Roots - 3. kapitola - Naše dobrá kamarádka

Dívka měla pocit, že snad musí plout po vodě, protože se pod ní něco houpalo. Kopla nohama a do něčeho narazila. Ozvalo se nevrlé zabručení. Chtěla pohnout rukama, ale někdo ji za ně držel a někam táhl. Musí otevřít oči! Jenže… jakmile to udělala, zjistila, že nic nevidí. „To ne!“ zasténala a začala sebou zmítat.
„Už se probrala,“ utrousil Hidan. „Tak už můžeš ten náklad shodit, Kakuzu.“
Ocitla se na zemi, ani nevěděla jak. Když jí sundali z očí šátek, hleděla přímo do tváře nesmrtelného. „Padej ode mě!“ vyštěkla a odtáhla se. „Nemáte právo takhle se mnou jednat!“
„Stírá tě dobře,“ zabublal Kakuzu.
„Nech si tyhle kecy, teď s ní mluvím já!“ zlobil se bělovlasý ninja. „Tak poslouchej, teď si vyjasníme pár dost důležitejch pravidel. Za prvé, díky neopatrnosti jednoho z nás…“
„Tvojí!“
„Kakuzu! Takhle ze mě ta holka respekt mít nebude!“
„Stejně ho nemá,“ zněla odpověď maskovaného.
„Ztratili jsme se a než najdem cestu k sídlu Akatsuki, bude to chvilku trvat. A byli bychom moc rádi, kdybysme se mohli zeptat v některé z těch vesniček pod námi.“
Teprve teď dívka postřehla, že stojí na kopci, z něhož je výhled do údolí. „Což ovšem od tebe vyžaduje značnou oběť,“ pokračoval Hidan týmž monotónním hlasem. „Budeš muset předstírat, že patříme k sobě. Vážně nerad bych se uchyloval k podobným praktikám, jako že bychom tě třeba museli svázat a pak se trmácet různejma pochybnejma cestama. Budeš muset sekat dobrotu, tak to je.“
„K ničemu vám nejsem. Pokud mě tedy chcete zabít, poslužte si,“ odsekla nakvašeně.
„A nepředvést ostatním tak dokonalý klon? Tu radost teda Deidarovi neupřu ani náhodou!“
Daichi vstala, poodešla několik kroků a lehla si do trávy. „Hlídáme tě, tak se o útěk nepokoušej!“ křikl na ni Hidan a s Kakuzou si sedli o kus dál.

Dva ninjové mezi sebou tlumeně hovořili, ale z děvčete nespouštěli oči. „Chápu dobře, že ten fórek je jen pro pobavení ostatních?“
„Ne, jde o víc, Kakuzu. Nepřijde ti to divný? Oba ze Skryté kamenné a vyznají se v zemských živlech. Téměř totožný vzhled, až na to, že ona má kratší vlasy, jinej styl oblíkání a žádnej dalekohled na oku.“
„A vzpomeň si na to, že ta země bouchla,“ upozornil ho Kakuzu na důležitý detail.
„Hm, dva umělci v rodině, to je dost,“ uchechtl se Hidan. „Takže, já myslím… že to budou příbuzní.“
„A když ne?“
„Tak jí Sasori upraví paměť a někde ji odhodíme. Vyslechnem od Šéfa spoustu výchovnejch keců s okatou připomínkou, jak jsme strašně neschopný a tím se to celý odbude. Jako bys ho neznal.“
Maskovaný ninja přikývl.

Daichi ležela v trávě, hlavu v dlaních. O útěk se nepokoušela, teď na to ani neměla sílu. Musela přemýšlet… Takže je to pravda, že Deidara se přidal k Akatsuki… její starší bratr. Od jeho útěku uběhl už rok, ale stále to bolelo. Jak k sobě měli blízko… a on zradil. A ti dva s ním teď spolupracují.
Praštila pěstí do země. Nechce ho vidět! A byla si jista, že on ji také ne. Ale jak utéct od těch dvou, když ji hlídají jako ostříži? Podržela v ruce čelenku, která skrývala obrovské tajemství. Jestli se o něm někdo dozví, je ztracená.

„Tak co? Připravena na cestu?“
„Ani ne. Ale počítám, že na tom stejně nezáleží,“ ušklíbla se.
„Vida, jak dobře to chápe. To se mi líbí.“
Daichi se nedívala na ně, ale kamsi do krajiny. „A… co mám tedy předstírat?“
„Na tom jsme se ještě nedohodli.“
„Třeba, že vy dva jste milenci,“ navrhl Kakuzu.
„A ty náš ošklivý doprovod,“ doplnil ho Hidan. „To beru.“
Maskovaný ninja měl pocit, že svého bělovlasého parťáka snad uškrtí. Bělovlasý už si všiml, že přestřelil. „Fajn, to byl jen návrh. Prostě jsme docela obyčejní poutníci…“ Během řeči ze sebe strhl Akatsuki plášť. „…a ty budeš naše dobrá kamarádka, co s námi dobrovolně cestuje.“
„Ehm,“ odkašlala si Daichi. „Spolupracovat s vámi nebudu ani náhodou.“ Založila ruce v bok.
„Brzy změníš názor,“ opáčil nesmrtelný ninja.
„Tak mi aspoň řekněte svá jména.“
„Nejsou důležitý, nepotřebuješ je vědět.“
Ve stejné chvíli se ozval hlas maskovaného: „Já jsem Kakuzu a tohle je Hidan.“
Bělovlasý po něm střelil pohledem. „Tos udělal naschvál, přiznej se!“
„Si piš!“ zachechtal se největší silák z Akatsuki. Jeho kumpán po něm skočil, na dívku dopadly dva Akatsuki pláště, do kterých se zamotala.
Nic neviděla a nemohla se dostat zas na světlo. „Sundejte to ze mě! Vždyť se v tom smradu udusím!“ Neměla nejmenší chuť čichat něčí výpotky a navíc měla podezření, že to ti dva udělali naschvál. Jenže ninjové si jí vůbec nevšímali, měli totiž úplně jiné starosti. Prali se a v zápalu boje dokonce jeden z nich udeřil do zmítajícího se černočerveného klubka. Dívka vykřikla bolestí a náraz ji odmrštil, to oba Shinobi vrátilo do reality.
„Praštil jsi jí ty, nebo já?“ znejistěl Hidan.
„Zkontroluj jí tep. Pokud je mrtvá, je to jasný,“ odtušil Kakuzu.

Daichi se propadla do vlastních vzpomínek…
„Spoléháme na tebe. Předveď, co dokážeš. Ty informace jsou pro nás nesmírně cenné.“
„Jistě, pane.“ Dívka přijímala rozkazy od svého nadřízeného. O tuhle misi stála už dlouho. Vypátrat sídlo Akatsuki… Byla elitní špiónkou ve službách vládce Vesnice ukryté v kamení. Její identita nebyla nikdy prozrazena. Dovedla se skvěle ovládat, její techniky jí mnohdy zachránily život. K Nim se přidala krátce poté, co její bratr utekl z domova. Zlomilo ji to… chtěla ho najít. A pak přišly ty strašné zvěsti… o blonďatém mladíkovi v černočerveném plášti… jak moc si přála, aby to nebyla pravda.
„Daichi!“ Ostrý hlas ji vytrhl z rozjímání. „Zde máš instrukce! Neztrať je!“
Uhnula pohledem. Takovou důležitou věc jí přece nemusí říkat dvakrát.

„Sláva! Probírá se!“
„Buď gentleman a omluv se jí za tu řachu,“ uchechtl se Kakuzu.
„Ponížit se před ženskou? Ty ses asi zbláznil!“
„Má hlava. Je mi, jako kdybych měla ne jednu, ale dvě…“
„Blábolí. Dneska už dál nepůjdeme,“ rozhodl Hidan. Utábořili se a nechali se ozářit chladným svitem měsíce.