Její slzy

Utíkala, i když nemohla musela se toho zbavit…nevnímala nic jen tu touhu utéct a nikdy, nikdy se už nevrátit, proč vlastně? Ne, už to nikdy nebude ono, když tu není! Nechce vidět nic, co by jí ho připomínalo. Žít bez něj je, jako být oživlá duše bloudící po světě a hledající něco co by ji spasilo. Teď ji může spasit jen…ano smrt! Nic jiného nezbývá!

Bylo to dávno, co viděla jeho světle modré oči rámované jakoby černou tužkou, ten známý trochu škodolibý úsměv na rtech, se kterým se na ni vždy díval a větrem rozcuchané zrzavé vlasy! Dávno…zní to jako roky, ale přitom jsou to tři pouhé tři dny!
Tenkrát se spolu váleli u něj doma po posteli, povídali si, mazlili se dívali na televizi. Bylo to fajn, nikdy se spolu nenudili! Vždy šli ven trénovat, do kina…
To odpoledne se ozvalo klepání na dveře. Kdo to může být?. V té chvíli si z toho nic nedělala. Podle hlasu z chodby poznala Temari, Gaarovu sestru. Mluvila rychle, takže nerozuměla všemu, ale došlo jí, že jde o misi. Do pokoje se Gaara vrátil s výrazem někoho, komu se moc nechce. Usmála se a oči ji zajiskřili. Mise? Ano, určitě ale…bohužel ne pro oba jako obvykle jejich mise byly, nýbrž jen pro něj! To už se jí nelíbilo.
"Za dva dny budu zpátky," ujišťoval ji klidným konejšivým hlasem.

První den nic nedělala, byla u sebe doma v pokoji, nevěděla do čeho šprtnout. Pak se rozhodla že začne s tréninkem. Vyšla ven a vydala se daleko do pouště, tam, kde je klid od všeho.
Sedla si a začala meditovat, uvolnila celé tělo. Pátrala v podvědimí až ho našla. Ležel ve své „cele". Přišla k mřížím a jako obvykle si pohrdavě prohlížela jeho ušlechtilé bílé tělo, jemnou krásnou hlavu. Její pohled padl na oči toho obrovského tvora…tmavě modré, podobné noční obloze. Pamatovala si, když jej viděla poprvé…měla z něj strach, ale teď už ji nedokázal vyděsit. Chtěla ho ovládnout!
Proto se s Gaarou sblížili. Dalo je dohromady to co měli v sobě, démony, kterých se ostatní tak báli a proto se jich stranili.
Lehce se to řekne „ovládnout“, ale těžko udělá. Musela se uvolnit postupně od něj získávat chakru, což bylo velice namáhavé. Když jí měla dostatek mohla začít trénink, vyzkoušela všechna svá jutsu. Nakonec se rozhodla vyzkoušet vlastní jutsu. Patřilo do skupiny S. Zavřela oči, vytvořila pečetě a uvolnila chakru. Cítila příliv ohromující moci, otevřela oči. Kolem ní jako pět balónů, poletovalo pět elementů. Oheň, voda, země, vzduch a blesk. Onen úžasný pocit ji však začal oslabovat.
Zrušila jutsu a nečekaně však spadla na zem.Chvíli ležela a odpočívala, pak se pomalu posadila a nakonec se zvedla. Třásla se, ale vydala se zpět do vesnice.

Druhý den jen čekala na jeho návrat, k večeru by měl být zpátky. Začala být nervózní, měla zlé tušení. Neustále se uklidňovala. Šla spát pozdě večer a ještě dlouho se neklidně převalovala než usnula.
Po probuzení vyskočila, protáhla se a usmála. Poté zhltla snídani, oblékla se a vyrazila ven. Před jeho domem se zastavila a popřemýšlela…překvapím ho! Díky jejímu jutsu otevřela dveře potichu, nešlo nic slyšet. Pomalu se vydala do jeho pokoje a…nikdo tu nebyl. Vypadalo to, že se tu ani neukázal!
Rozeběhla se k hlavní bráně, zeptat se, jestli už dorazil. Od brány ji však poslali do hlavního sídla.Proč?

Proč se tak tvářili? Divná předtucha ji hnala. Vyběhla všechny schodiště až došla k velkým černým dveřím zdobeným znakem Písečné, otevřela je a…
To co uviděla ji vyrazilo dech. Vykřikla a rozběhla se směrem k němu. Není to možné opakovala si v duchu! Ne není! Je mrtvý! To ne! Vše bohužel němě odpovídalo tomu co si nechtěla připustit!
Kolem jeho těla stálo pár lidí, přes slzy poznala jen Kankuroua. Rozeběhla se ke Gaarovu nehybnému tělu. Objala jej, cítila, že je studený jako kámen. Její slzy skapávaly do jeho, tak náhle zplihlých vlasů. Plakala dlouho, všichni ji utěšovali, nepamatuje si, kdo všechno…Naruto, Sakura, Temari, dokonce i Kazekage.
Nevnímala čas a když zvedla hlavu a uviděla měsíc, velice se udivila.Je noc. Podívala se do známé tváře, a pak ji to došlo…

A teď stála na konci cesty, své cesty…pak už byl už jen směr dolů. Skály a rozbouřené temné moře, které jí pomohou najít klid. Žalostný byl pohled na dívku, ne už to nebyla dívka, na ženu smířenou s tím, co ji čeká. Zdálo se, že už se i těší. Na něj, už je nikdo nerozdělí budou navždy spolu!
Chvíli přemýšlela, jestli na ni čeká a jestli ji vidí…nepřála mu ten pohled, ale jiná možnost nebyla. Hodila vše za hlavu a skočila. Cítila, jak letí, úžasný pocit! S posledním škodolibým úsměvem na tváři a pak…