Zemřít pro budoucnost 013-Sama to zvládnu, snad?

Dny ubíhali, já se cítila mnohem hůř, nu těhotenství není žádná sranda. V životě mě nenapadlo jak to bude těžké. Nechtělo se mi dělat nic, oblečení mě tlačilo, časté nevolnosti a hlavně pocity hladu. Musela jsem se za sebe stydět, když jsem v noci vyjídala lednici a nejen dnes.
Takhle za chvíli prasknu!! Raději jsme se od lednice otočila a mazala zpět do pokoje, ale u dveří jsem se jen zastavila, hlad byl silnější.
Z plným žaludkem se mi bude spát lépe.
Znovu jsem se zavrtala do postýlky, smůla byla, že jsem si nemohla lehat na břicho jak jsem měla ráda. Mohla jsem, ale přes mé pětiměsíční bříško to moc dobře nešlo. Povzdychla jsem si. Už si asi nikdy neobleču ta pěknou sukýnku, co jsem měla tak ráda. To jsem nabrala už nikdy neshodím. Ale víc co mě trápilo, Ray se mi za celou dobu neozval ani nevěděl, že čekám jeho dítě, stejně by ho nechtěl. Pohladila jsem své vyčnívající bříško a odebrala jsem se do říše snů.
Buch… buch…..
Safryš tak běžte otevřít mě se nechce. Nic
Buch… buch…
Hmmm.. sakra. Pomalu jsem se zvedla. ¨
„Za chvíli jsem tak počkejte.‘‘ Zavolala jsem na toho netrpělivě co nám málem vyrazil dveře. Pomalinku jsem se postavila a natáhla na sebe župan. Proč já, to se nemůžu vyspat. Brblala jsem celou cestu dolů, kdo to asi je?
Buch… buch…..
„Jo, jo už jdu.‘‘ Zavolala jsem znovu a uchopila kliku. Pomalu jsem otevřela a nakoukla hlavou ven.
„Tsuki?!‘‘
„Ray?!‘‘
Stáli jsme tam jak opaření, jeden jsme hleděli na druhého jak na zjev. Ani jsem nedýchla. Co mi chce, proč tak nejednou?
Jímal mě vztek, teď se konečně objeví, že já se trápila pět měsíců, to nepřišel, dám mu to pěkně slíznout.
„Potřebuješ něco?‘‘ Optala jsem se ho ironicky a vystoupila jsem z povzdálí dveří, aby mě bylo pěkně vidět.
Přesně jak jsem čekala, výraz hovořil za vše. Jestli pak ho vůbec napadlo, že je to jeho, když si mě očima přeměřil a zastavil se u mého břicha.
Trochu se zděsil, asi má dojem, že je jeho.
„Co… co…??‘‘ Vyděšeně drmolil a prstem ukázal na mé břicho. Ignorovala jsem ho ať si myslí co chce, postarám se o to aby se to miminko a něm nedozvědělo. Milovala jsem ho, ale on ne mě jen to hrál a teď bude pykat.
„Co sis myslet, to tě nenapadlo, že to tak skončí!‘‘ zakřičela jsem na něj. Někteří lidé se otáčeli a já je ignorovala. Vztek, jen ten jsem vnímala. Zabolelo mě v břiše, já se zřítila na zem a chytla se za břicho.
Sakra, sakra tohle mě tak pomůže, teď je to jeho vina, jestli se mu něco stane tak……….
Zamotala se mi hlava vše se zčernalo, už jsem jen slyšela Rayův vyděšený hlas, ale odpovědět na něj jsem nemohla.

„Tsuki jsi v pořádku??‘‘ mluvil na mě někdo z povzdálí. Ten hlas znám ho, ano určitě, ale kdo je to. Natáhla jsem ruku dopředu doufajíc, že něco nahmatám. Nic. Ale přede mnou se vše začalo vyjasňovat, přes ostré světlo jsem nic neviděla, přivřela jsem oči, nebylo to zrovna příjemné.
„Vztávej.‘‘ Znovu a však už blíže ke mně. Znám ten hlas, kdo je to. Když má ruka nic nenahmatala tak jsem pomalinku otevřela oči, to světlo bylo příšerné.
Však se to přede mnou vyjasnilo, už jsem konečně věděla komu patří ten hlas.
„Naruto?‘‘ Špitla sem do místnosti a natáhla k němu ruku. Vyjasnil, už jsem ho konečně viděla. Tvářil se ustaraně, což mě znervózňovalo.
„Co se stalo?‘‘ Zeptala jsem se a snažila jsem se posadit, zatlačil mě však zpět. Co to?
To se nemůžu ani posadit tahle pozice se mi nelíbila.
„Co… co se děje?‘‘ Zeptala jsem se ho, v jeho pohledu jsem vyčetla, že určitě ano. Stalo se snad něco dítě, jestli ano tak ať si mě Ray. Ale ty křeče, určitě se něco stalo.
Nejistota sílila, něco se určitě stalo, proč to neřekne, co mu stalo. Panikařila jsem.
„Co se stalo, řekni mi to??‘‘ Vyvalila jsem na a snažila se postavit. Zase mě zatlačil zpět, má panika sílila. Bránila jsem se, za každou cenu jsem chtěla vědět co je s mým dítětem.
„Tsuki klídek, jestli chceš tomu dítěti opravdu ublížit, tak se klidni.‘‘ Usměrňoval mě, a zatlačil mě zpět, teď se mu to však povedlo. Je v pořádku, dítě je v pořádku, zatím.
„Tsuki dopadlo to dobře, ale sama to dál nezvládneš.‘‘ Řekl mi klidně a pohladil mě po tváři.
Sama, já nejsem sama, mám jeho a Hinatu, co dál potřebuji.
„Tsuki potřebujeme, aby se o tebe někdo staral pořád.‘‘ Oznámil mi. Ale já nejsem sama, to mu to ještě nedošlo.
„Ray se o tobě bude starat, nabídl se a já to beru za dobře, bude to pro dítě nejlepší.‘‘ Dodal. Cože, jak to muže dovolit, ani se mě na nic neptal ani mě nepustil ke slovu.
„To ne!‘‘ Odporovala jsem ale bylo mi to k ničemu. Jeho slovo bylo větší než moje. Musela jsem souhlasit.
„Bude to tak nejlepší.‘‘ Ŕekl. Souhlasila jsem, i když jsem dělala chybu, udělala jsem to.