadalo tak beznadějné. Všechno ji připadalo tak zlé a kruté, pro co má žít?
Pro co mám žít, když si mně nikdo neváží? Pro co mám žít, když mně nikdo nepotřebuje? Pro co mám žít, když jenom překážím? Pro co?
Z jejím očí se valil horký pramínek slz, nedokázala je udržet, ale už se o to nesnažila. Prohrála předem prohraný boj.

Hledám snad vodu v poušti? Hledám něco, co nikdy nenaleznu? Hledám naději, kterou nemám mít? Naruto-kun…
Co asi teď děláš? Bojuješ? Chráníš někoho? Proč Tě neuznávali? Já Tě uznávala a tajně si přála, abys mně miloval, ty sis mně, ale nevšímal…
Naruto-kun…Proč? Proč sis mně nevšímal? Proč sis všímal Sakury a ne mně? Proč? Nebyla jsem dost dobrá? A co teď? Stále nejsem?
Hinatou projel vztek a smutek zároveň, rozplakala se ještě více a propadala beznaději. Klesla na kolena a hleděla do vodní hladiny.

Dívka hleděla na trénujícího chlapce, který se tak moc snažil dokázat Henge no jutsu. Usmívala se, jelikož viděla, že už je lepší a lepší. Nevzdával se…
Viděla jeho snažení a píli zlepšit sama sebe, kéž by tohle ona dokázala! Obdivovala jej a tajně si přála aby si jí všiml.
„Hinato?“ pohlédl na ni blonďáček.
„He? Co? Já?“ zpanikařila dívka.
Naruto k ní zamířil a Hinata si uvědomovala, že se přibližuje… K ní! Zatmělo se jí před očima a spadla… Omdlela.

Pokaždé…Pokaždé, když jsme byli spolu, tak jsem omdlela…Proč já? Proč ne někdo jiný?
Černovláska se zamračila, nechtěla tohle už dál snášet, nechtěla, ale musela. Musela to snášet, protože jí nic jiného nezbývalo.
„Naruto-kun… Milovala jsem Tě…“ zašeptala do vzduchu, zavřela oči.
Pomalu vytáhla kunaii a naposledy se rozhlédla, svět byl sice krásný, ale život krutý a zlí. Nemohla už to dál snášet, nechtěla, neměla na to už sílu.
Naruto-kun…Vím, že Ti nebudu scházet…Ale…I tak se omlouvám…Kdybych byla chytřejší…Tak jsem možná mohla být s Tebou…A žili šťastně…Až do smrti…
Namířila kunaii na místo, kde měla srdce, cítila jak ji buší, cítila, že stále žije. Ale to chtěla umlčet, chtěla…
„Naruto-kun…“ zašeptala.

Probodla své srdce, ucítila šílenou bolest a klesla na zem, ležela a hleděla na oblohu. Náhle vzlétl pták.
Lidé nejsou předurčeni aby létali, nebo se dotýkali hvězd…Jsou určeni k tomu aby dříve či později…Odešli…mihlo se jí hlavou a zavřela oči.
Chtěla už to ukončit, všechno jí bolelo, ale přesto ještě žila, cítila nezvladatelnou bolest, zbývalo jí jenom čekat. Čekat na tu chvíli…
Děkuji Vám…Naruto-kun…Neji-san…