Byla taková, jaká byla

"Itachi!"
"Itachi vstávej!"
"Zdál se mi sen."
"A o kom byl?"
"O Itami."

Vesnice skrytá v listí dnes zažila velkou událost. Klanu Uchiha se narodil chlapec. Zdraví a silný chlapeček, který bude jistě velmi silný. Celý klan netrpělivě očekával příchod tohoto dítěte. Ovšem pouze jeho rodiče věděli, že maličký Itachi má sestru. Holčička narozená o pár vteřin dříve než Itachi se jmenovala Itami. Důvod, proč ji utajili byl prostý - narodila se bez očí.
Týden po Itachiho narození se na prahu vily Uchihů objevil maličký uzlíček a v něm děvčátko bez očí. Mikoto se nedokázala vzdát své dcery. Proto vymyslela jak si holčičku ponechat a přesto nedělat klanu ostudu. Celá vesnice žasla nad tím, že tak silný a mocný rod, jako Uchihové, si vzal dítě bez očí. Nikdo, kromě Fugaka a Mikoto, neznal pravdu.
Jak děti rostly, začaly se zvýrazňovat rozdíly mezi nimi. Itachi byl malý genius, Itami slepá hlupačka. Itachi byl vážný, Itami se pořád smála. Když něco dělali, byli jako jeden a přeci jako dva. Jakoby se jedna duše rozdělila mezi dvě děti. Jakoby se všechny dobré vlastnosti usadili v Itachim a Itami měla jen ty špatné. On byl velmi inteligentní a ona nepřemýšlela nad ničím. Snad jen nad tím, aby kolem sebe slyšela co nejvíce smíchu, protože milovala smích.
Ostatní děti se Itami smály, protože narážela do věci. Posmívali se jí a ona se na ně usmívala. Nechápala, že se smějou jí, ale slyšela smích a proto byla ráda. Málokdy ji někdo viděl bez širokého úsměvu na tváři. Každý kdo se na ní podíval, ji z části litoval a z části děkoval. Litovali ji, protože byla slepá, děkovali za to, že rozzářila jejich tváře svým nakažlivým úsměvem.
Když byly dvojčatům čtyři roky, byli i s rodiči na sváteční večeři u Hokageho. Itami tam tenkrát spadla ze židle a strhla ubrus. Všechno jídlo leželo na zemi a Fugaku křičel zlostí. I když se jí Itachi zastával, dostala pořádný výprask. Bylo to poprvé, co si Itami pomyslela, že kdyby odešla za ptáčky, byl by její tatínek možná šťastnější.
Ani ne pár měsíců na to, si s Itachim hrála na slepou bábu a omylem vylila inkoust na knihy. Bála se, že dostane další výprask. Itachi to vzal na sebe, ale výprask stejně dostala Itami. Tenkrát jí otec řekl, ať dospěje a přestane snít o životě. Ať odejde někam daleko. Čtyřletá hloupoučká Itami mu řekla, že nikdy nechce dospět, protože dospělí se nesmějí. Ale že klidně odejde, pokud se tatínek potom bude smát. Naštvaný Fugaku řekl, že bude přímo radostí bez sebe, když odejde. Itami to vzala doslovně a přes Itachiho přemlouvání a vysvětlování, že to táta tak nemyslel, odešla, nikdy se nevrátila a nikdy o ní už neslyšel, ale od té doby se Itachi víc smál. Přál si být jako sestra.

"Měl jsem ji tenkrát nějak přesvědčit, ať nikam nechodí."
"Tam někde její líp."
"A co když je mrtvá?"
"To nikdo neví, ale musíš doufat, že žije."
"Snad někde rozesmívá lidi a dál si žije ve své nevědomosti. Taky bych chtěl umět vidět věci tak jednoduše jako to uměla ona. A chybí mi ten jí smích."
"Ale ty jsi geniální, Itachi. A ona byla jen odpad."
"Jak to můžeš říct?"
"Vždyť je to pravda. Ona v ničem nevynikala, ty vynikáš ve všem. Ona jakoby převzala tvé chyby, abys byl skvělý. Žila vlastně proto, abys mohl být geniální."
"Ona snad neměla právo žít normální život?"
"Ne. Byla hloupá a slabá a pro takové lidi není v klanu Uchiha místo."
"Ale já bych chtěl být jako ona. Byla bezstarostná a veselá."
"Jenže takový my Uchihové nejsme."
"V tom případě nechci být Uchiha!"