Kousek minulosti
Vložil KatuSHka, Ne, 2008-10-26 13:39 | Ninja už: 6178 dní, Příspěvků: 189
Malý blonďáček stojí na skále a pozoruje vesnici pod sebou. Jeho černý plášť s rudými mraky vlaje ve větru, blankytné oči jsou až příliš lesklé. Pozoroval starého vrásčitého muže, který seděl na zápraží malého polorozpadlého domku.
Opět se vrátil k té osudné noci. Okamžiku jeho života, který uzavřel hluboko do své mysli…
***
Stál opodál velkého majestátného domu, který zmítal plameny. Měl obrovský strach. Pozoroval lidi, kteří kolem něj běhali s kbelíky vody a snažili se uhasit oheň. Také pozoroval onen dům. 4ekal až z velkých vstupních dveří vyběhne známá drobná postava…ale marně.
Náhle uslyšel matčin křik. Zněl tak zoufale. Rozeběhl se k hloučku lidí, odkud křik slyšel.
Stáli kolem malého tělíčka a jeho otec s matkou u něho klečeli. Dívčiny, kdysi krásné dlouhé plavé vlasy byly ohořelé a tvářička zohyzděná.
„Není jí nic…… že ne?“ zeptal se a doufal v kladnou odpověď.
Lidé, co stáli okolo, na něj upřeli své pohledy… Ty oči. Tolik nenávisti, kolik v nich bylo. Bál se.
„Je mrtvá…“ zašeptal někdo… Byl to hlas jeho matky. Teď k němu upírala svůj zrak i ona.
„Je mrtvá a můžeš za to ty!!!“ křičela na něj a přitom brečela.
Trhalo mu to srdce. Ano mohl za to. Ale nechtěl, aby se to stalo. Byla to nehoda. Najednou to bouchlo a jeho malá sestřička, osoba, kterou nadevše miloval, nestihla utéct. A teď tu leží v prachu a její mladé srdce přestalo tlouci.
„Vypadni! Běž pryč. Pryč z téhle rodiny, této vesnice, této země! Už tě nechci nikdy vidět! Dělej si, co chceš, ale nevracej se!!!“ křičel jeho vlastní otec a ostatní se k němu přidávali.
Otočil se a běžel pryč. Brečel a prosil svou sestru za odpuštění…
„TY nejsi náš syn.“ slyšel poslední otcova slova…
***
„Půjdeme, Deidearo?“ uslyšel hlas svého partnera.
„Ano.“ souhlasil a otočil se k rudovlasému chlapci.
Odcházel a proklínal toto místo. I když v hloubi duše doufal, že mu konečně odpustil…
Opět se vrátil k té osudné noci. Okamžiku jeho života, který uzavřel hluboko do své mysli…
***
Stál opodál velkého majestátného domu, který zmítal plameny. Měl obrovský strach. Pozoroval lidi, kteří kolem něj běhali s kbelíky vody a snažili se uhasit oheň. Také pozoroval onen dům. 4ekal až z velkých vstupních dveří vyběhne známá drobná postava…ale marně.
Náhle uslyšel matčin křik. Zněl tak zoufale. Rozeběhl se k hloučku lidí, odkud křik slyšel.
Stáli kolem malého tělíčka a jeho otec s matkou u něho klečeli. Dívčiny, kdysi krásné dlouhé plavé vlasy byly ohořelé a tvářička zohyzděná.
„Není jí nic…… že ne?“ zeptal se a doufal v kladnou odpověď.
Lidé, co stáli okolo, na něj upřeli své pohledy… Ty oči. Tolik nenávisti, kolik v nich bylo. Bál se.
„Je mrtvá…“ zašeptal někdo… Byl to hlas jeho matky. Teď k němu upírala svůj zrak i ona.
„Je mrtvá a můžeš za to ty!!!“ křičela na něj a přitom brečela.
Trhalo mu to srdce. Ano mohl za to. Ale nechtěl, aby se to stalo. Byla to nehoda. Najednou to bouchlo a jeho malá sestřička, osoba, kterou nadevše miloval, nestihla utéct. A teď tu leží v prachu a její mladé srdce přestalo tlouci.
„Vypadni! Běž pryč. Pryč z téhle rodiny, této vesnice, této země! Už tě nechci nikdy vidět! Dělej si, co chceš, ale nevracej se!!!“ křičel jeho vlastní otec a ostatní se k němu přidávali.
Otočil se a běžel pryč. Brečel a prosil svou sestru za odpuštění…
„TY nejsi náš syn.“ slyšel poslední otcova slova…
***
„Půjdeme, Deidearo?“ uslyšel hlas svého partnera.
„Ano.“ souhlasil a otočil se k rudovlasému chlapci.
Odcházel a proklínal toto místo. I když v hloubi duše doufal, že mu konečně odpustil…
Poznámky:
Tohle sem psala asi dvacet minut a tak to i vypadá...Inspirace -> http://147.32.8.168/?q=node/38812
(7 hlasů)
smutné, ale krásné... škoda, že jsi to trochu víc nerozepsala... jinak nemám snad výtku
jen tak dál katush 
Týýývado tak tohle mě vážně dostalo chudák Deidei....
Strašně krásná a smutná povídka.....Hezky napsané.....